Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Z Ostravy na Mionší


David Janík, č. 4/2009, str. 20-21

Kapky vody se mi rozběhly po zápěstí. Když jsem ji pohladil dlaní, odstávající puchýřky staré barvy suše lupaly a skákaly na prsty jako rezaví koníci. První vjem na mé pouti krajinou. Jeden ze starých kovových plotů Ostravy. Ty pamatovaly její zrození. Ve srovnání s ostatními krajinami byla ta moje věkem mladá, ale životem hodně unavená. Učila mě ale, co mohla. Ukázala mi lysé kopce hald na svém okraji. Pavučiny lanovek, po kterých běhali železní pavouci s košíky plnými hlušiny. Rozeklané štíty vysokých pecí, které každé ráno způsobovaly zatmění slunce a při západu jejich odlesk rudě soutěžil se sluncem. Potoky železničních spojek se vynořovaly z podzemí a propadaly do širokých delt vlakových nádraží. Ostrava nebyla zlá, jen měla málo času. Velké rozkročené auto s rozžhaveným železem na břiše zastavilo na červenou a sníh pod mýma nohama roztál do bliknutí zelené na semaforu. Unavená se koupala ve vodopádech chladírenských věží. Když svítilo slunce, skrze přivřená víčka byly vidět drobné proužky duhy, které šplhaly po stěnách z červených cihel. Jak už to bývá, své bolesti skrývala. Tmavé proudy bez života se stékaly až na okraji, aby nebyly na očích. Ale každý věděl, že v Odře a Ostravici teče hnis z jejích neléčených nemocí.

Později jsem si začal všímat i jejího vzdoru. S potěšením nechala zarůst Stadion odborářů, ze kterého se stalo místo opravdové divočiny. Ztracený chrám lidí v džungli. Stupně vítězů vyzvednuté keři do výše. Brána vítězů obsazená jívami. Březové publikum v hledišti. Vyprodáno. Jako by začínala něco netrpělivě vysvětlovat. Na staré kvetoucí hrušni uprostřed chodníku. Na dvousetletém dubu, který nepochopitelně zůstal stát uprostřed betonového sídliště. Na zarputilém kvetení višňové aleje, jejíž okvětí během dne zešedlo. Na linii kopců, které byly vidět z pátého panelového patra.

A tak jsem jel. Zpočátku hodně opatrně. Na Ondřejník, první beskydský kopec za Ostravou. Průvody turistů se vinuly podél zahrad na okraji Frýdlantu a vstupovaly do lesa - krátké nadechnutí - a na dohled již bezpečná konečná v restauraci Solarka. Výhled otevřený sjezdovkou a Ostrava mávala na pozdrav. Nebo mávala „…dál!“?

Hora Smrk. Osamělý indiánský bojovník čelící nemocnému dechu ze severu. Tělo olysalé holinami s jizvami širokých odvozních cest. Na jižních úbočích však schovaný amulet, který pamatuje dávné časy. Malé smrčky se netrpělivě prodírají přes kapradiny a napodobují stařešiny svého rodu. Šípy padlých kmenů se pomalu mění ve valy nové prstě. Tady jsem poprvé potkal ticho. Na Den smíření napadl prvosníh a ticho se vzneslo do korun. Smrk si ho hýčkal a s požitkem nechal zaznít běhu laní, který se převalil jako uhelný vlak. Ostrava byla vidět jenom někdy, nevěděl jsem přesně, ale zpátky se ještě nechtělo.

Za Dolní Lomnou jsem pocítil, že jsem na okraji. Stoupali jsme do prudkého kopce Mionšího vrchu. Zastavili u chaty markýze Gera, otevřeli její knihu a začali číst zápisy poustevníků. Z otevřené stránky foukal zimní vítr a sněhová vločka prolétla pokojem. Otočíš list a ovane tě letní parno. Jdeme. Polana s chatou zůstala pod námi, prodrali jsme se přes zavětvenou hradbu a byli uvnitř. Před námi se zjevil obrovský rozeklaný pahýl. A za ním další a další. Desítky jich na svahu němě tesknily v listnatém oceánu. Začalo se stmívat a na svazích vyvstaly ležící páteře prastarých stromových dinosaurů. Klesající pod vlastní tíhou se v dlouhých liniích smířeně vlnily dle svahu. Ostrá torza větví trčela jako obratle s ulámanými žebry. V prudkém svahu se kapradiny vějířovitě pohybovaly a dotýkaly se tváří. Těsně u stezky se objevil šedostříbrný kmen jehličnanu. Jemně rozpraskaná kůra jako z míšeňského porcelánu. Oblý válcovitý kmen téměř bez kořenových náběhů směřoval do výše. Křehké větve obalené vodorovným krajkovím jehlic zlehka dosedaly na kmen. Jedle se usmála a les se rozpohyboval. Padlé kmeny dosedly zpátky do ústí svých pahýlů, listnaté moře ustoupilo a v korunách šuměl příběh o dávné lásce pastýře a jedlové dívky. Rozsvítily se plamínky šišek obrácených k nebi. Už není mnoho těch, kteří pamatují. A tak klenoví kouzelníci horečně píší své paměti na velké archy odstávající kůry. Jinde takové nenajdete. Tichý příběh byl znenadání přehlušen hlasitým ruchem. Jedlové kmeny se pokorně položily. Sebejistě a samozřejmě se valí buková mládež. S hrdostí hledí staré buky na své potomky obsazující každou světlinu po starém pahýlu. Záplava bukových semenáčků se rozběhla po lese a nedbá na smutek pozůstalých. My však opatrně uhýbáme veselému křepčení, postupujeme výše a jedlová zastavení nás přibližují k vrcholu. Vycházíme z lesa. Velká polana. Stébla trávy nekonečně pročesávaná větrem. Usedáme a cítíme příboje vzduchu. Nad hlavou se zvedá opona a na vířivém plátně nebe je každému dopřán jeho film. A za plátnem prosvítá silueta Toho, který promítá.

Kapky vody se mi rozběhly po zápěstí. Jako na začátku v Ostravě. Kousky kůry se drolí a skáčou na prsty jako grošovaní koníci. Jedna z jedlí v beskydských pralesích. Na konci mé krajiny.


Autor (1973) pracuje v brněnském oddělení ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví. david.janik(zavináč)vukoz.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu