VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ani jeden z nás není kulturním kritikem nebo psychologem, ale zato máme blízko ke klimatickému hnutí. Proto zde píšeme dojmy ze seriálu Limity, který letos odvysílala Česká televize. Obecně jsme vyhodnotili, že seriál je promarněnou příležitostí kriticky nahlédnout fenomén klimatického hnutí a jeho role ve společnosti. Jaké důvody nás k tomuto závěru vedly?

Karikatura namísto analýzy

Na úvod je třeba říct, že Petr Zelenka klidně mohl mít do hlubin klimatického hnutí přístup, který vyjma jedné bezpředmětné pražské schůzky místní skupiny zavrhl. Podle našich informací například i přes pozvání nepřijel na Klimakemp do Ostravy. To tak nějak charakterizuje přístup režiséra, který se místo poctivé analýzy rozhodl vytvořit karikaturu postav i celého hnutí, aby vyšel vstříc předsudkům části české společnosti. A možná i svým vlastním.

Seriál si takzvaně nebere servítky a údajně nešetří žádnou ze stran. Jenže je nutně vychýlený, protože z celého příběhu vynechává postavy vlastníků a managementu uhelných, potažmo energetických společností. To samozřejmě nejsou burani pálící holínky, jako to zpočátku dělá antiekologická postava hraná Alešem Hámou. Naopak, jsou to blazeovaní muži vlastnící média, fotbalové kluby a pěstující si svůj politický i mediální vliv, díky kterému jsou schopni ovlivňovat pravidla hry a politiky v celém státě. Když tedy Petr Zelenka v seriálu údajně paroduje obě strany sporu, není to tak úplně pravda. Druhá strana reprezentovaná oligarchií vlastníků fosilní infrastruktury v seriálu vůbec není.

Scenárista a režisér Zelenka tak selhal už v samotném zachycení podstaty celého klimatického sporu, ze kterého udělal karikaturu, v níž se střetávají buranští staří boomeři a pomatení mladí aktivisté. Přitom si stačilo dát jen o trochu víc práce a postavy v celém příběhu mohly být mnohem plastičtější a i negativní vlastnosti lidí z klimatického hnutí uvěřitelnější.

Proč jednáme?

Mnozí liberální přátelé v diskuzích nad řešením společenských krizí zmiňují, že pokud by lidé dovedli změnit své hodnoty a přemýšlení, dovedli bychom lépe čelit společenským problémům. Seriál Limity rozvíjí tuto premisu a prozkoumává, jak je možné zahýbat člověkem a jeho jednáním a vztahy vůči jiným lidem. Jenže zaměření na psychologickou a morální stránku jednotlivce a zkoumání situací, kdy se člověk může změnit uvnitř, samy o sobě těžko vyvolají společenskou změnu. Prosazování politických opatření nutně nemusí vyžadovat proměnu hodnot a morálky, ale může zásadně změnit chování lidí. To je právě cílem sociálních hnutí. Jenže skutečná role sociálních hnutí nehraje v seriálu žádnou roli, jelikož je pouze kulisou celého příběhu. Motivace seriálových postav jsou odpolitizované, jde hlavně o jejich mezilidské vztahy a sympatie.

Seriál navíc mlčí o příčinách klimatické krize a ekonomické stránce věci a žádným způsobem neprokresluje motivace lidí, kteří se rozhodnou jednat v zájmu ochrany klimatu.

Nerovnost mezi režisérem a hnutím

I když nerovnost a nespravedlnost v seriálu jako by nebyla přítomna, stěží je možné ji vymazat ze společenské situace, ve které seriál vznikal. V čase natáčení a posléze i vysílání seriálu probíhala energetická krize, během níž energetické firmy vydělaly stovky miliard, zatímco více než 10 % lidí zažívalo na vlastní kůži ohrožení energetickou chudobou. V čase uvedení seriálu byl vynesen soudem rozsudek, kdy protestující proti těžbě uhlí na dole Bílina museli uhradit zhruba milion korun za způsobenou škodu. A to té samé společnosti, která nyní útlum těžby uhlí plánuje jen o málo později, než byl v roce 2018 požadavek protestujících.

Dochází tak k bizarní situaci, kdy se protestující skládají na pokuty za prosazování ochrany klimatu, zatímco slouží jako neplacená kulisa seriálu, který byl podpořen částkou 3,5 milionu korun z Fondu spravedlivé transformace, ustanovenému pro ekonomickou obnovu regionu po ukončení těžby uhlí. Tuto nerovnost mezi režisérem a hnutím Zelenka nereflektoval ani při tvorbě seriálu, ani v následných rozhovorech, kde nadále kritizuje klimatické hnutí, aniž by je jakkoliv znal.

