VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V blízkosti Šumavy, kterou svým charakterem, uspořádáním, řídkým osídlením a hlubokými lesy připomínají, vyplňují druhý nejjižnější výběžek Čech Novohradské hory. Jeden podstatný rozdíl bychom mezi těmito pohořími našli. Oproti našemu největšímu národnímu parku, kam ročně zavítá kolem dvou milionů návštěvníků, zůstávají Novohradské hory prozatím stranou zájmu masového turismu. Snad díky nízkému počtu ubytovacích zařízení a rekreačních areálů. Nebo za to může fakt, že toto území nepatří mezi zvláště chráněná území?

Snahy o vyhlášení CHKO Novohradské hory se objevily již na počátku 90. let společně s návrhy na CHKO Český les a Střední Poohří. V některých turistických mapách a průvodcích je dokonce možné najít toto území již jako chráněnou krajinnou oblast. Zatím tomu tak ale není, a tak je území Novohradských hor „pouze“ přírodním parkem. Byl vyhlášen v roce 1998 v okrese České Budějovice na ploše 99,6 km² a o rok později i v okrese Český Krumlov na ploše 138,6 km². Nejcennější partie přírodního parku jsou chráněny prostřednictvím dvanácti maloplošných zvláště chráněných území, soustavu Natura 2000 zde reprezentuje ptačí oblast Novohradské hory a 5 evropsky významných lokalit.

Charakteristika oblasti

Území přírodního parku Novohradské hory zahrnuje geomorfologické celky Novohradské podhůří a Novohradské hory. Novohradské hory jsou typickým středohořím, jen několik vrcholků dosahuje nadmořské výšky přes 1 000 metrů. Na české straně jsou pouze tři, nejvyšší horou je Kamenec (1 072 m n.m.). Horský celek Novohradských hor pokračuje do sousedního Rakouska, kde je nazýván Freiwald. Rakouská část je plošně rozsáhlejší, najdeme zde i nejvyšší horu celého pohoří, Viehberg, jehož nadmořskou výšku si snadno zapamatujete - 1 111 m. Vrátíme-li se zpět na českou stranu, zjistíme, že jsou Novohradské hory oproti svému podhůří ohraničeny až 300metrovými zlomovými svahy. Pokud sem návštěvníci směřují ze severu, působí na ně hradba hor impozantním dojmem. Novohradské podhůří má vzhled rozsáhlé ploché pahorkatiny, kde nejvýše vystupují Slepičí hory, jež jsou součástí dalšího přírodního parku, Soběnovské vrchoviny.

Nové Hrady

Pokud zvolíte při návštěvě Novohradských hor cestu vlakem, dýchne na vás opuštěnost a odlehlost tohoto kraje již na nádraží v Nových Hradech. Tedy přesněji řečeno u Nových Hradů. Toto městečko s přibližně 2 000 obyvateli, které je správním střediskem celé oblasti, neleží na žádné z železničních tras. Naštěstí zhruba čtyřkilometrová cesta z nádraží představuje příjemnou procházku po silnici s malým provozem, místy lemované alejemi. Samotné Nové Hrady vznikly jako osada kolem strážního hradu, který byl historickými prameny prvně zmíněn již v roce 1279. V roce 1619 město dobyl Karel Bonaventura Buquoy a Nové Hrady s okolními panstvími se staly na dlouhou dobu majetkem rodu Buquoyů. Zanechali zde po sobě mnoho významných stop, které můžeme obdivovat dodnes.

Terčino údolí

Prvním buquoyským počinem, se kterým se setkáme na jižním okraji Nových Hradů, je národní přírodní památka (NPP) Terčino údolí. Romantické území v údolí říčky Stropnice je pojmenováno po hraběnce Terezii Buquoyové, která se v roce 1756 rozhodla zřídit zde krajinářský park. Je citlivě zasazen do okolní krajiny a doplňují ho drobné stavby a terénní úpravy, například 30metrový umělý vodopád napájený pomocí dlouhého náhonu vodou z řeky Stropnice. Dříve zde byly vysazovány i květinové záhony a skupiny exotických dřevin, nacházely se tu skleníky s tropickými rostlinami a další zahradnické zvláštnosti. V roce 1949 byla na 138 ha vyhlášena národní přírodní památka. Rozloha parkově upravovaného území činí přibližně 50 ha a jeho krajinářské hodnoty jsou stále obnovovány. Vede tudy také přibližně pětikilometrová naučná stezka, která návštěvníka na 12 zastávkách seznámí s historií a charakteristikou tohoto skvělého krajinářského počinu. Mimo jiné je zde zmíněna pozdně gotická tvrz Cuknštejn, nacházející se v jižní části Terčina údolí. Od roku 2000 je v rukou soukromého majitele a podrobuje se velmi zdařilé a citlivé rekonstrukci.

Poutní místo Dobrá Voda

Odtud lze pokračovat po červené turistické značce přes Horní Stropnici do vesničky Dobrá Voda, kterou mimochodem založil také Buquoy - Albert Karel. Z daleka viditelnou dominantu obce tvoří poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Od něj jsou nádherné výhledy do Novohradského podhůří i na část nedaleké Třeboňské pánve. Tato vrcholně barokní stavba byla vystavěna nad mírně radioaktivním pramenem s léčivými účinky v letech 1707-1715. Dobrá Voda také představovala významné poutní místo. V minulosti sem každoročně zavítaly desetitisíce poutníků z Čech, Rakouska i Německa. Jihočeské Lurdy, jak Dobrou Vodu nazýval spisovatel Zikmund Winter (často pobýval v sousední Hojné Vodě), představovaly zdaleka nejvýznamnější poutní místo v pohraniční oblasti jižních Čech. Ještě v roce 1913 sem přišlo během poutního období padesát tisíc poutníků a čtyři sta procesí.

