VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Cesta na jih. Klidná hladina meandrujících vodních toků. Chladivý stín tmavého lužního lesa. Svěží zeleň dříve zaplavovaných luk. A pojednou - vlající péra kavylů! Není to snad nějaký přelud? Kde se vzal uprostřed „Moravské Amazonie“, rozlehlého luhu na soutoku dvou našich milovaných řek, ten ostrůvek s vegetací z úplně jiného světa? S květenou suchých výslunných strání a vyprahlých skal? Pro odpověď se vydejme hluboko do historie. 

Niva Moravy a Dyje má zcela plochý reliéf, s nadmořskou výškou v rozmezí 151-153 m n. m. Nad terén vystupují jen písčité vyvýšeniny, jimž místní říkají krásným nářečním slovem „hrúdy“. Jedná se o zbytky starých říčních teras a přesypů, které vznikly akumulační činností řek, a tvoří je materiál pestrý po fyzikální i chemické stránce. Zejména Dyje totiž odvodňuje rozsáhlé a geologicky velmi odlišné území, od prastarých žulových a rulových skal Vysočiny, přes prvohorní usazeniny Drahanské vrchoviny až po flyš Ždánického lesa. Hrúdy vystupují až tři metry nad úroveň nivy, takže nebyly ani při dřívějších povodních zaplavovány. Dnes je jejich výskyt omezen na několik nevelkých lokalit, v minulosti tomu ale zdaleka tak nebylo. 

Pohnutá historie nivy

Při našem okouzlení dnešní lužní krajinou nás totiž ani nenapadne, že ještě před pár stoletími mohla vypadat úplně jinak. A že ji člověk dokázal svou činností v oblastech desítky až stovky kilometrů vzdálených během relativně krátké doby zcela proměnit. Už v mladší době kamenné, kdy k nám před více než sedmi tisíci let přicházeli první zemědělci, bylo území zřejmě poměrně hustě osídlené. Řeky byly vždy cestami, po jejichž březích lidé pronikali do krajiny, nacházeli zde nejen dostatek vody, ale i ryb. Povodně tehdy nepřicházely, o čemž svědčí ještě i opevněný dvorec na Pohansku, v 9. století jedno z významných center Velké Moravy. Reliéf byl mnohem členitější, duny byly podstatně vyšší a rozlehlejší a měly nepochybně i velký hospodářský význam. Navíc bylo lesů podstatně méně, takže vegetace teplých a suchých trávníků zaujímala rozsáhlé plochy. Nálezy lemových druhů křovin a plevelů dosvědčují sekundární bezlesí i zemědělské využití.

Charakter soutoku Dyje a Moravy se ale začal rychle měnit s nástupem intenzivnějšího využívání zemědělské půdy v povodích obou řek, a hlavně s osídlováním horských poloh. Po jejich masivním odlesnění začaly přicházet časté záplavy. Přinesly s sebou z prudkých svahů i četných polí obrovské množství sedimentů, které doslova zarovnaly původně členitou krajinu. Místy je vrstva povodňových hlín mocná několik metrů. Lidé proto území opustili. My se však vraťme na hrúdy. Písčité duny byly z větší části rozplaveny, ty nižší úplně zaneseny. Proto dnes vystupují jen vrcholky těch nejvyšších. Jak nebyly téměř nikdy zaplaveny, zachovala se na nich reliktní vegetace, která se formovala během dlouhého období doby poledové.

Pohled botanika zblízka

Po tomto historickém exkurzu, možná trochu dlouhém, ale pro pochopení výjimečnosti a vzácnosti vegetace hrúdů podle mého názoru nezbytném, se na ně můžeme podívat zblízka. Zdejší porosty řadí botanici v širším kontextu mezi acidofilní suché trávníky teplých oblastí (asociace Potentillo heptaphyllae-Festucetum rupicolae ze svazu Koelerio-Phleion phleoidis, Korneck 1974). Druhovým složením představují přechod mezi trávníky vátých písků na kyselých půdách a suchými trávníky na bohatších půdách, zjednodušeně mezi vegetací písků a stepí. V České republice se můžeme se společenstvy podobnými trávníkům na hrúdech setkat především na stráních na jihovýchodním okraji Českého masivu od Brna ke Znojmu, vzácněji na obvodu Doupovských hor, ale i např. na Křivoklátsku, Litoměřicku nebo okraji Drahanské vrchoviny. Vyskytují se na mírných jižních svazích na půdách vzniklých zvětráváním ruly, žuly či silikátových hornin, vznikly po odlesnění teplomilných nebo acidofilních doubrav a dříve byly využívány hlavně jako pastviny. Jsou středně druhově bohaté, najdeme zde 25-35 druhů na 16 m2.

