VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Během teplých jarních a letních večerů se krajinou rozléhá roztoužené sborové volání v takové intenzitě, že utiší i zpěv ptáků. Takto si žáby každoročně projevují lásku ve velkém stylu. Jiné druhy zase nesázejí na hlasitost, ale okázalost a správný první dojem. Jak probíhají námluvy obojživelníků? Co jim předchází a co následuje?

Pro všech 21 druhů obojživelníků, kteří nalezli domov v České republice, je společným jmenovatelem potřeba vodního prostředí k rozmnožování. Jejich každoročně se opakující příběh začíná již brzy zjara, kdy se teploty stabilně pohybují nad hranicí bodu mrazu. Tehdy zejména za deštivých večerů a nocí obojživelníci mnohdy masivně migrují k nejrůznějším vodním plochám, od velkých nádrží a rybníků po tůně a lesní potůčky. Skokani hnědí (Rana temporaria) či skokani štíhlí (Rana dalmatina) vůbec neotálejí a na cestu se vydávají ještě mezi zbytky neroztátého sněhu. Jiné druhy, jako např. skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae), spíše vyčkají na teplejší počasí. Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) či ropucha zelená (Bufotes viridis) zase pro změnu vyčkávají na první bouřky.

V ten správný okamžik, když obojživelníci dorazí ke svému rozmnožišti, se zahajuje bez nadsázky orchestrální koncert za doprovodu rozmanitých hlasových projevů. Ty vydávají samečci, kteří si tak hájí své teritorium nebo vábí samičky. Nafukují své rezonanční měchýřky neboli rezonátory, ze kterých pak rázovitě vzduch vyfukují přes jednoduché hlasivky. Tyto zvukové projevy mohou být opravdu hlučné. Záleží přitom na velikosti rezonančních měchýřků. Čím je měchýřek větší, tím je zvuk hlasitější. Asi nejhlučnější je rosnička zelená (Hyla arborea), jejíž nafouklý měchýřek tvoří téměř polovinu její velikosti. Za rosničkou nezaostává ani skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus); jeho pro změnu párové měchýřky po bocích hlavy dokážou udělat také pořádnou muziku. Existují však i opačné extrémy. Například u blatnice skvrnité (Pelobates fuscus) se měchýřky nevyvinuly, a proto bývá její hlasový projev tišší, navíc vydávají zvuky pod vodou dokonce obě pohlaví. Snad nejikoničtější je „kuňkání“ kuňky obecné (Bombina bombina), které se propsalo do našeho podvědomí díky filmu Na samotě u lesa s již ikonickou hláškou „Radime, vejš“. Zkrátka každý druh se projevuje svým vlastním nezaměnitelným hlasem, díky němuž lze bezpečně určit původce, aniž bychom ho přímo viděli.

Jelikož je vydávání zvuků především výsadou žab, čolci zaujali zcela jinou strategii. Samečkům se během období rozmnožování vytváří zdobné kožní lemy a zintenzivní se jejich zbarvení. Neobvyklé nejsou ani odstíny oranžové, modré či perleťové barvy. Pod vodní hladinou se samci snaží své méně nápadné hnědě zbarvené družky získat snubními tanci s vytříbenou choreografií doplněnou o natřásání a chvějivé pohyby.

Koncertní představení ještě zcela neutichá a ve vodní vegetaci se již objevují jeho první výsledky v podobě závalů snůšek čítajících až tisíce vajíček. Naše druhy žab kladou vajíčka vždy v různě velkých shlucích hroznovitého, kulovitého nebo řetízkovitého tvaru. Jednotlivá vajíčka jsou navíc chráněna před nepříznivými živly silným rosolovitým obalem. Naproti tomu čolci vajíčka kladou a zabalují do vegetace jednotlivě - vajíčko po vajíčku. Naprosto odlišný přístup zvolil mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Ten si rozmnožování odbyde během podzimu na souši v lesní opadance a do vody rodí již zcela vyvinuté larvičky.

Vajíčka brzy opouští malé larvičky, jejichž hlavním cílem je unikat predátorům, co nejrychleji vyrůst a opustit vodu. K pohybu ve vodě jim napomáhá velký ploutevní lem na ocásku, který funguje podobně jako ploutev. Jejich potravu tvoří převážně rostlinný odpad a řasy. Pod vodou pulci žab dýchají pouze skrytými žábrami. Naproti tomu dravé larvy čolků a mloků mají výrazné vnější keříčkovité žábry. Během růstu se začnou larvám vyvíjet končetiny a jejich společný vývoj je zhruba po dvou měsících završen podivuhodnou přeměnou (tzv. metamorfózou) v mladého jedince. Ta spočívá především v nahrazení žaberního dýchání za dýchání plícemi. Mladý jedinec je tak připraven opustit vodní prostředí a hledat bezpečný úkryt na souši, kde se již nacházejí i jeho rodiče.

Pobyt u vody bývá u většiny druhů poměrně krátký. Většinu roku dospělí obojživelníci tráví skrytým způsobem života mimo vodní prostředí. Tehdy na ně můžeme narazit za deštivého počasí v mokřadech, na loukách nebo v lesích. Potkat se s nimi však můžete i na vlastní zahradě. Proto mějme vždy nastražené uši a oči na stopkách.

Autor je členem pozemkového spolku Mokřady a odborným garantem ČSOP za obojživelníky.