Nad obcí se tyčí 953 metrů vysoká Kraví hora, jedna z nejnavštěvovanějších lokalit Novohradských hor. Na jižních a východních svazích se mrazovým zvětráváním žuly vytvořily zajímavé útvary a na jižním úpatí pomalu zarůstá rozsáhlé kamenné moře. Na vrcholu Kraví hory byla v roce 1989 postavena patrně poslední vojenská strážní věž minulého režimu. V roce 2001 došlo k její přestavbě na telekomunikační věž, která v současnosti slouží také jako rozhledna. Z 37 metrů je možné se při dobré viditelnosti kochat pohledem na vrcholky Alp. Také jsou odtud vidět některé šumavské kopce, jako například Plechý či Smrčina, severozápadním směrem dohlédneme na masiv Kletě s rozhlednou a televizním vysílačem.

Nejdéle chráněné pralesy

Při pohledu na zvlněný koberec novohradských lesů u hranic s Rakouskem nelze nevzpomenout na dvě pralesní rezervace, které jsou ukryty v hloubi zdejších lesů. K první z nich, Hojné Vodě, vede cesta od stejnojmenné vsi, která byla dříve také lázeňským místem s léčivým pramenem, byť poněkud ve stínu blízké Dobré Vody. Stačí jen obejít masiv Vysoké, třetí nejvyšší hory (1 034 m n.m.) na české straně Novohradských hor, na jejímž jihovýchodním úpatí se nachází NPP Hojná Voda. Odtud se lze dostat cestami při hranicích s Rakouskem až k národní přírodní rezervaci (NPR) Žofínský prales. Oba tyto pralesní celky představují nejstarší chráněná území ve střední Evropě a jedny z nejstarších na celém světě. Již roku 1838 byla tato území vyňata z lesního hospodaření. A opět díky nám již známému rodu. Jiří August Buquoy na svém panství našel „prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem“, a nařídil „zachovati zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody“.

Hojnovodský prales je od roku 1933 národní přírodní památkou, rozkládá se na ploše 9,09 ha. Vede tudy asfaltová cesta z Hojné Vody do osady Šejby, využívaná turisty a cykloturisty. Z cesty mohou návštěvníci pozorovat pralesovitý porost horské smíšené kyčelnicové bučiny s častým výskytem řeřišnice trojlisté (Cardamine trifolia), jež je zde na jihu Čech alpským migrantem. A dále typické znaky pralesa - různověký porost, který bychom v monokulturních hospodářských lesích jen těžko hledali. Dále pak padlé a vyvrácené kmeny v různém stadiu rozkladu obrostlé mechem a houbami, vedle nichž si již hledají své místo mladé stromky. Avšak zejména po druhé světové válce došlo k přemnožení jelení zvěře (uvádí se, že zde až o 300 %). Přirozené zmlazení všech dřevin bývá proto intenzivně skousáváno zvěří a vývojová dynamika porostu je poněkud blokována. Přesto představuje Hojná Voda velmi cenné a v některých ohledech (např. mykologickém) i neprobádané území.

Území Žofínského pralesa bylo vyloučeno z normálního hospodaření v roce 1838 na ploše 38 ha, přesto zde byly až do roku 1882 těženy souše a padlé kmeny. Ještě v období 1. světové války byla velká část padlých kmenů zpracována, a tak teprve od této doby zůstal prales opravdu bez zásahu. V roce 1930 byla rezervace rozšířena na 97,7 ha. Negativní vliv jelení zvěře byl eliminován výstavbou dřevěného oplocení v roce 1991. Prales je veřejnosti nepřístupný.

Zaniklé obce

Region Novohradských hor dnes představuje velmi poklidné, téměř vylidněné území. Nejvíce obyvatel, zejména německy mluvících, zde žilo na konci 19. století. Lidé se zde živili převážně zemědělstvím či jako skláři nebo dřevaři. Během války a zejména po ní, když tudy vedla železná opona, došlo k dramatickému snížení počtu lidí a zániku mnoha sídel. Jedno takové typické místo můžeme navštívit cestou od Žofínského pralesa přes úpatí Myslivny (1 040 m). Jmenuje se Pohoří na Šumavě. Název je poněkud zavádějící, pokud se ale rozhlédnete po krajině, budete si připadat jako na šumavských pláních. V těsném okolí se nachází několik rašelinišť a pramenných oblastí chráněných jako přírodní památky. V Pohoří žilo kdysi přes 1 000 lidí, od 70. let 20. století byla osada zcela vylidněná a zdejší domy sloužily vojákům jako cvičná střelnice. Dnes je toto místo opět přístupné a pomalu se sem vrací život. Můžeme jen doufat, že se bude jednat o citlivou „reintrodukci“ člověka do těchto míst a nesetkáme se zde o pár let později s apartmánovými komplexy, které již krášlí některá naše turisticky navštěvovaná hraniční pohoří. Totéž platí i pro celé území přírodního parku; snad bude oázou klidu i nadále.

Mgr. Tomáš Görner - oddělení obecné ochrany přírody AOPK ČR Praha tomas.gorner(zavináč)nature.cz