VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Záplavy modrofialových květů hořečků opylovaných čmeláky, včelami a dalším hmyzem -  tak vypadalo babí léto na loukách, pastvinách a mezích v naší krajině před sto lety. Dnes se pro podobné obrázky musíme buď vydat na pastviny v zahraničních velehorách, nebo hledat ojedinělé lokality v našich chráněných územích. Zvolily hořečky růstovou strategii, která se dnes už nenosí? Nebo je špatně něco jiného?

Z minulosti známe z České republiky 12 taxonů hořečků. Šest vždy vzácných, šest běžnějších. Ty vzácnější již vyhynuly, ty dříve běžné kvetou v posledních letech na jednotkách či spíše nižších desítkách lokalit. Jejich domovem může být téměř jakékoliv bezlesí kromě nejpodmáčenějších stanovišť. Zároveň se přizpůsobily pravidelnému kosení, intenzivní pastvě, narušování drnu zvěří, povozy i člověkem.

Hořečky jsou buď jednoleté - u nás již jen hořeček ladní pobaltský (Gentianella campestris subsp. baltica), vzácně na Sluneční stráni v Krkonoších a na pralouce v Jizerských horách, nebo dvouleté. Mezi ně patří západoevropský hořeček drsný Sturmův (G. obtusifolia subsp. sturmiana), dva hořečky karpatské - h. žlutavý pravý (G. lutescens subsp. lutescens) a h. žlutavý karpatský (G. lutescens subsp. carpatica), h. nahořklý pravý (G. amarella subsp. amarella) z mírného pásma severní polokoule a endemit Českého masivu h. mnohotvarý český (G. praecox subsp. bohemika). Všechny jsou vzácné, kriticky ohrožené, posledně jmenovaný je chráněn celoevropsky. Popišme si podrobně životní cyklus těch dvouletých a hledejme, kde nás (či přesněji hořečky) tlačí bota.

První rok života

V každém květu hořečků se může během léta či podzimu vyvinout několik desítek jen málo přes 0,5 mm velkých semen. Některá z nich vyklíčí hned v následujícím dubnu až květnu, jiná zůstanou „spící“ v tzv. semenné bance. Už při klíčení může nastat první problém. Pokud semínko vyklíčí na vrstvě mechů nebo stařiny mocnější než jeden centimetr, nedostane se kořínek k půdě a rostlinka se neuchytí a dříve nebo později uhyne suchem. Pro klíčení je tak nejlepší ležet přímo na hlíně v mezerách ve vegetaci. Mezery vznikají pastvou, sečí, vláčením, výhrabem, vyschnutím či prostou náhodou. Uchycený semenáček s děložními listy vytváří postupně od května první pravé listy. Klíčení a přežívání mladých hořečkových semenáčků je dle našich výzkumů nejdůležitější a nejcitlivější část životního cyklu. Hořečkům v přírodě v této době zjevně hodně pomáhá symbióza s houbou (mykorhiza). Jak moc a kdy je důležitá, přesně nevíme, ale houbová vlákna rozhodně dosáhnou dále než malý kořínek hořečku a mohou tak dovést životně potřebnou vláhu. Na podzim prvního roku života se hořečky nacházejí ve formě listové růžice. Seč, pastvu a další obhospodařování hořečky v prvním roce vesměs velmi dobře přežívají, pokud není rostlina přímo zničena. Naopak se prokázalo, že hořečkům nesvědčí, pokud vegetace příliš zahoustne a růžice „přidusí“ nebo zcela „zadusí“. K takové situaci zpravidla dochází při neobhospodařování travnatého porostu.

Druhý rok

Na zimu listy růžice odumírají a dobu vegetačního klidu hořečky přežívají v přízemních pupenech. Nové listy vyrůstají v dalším roce již od března. Zpočátku připomínají přízemní růžici, postupně však rostou (prodlužují se stonky) a rostliny se větví. Rychlost růstu a celková velikost rostlin silně závisí na charakteru lokality a průběhu počasí. Rostliny mohou mít jeden až stovky květů, mohou být jen 1 cm až přes půl metru vysoké. Mohou také být různě poškozené (pastvou, sečí, sešlapem apod.), ale následně kompenzačně obrostlé. Zkrátka pěkná „košťata“ či „bochánky“. Pokud je rostlina poškozena v časné fázi prodlužování (např. do prvních dní června) většinou obroste a příliš se to neprojeví na její životaschopnosti či produkci semen. Časná seč či pastva tudíž dvouletým rostlinám hořečků příliš neškodí, naopak je opět do jisté míry může i podpořit (zmizí i okolní stínící vegetace). Horší je, když poškození přijde později, zejména když je následované letním přísuškem. Mnohé rostliny pak nezvládnou dostatečně kompenzačně obrůst, nebo dokonce hynou. Dvouleté hořečky kvetou nejčastěji od poloviny srpna do začátku října. Hořečky opylují různé druhy blanokřídlého (čmeláci, včely) a dvoukřídlého (pestřenky) hmyzu, popř. i další, např. lišajovitý motýl dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum). U většiny hořečků byla prokázána schopnost samoopylení (autogamie). Semena dozrávají od září, někdy až do poloviny listopadu v závislosti na průběhu počasí. Většina semen vypadává z tobolek již během podzimu. A celý dvouletý cyklus se může opakovat.

Přežívání v kulturní krajině

Určitě každého napadne, co se stane, pokud většinu hořečků zničí pozdější pastva či seč. Hospodáře v minulosti určitě netrápilo přežívání nějakých hořečků a pásli či sekali, jak potřebovali. Nicméně s hořečky jsme se dříve mohli potkat mnohem častěji. Krajina byla více diverzifikovaná (rozdělená na menší, různě v čase i prostoru obhospodařované pozemky) a udržovaná. A někde občas hořečky vykvetly a vysemenily. Tato drobná mozaika se z naší krajiny téměř vytratila a s ní i většina lokalit hořečků. K dlouhodobému přežití v krajině hořečkům pomáhá zejména již zmíněná „spící“ semenná banka. To jsou v půdě či na povrchu půdy uložená semena, která mohou vyklíčit hned v následujícím časném jaře. A ztráty jedné špatné sezóny záhy zacelí. Výzkumy s hořečkem mnohotvarým českým dokazují, že životaschopná semena v půdě přetrvávají mnoho let, jejich počet ale v čase dramaticky klesá. Víme, že z krátkodobě v zemi uložených semen (1-5 let) se zachovalo v dobré kondici v průměru 20 %, u dlouhodobě pohřbených semen (6-8 let) v průměru 2 %. I ze zachovalých semen však vyklíčí přibližně jen jedna desetina. Déle než 10 let hořečková semena v půdě velmi pravděpodobně nepřežijí. A co hořečky „říkají“ na stále častěji přicházející periody sucha? O tom už víme z experimentů a dlouhodobého monitoringu hodně. Dlouhé sucho během vegetační sezóny může zahubit velkou část (někdy i všechny) jednoleté, a dokonce i dvouleté hořečky na dané lokalitě nebo její části. Poprvé jsme to pozorovali v suchém roce 2003. A pak od roku 2015 dokonce mnohokrát. Dlouhodobé vyschnutí na hořečkových lokalitách je opět do jisté míry dvousečné. Kromě ztráty rostlin hořečků ale přísušek ničí i konkurenční byliny (a taky mechorosty) a v porostu na pastvinách a loukách se vytvářejí mezery, ve kterých hořečky opět dobře klíčí. Ukázkovým příkladem bylo extrémní sucho léta 2003, kdy v celé České republice vykvetlo jen 1647 hořečků mnohotvarých českých. Obdobně se situace opakovala v roce 2024 s celkovým zaznamenaným počtem 2399 rostlin. Nicméně na jaře 2004 tento druh dobře vyklíčil a v roce 2005 vykvetlo na našem území 22 296 exemplářů. Tak velký počet hořečků mnohotvarých českých kvetl u nás od té doby jen dvakrát. Často se opakující suché roky ale mohou být skutečnou hrozbou zejména pro slabé populace hořečků, kde není semenná banka pravidelně dotována.

Nejen hořeček mnohotvarý český jako evropsky významný druh, ale i další hořečky se z důvodu jejich dramatického úbytku dostaly do popředí zájmu ochrany přírody. Jak hořečkům pomoci a zda se někdy dočkáme jejich velkého návratu, si povíme v příštím čísle.

Jiří Brabec (1972) provádí dlouholetý monitoring hořečků a je autorem záchranných programů pro tři z nich. 

Helena Neuwirthová (1980) je na AOPK ČR koordinátorkou záchranných programů a monitoringu hořečků.