Na hrúdech převládají trávy jako kostřava žlábkatá, ovsíř luční a smělek štíhlý, na některých místech se přidává i typický druh spíše bazických stepí kostřava walliská. Dále zde rostou teplomilné druhy, které snášejí živinami chudé půdy (rozrazil klasnatý, hvozdík Pontederův, máčka ladní) a suchomilné druhy, které rostou vedle stepí i na píscích (šťovík menší, jestřábník chlupáček, pavinec horský, jetel rolní). Vegetace tak připomíná společenstva hlubších půd na známých lokalitách vátých písků v okolí Hodonína a Bzence (přírodní památka /PP/ Pánov, PP Vojenské cvičiště Bzenec). Vzhledem k různému chemickému složení písků se zde zajímavě setkávají např. trávnička obecná s mateřídouškou panonskou nebo hadí mord nachový s paličkovcem šedavým. Nejkrásnější podívanou skýtají hrúdy na jaře, hned od konce dubna. Kvete např. pryšec chvojka, rozrazil rozprostřený nebo řebříček chlumní, v květnu se přidává místy dominantní hvozdík Pontederův, mateřídouška panonská, počátkem léta trávnička obecná či pavinec horský. Koncem léta však vegetace ostře kontrastuje s okolními loukami - na nich vyrůstá po jarní seči zelená otava, zatímco písčitým hřbetům vládne spíše žlutohnědá. Úžasný je vegetační gradient, kdy stačí nepatrná změna reliéfu, jen několik centimetrů písku - a luční druhy okamžitě střídají druhy stepní a písčinné.

Největší vzácnosti a kde je hledat

V tak unikátní vegetaci se samozřejmě setkáme i s celou řadou vzácných a chráněných druhů. Tím nejnápadnějším je hned v úvodu zmíněný kavyl písečný, který kromě Soutoku roste prakticky jen v národní přírodní památce (NPP) Váté písky u Bzence. Mezi velmi vzácné druhy patří také drobné efeméry chudina hajní a svízelka piemontská, dále violka trojbarevná Curtisova a kamýšek obecný. Na narušených místech se setkáme s lněnkou rolní a chruplavníkem rolním. Druhy známé spíše z písčin zastupují trávnička obecná, pryskyřník ilyrský, divizna brunátná nebo rmen rusínský, druhy teplých trávníků silenka ušnice, lnice kručinkolistá a trýzel větvený. K pozoruhodnostem patří výskyt hadího mordu nachového, kosatce různobarvého nebo zárazy písečné.

Předpokládám, že vás bude zajímat, kde hrúdy v rozlehlé krajině jižně od Břeclavi a Lanžhotu najdete. Máte štěstí, ty nejkrásnější a nejcennější jsou většinou u cesty. Určitě bych na první místo zařadil Dúbravku u stejnojmenné lovecké chaty, kde se vzácných druhů vyskytuje nejvíc, především těch vázaných na písky. Druhově bohatá je i Polínka, Březová, Dlúhý hrúd a hrúdy na Lánských loukách hned pod zámečkem Lány. Já osobně nedám dopustit na menší hrúd jižně od bývalé lánské roty, kde jsem před třiceti lety ještě viděl mj. i vstavač kukačku, další můžete najít ještě ve střední části Košárských luk.

Jako ale nebývá obloha bez mráčku, i výjimečný svět hrúdů je dnes ohrožen. Oba hlavní důvody asi uhádnete - sucho a především vysoké stavy zvěře, která vyvýšeniny ráda vyhledává a pobývá na nich více a déle, než je zdrávo. I proto si správa nově zřízené CHKO Soutok nechala hned letos zpracovat analýzu současného stavu a návrh další péče o tato unikátní území. Věřme proto, že se budeme moci pery kavylů vlajícími z pestrobarevné vegetace uprostřed lužních luk těšit i nadále.

Libor Ambrozek (1966) pracuje v AOPK jako vedoucí oddělení péče o přírodu a krajinu na Správě CHKO Bílé Karpaty. Dlouhodobě je aktivní rovněž v dobrovolné ochraně přírody. Jako botanik se zabývá zejména stepní vegetací, která byla i tématem jeho dávné diplomové práce.