VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jen málokterá prostředí jsou tak odlišná jako voda a souš. Každé z nich vyžaduje zcela odlišné adaptace a strategie přežití. S tímto kontrastem si dokázali nejlépe poradit obojživelníci. Přesto však zůstávají úzce spjati s vodou. A není voda jako voda - jaké prostředí je pro ně ideální a kde se jim daří nejlépe?

Obojživelníci se nestali obyvateli dvou světů náhodou - vychází to z jejich dávné evoluční historie. První zástupci této skupiny se objevili na naší planetě před bezmála 300 miliony lety a již tehdy dokázali využívat obě prostředí. Jejich potomci se postupně buď přizpůsobili životu ve vodě, nebo svou závislost na vodním prostředí výrazně omezili. Vedle druhů přežívajících na pouštích existují dokonce i takoví, kteří k rozmnožování vodu vůbec nepotřebují. Přesto se žádný obojživelník bez vody nebo alespoň zvýšené vzdušné vlhkosti dlouhodobě neobejde. Totéž platí i pro naše druhy. Vodní plochy jsou pro ně zcela zásadní, protože určují jejich výskyt v krajině a zajišťují jejich dlouhodobé přežití. Může jít o kaluž vytvořenou po přejezdu těžké techniky nebo o větší vodní nádrž. Některé druhy zvládnou obývat širokou škálu vodních biotopů, jiné se naopak vyskytují pouze v prostředí s úzce vymezenými podmínkami.

V české krajině vždy měly a stále mají svoji nedílnou úlohu v přežití obojživelníků rybníky. Bohužel se jejich stav v posledních dekádách výrazně zhoršil. Vlivem nadměrného přísunu živin z polí a sídel, stále častějšího zarybňování nad únosnou mez a výskytu nepůvodních druhů ryb se stávají pro obojživelníky nehostinným místem. Absenci vodní vegetace a přemíru ryb dokáže tolerovat jen ropucha obecná (Bufo bufo) či skokan zelený (Pelophylax ridibundus). Ostatní druhy jsou odkázány na nově vznikající malé vodní plochy a tůně, které alespoň částečně zhoršený stav rybníků kompenzují.

Většině našich druhů vyhovují osluněné a bohatě zarostlé tůně, které mnohdy představují jejich poslední možná útočiště. Klíčové však je, aby takové tůně měly pozvolné břehy s dostatkem mělčin. Tyto litorální zóny jsou zárukou vysoké biologické rozmanitosti, umožnují totiž osídlení mokřadními a vodními rostlinami, které zase poskytují úkryt a potravu řadě živočichů včetně obojživelníků. Pro ně není tak důležitá otevřená hladina jako právě tato vegetace, v níž se mohou skrývat jak dospělci, tak jejich snůšky a larvy. Takové vodní plochy nabízí optimální podmínky kuňce obecné (Bombina bombina), blatnici skvrnité (Pelobates fuscus) nebo většině druhů čolků. 

Skokan ostronosý (Rana arvalis) je natolik vázán na přítomnost jemnolistých mokřadních rostlin, že se často rozhodne rozmnožovat i v dočasně zaplavených loukách. Naopak některé druhy, jako je skokan štíhlý (Rana dalmatina) nebo čolek horský (Ichthyosaura alpestris), dávají přednost menším zastíněným lesním tůním a zatopeným příkopům. Výjimkou je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), který vyhledává pramenné a dobře okysličené potůčky v zachovalých listnatých lesích.

Existují však místa, kde byste obojživelníky nečekali. Bez života nezůstávají ani pravidelné rozlivy v polích po přívalových deštích. Tyto dočasné vodní plochy rychle osidluje nejen vegetace, ale také rosnička zelená (Hyla arborea) nebo ropucha zelená (Bufotes viridis). Mělké tůně naopak s minimem mokřadních rostlin s oblibou vyhledává ve vojenských újezdech kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Tyto sezonní tůně s obnaženým dnem často rychle vysychají, přesto zde dokážou kuňky přežít a rozmnožit se. Výhodou těchto míst je, že se zde obvykle neusadí žádní vodní predátoři.

Ještě větším specialistou je naše nejohroženější žába - ropucha krátkonohá (Epidalea calamita). Nejenže ke svému životu potřebuje sezónní vodní plošky bez jakékoliv vegetace, ale vyžaduje také aktivní pískovny s pravidelným narušováním povrchu. Jakmile pískovna či vojenský prostor přestane být aktivně využíván, nastává problém. Řešením pak může být řízený pojezd těžké vojenské techniky nebo terénních vozidel, který pomáhá uchovat potřebné podmínky. Pouze tak se daří zvrátit zánik těchto míst i s jejich obyvateli. 

Autor je členem pozemkového spolku Mokřady a odborným garantem ČSOP za obojživelníky.