Humor klimatického hnutí

Pobuřující pak je naznačování, ať už v seriálu či v pozdějších rozhovorech, že klimatické hnutí má svého druhu sektářský charakter. Sekta se prý pozná tak, že si sama ze sebe neumí dělat legraci. U opravdového hnutí Limity jsme my se s prvky humoru pracuje často, a to včetně zábavy na vlastní účet. I to by se Zelenka dozvěděl, kdyby si dal práci a klimatické hnutí chtěl skutečně poznat.

Obecně v ekologickém hnutí je časté využívání humoru, který pracuje s trapností. Mezi klasiku patří divadelní představení amatérského divadelního souboru Verdis, který hraje hry Mojmíra Vlašína, českého zoologa, ekologa, aktivisty a politika. Sebekritický humor je určitým tmelem hnutí, který drží komunitu pohromadě a zároveň láká i lidi zvenčí.

Jeden z hlavních nedostatků seriálu Limity je však takřka naprostá absence humoru, který by za něco stál. Nejsme si zdaleka tak jistí, jestli v případě Limitů všudypřítomný cringe, jakýsi druh pocitu studu za jednání ostatních, vůbec slouží nějakému účelu. Zelenkův rádoby humor působí tak, jako kdyby si vysnil postavu maloměšťáckého diváka, jemuž servíruje parodii na devadesátkový humor, který ale u současného diváka vzbuzuje spíše trapný úšklebek. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že tím maloměšťákem, na kterého Petr Zelenka cílí, je on sám. A že v závodě ve smíchu nad replikami ve svém filmu před diváky vyhrává na plné čáře režisér.

Mohli bychom se tomu zasmát (což se nám při sledování Limitů nepovedlo) a říct si, že cílem seriálu je hrát, jak už bylo řečeno, na maloměšťáckou strunu, kdy se divák může zasmát divnolidem z klimatického hnutí a utvrdit se tak v přesvědčení, že příliš vyhrocený aktivismus ničemu nepomáhá a pravda je jako vždycky někde uprostřed. Jenže snaha o umírněnost v krizových situacích, kterou klimatická krize bezpochyby je, nepodporuje odvahu mlčící většiny postavit se za svá práva a budoucnost. Naopak! Zelenkův pseudohumor otupuje a vytváří z lidí pasivní konzumenty, kteří se mohou bezpečně rochnit ve vlastní klamavé komfortní zóně, kde se svět jakoby zdá být v pořádku. Veřejnoprávní seriál, nota bene placený z Fondu spravedlivé transformace, by však měl mít vyšší cíle.

Kde je podstata celého problému?

Divák se pak v seriálu nakonec nedočká ani popsání celého problému klimatické krize, který stejně jako postavy majitelů energetických firem v příběhu chybí. Namísto toho sledujeme všudypřítomnou přemíru psychologizace postav, což vytváří nezáživnou a těžko stravitelnou koláž podivných scén, při kterých se na pozadí ekologických otázek řeší jenom motivace jednotlivých postav.

Snaha o „otevírání témat“, jako je ochrana klimatu či generační názorové rozdíly v tuzemské společnosti, je jistě veřejnoprávním úkolem. Jenže sbírka běžných klišé zasazená do karikaturního příběhu plného pseudopsychologizace postav nepřináší nic moc nového. Kromě potvrzení běžných předsudků reprodukováním dokola těch stejných „vtipů“, které tak trochu známe všichni předem, nic nového společnosti nepřináší.

Otevírat téma změny klimatu v roce 2025, kdy překračujeme hranici oteplení atmosféry o 1,5 °C, je taky možná trochu pozdě. Spíše se nyní nacházíme v momentu, kdy spolu soupeří společenské narativy o dominanci, která je potřebná pro upevnění politické moci. Zažíváme tlak vůči klimatickým opatřením, ve kterém jsou aktivisté vítaným fackovacím panákem, na nějž je možné přenést hněv „lidu“. Můžete se tvářit, že jste nestranní, ale když pracujete s hnutím jako s kulisou, má to společenské dopady. Je otázkou, nakolik je to veřejnoprávní.

Radek Kubala je výzkumníkem v organizaci Re-set: platforma pro sociálně-ekologickou transformaci. Patří k zakladatelům hnutí Limity jsme my, dlouhodobě se pohybuje v hnutí za klimatickou spravedlnost. Dříve pracoval jako redaktor Deníku Referendum, kam stále píše sloupky.

Mikuláš Černík pracuje jako komunitní organizátor v organizaci Re-set: platforma pro sociálně-ekologickou transformaci.