|
Vstup pro předplatitele: |
Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat
Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách
Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny
(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984)
V měsíci říjnu nás opustila česká ekoložka, botanička a univerzitní profesorka Milena Rychnovská, jen několik dnů před svými 96. narozeninami.
Mileně Rychnovské může jistě mnoho z nás s vděčností poděkovat za všechno, čím ho či ji obdarovala v průběhu svého plodného života. Ten mnohdy nebyl snadný, ale vždy byl naplněn porozuměním a ochotou pomoci a poradit, předávat znalosti každému, kdo to potřeboval, anebo si jen chtěl doplnit a ucelit své vědomosti.
Podle Mileny Rychnovské bylo důležité si uvědomit, že člověk není pánem přírody, ale je její součástí; připomeňme si tedy její slova:
„Dnes se lidé podivují, že letadlo přeletí z Ameriky do Evropy za dvě hodiny, ale to, po čem šlapou, jim uniká. Že každý lístek je dokonalou ,sluneční baterií‘, nebo že se tlustá, chlupatá housenka zakuklí, beze zbytku se transformuje a pak že z ní vyletí nádherný motýl, to považují za samozřejmost. Až mrazí v zádech, jak efektivně dokáže příroda hospodařit se svými zdroji. Toto je přece zázrak!“
Zachovejme ve svých myslích vděčné vzpomínky na paní Milenu Rychnovskou, vynikající vědkyni, první dámu naší ekologie a moudrou ženu se srdcem na pravém místě.
Jan Květ