Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Kdo seje horskou smrčinu, sklízí vítr


Pavel Šamonil, č. 5/2011, str. 1-3
Oře, oře Jan, přiletělo k němu sedm vran. První praví: „Dobře oře.“ Druhá praví: „Nedobře oře.“ Třetí praví: „Dobře oře.“ Čtvrtá praví: „Nedobře oře.“ … Sedmá praví: „Dobře oře Jan, mnoho červů mám.“ Jako tato lidová říkanka vypadá současná debata nad jednáním Jana Stráského a jeho týmu v národním parku Šumava.

Chcete mě?

V květnaté diskusi o Šumavě nacházím jeden obecně přijímaný názor. Chceme národní park! Co to znamená, popsal výstižně Tomáš Vrška (Veronica č. 3/2011, s. 27-29). Uvědomme si, že chceme-li národní park, chceme také přírodní procesy a bezzásahovost na velkých plochách. Pokud v tom někdo nevidí příčinný vztah, a přesto hlásá touhu po národním parku, pak má jiné zájmy a neměl by mást veřejnost. Podstatou existence národního parku je ponechání podstatných částí přírody (I. zóny) přírodním procesům - bezpodmínečné povolení divokosti, pokud možno (ale nikoli výlučně) v přirozených lesích (divočině). Otázky spojené s rozvojem regionu nebo trvalým managementem částí kulturní krajiny pochopitelně také vyžadují pozornost, z povahy národního parku ale nejsou prioritní. Jejich řešení musí respektovat mezinárodní význam chráněného území přírody. Tato hierarchie se následně odráží v dotacích, které do regionu plynou ze státního rozpočtu.

Využij různorodost a přežiješ

Jádrovou a jistě nejcennější částí Šumavy jsou klimaxové horské smrčiny. Lesy se v centru národního parku nacházejí na velmi mělkých, podzolovaných, tj. přirozeně degradovaných půdách, jindy na půdách silně podmáčených až rašelinných. Vzhledem k velmi extrémním klimatickým i stanovištním podmínkám zde přirozeně dominuje smrk ztepilý. Smrk a kosodřevina jsou jedinými našimi dřevinami, které takto drsné poměry snášejí. I malé zhoršení již tak vypjatých růstových podmínek (zvýšená hladina spodní vody na podmáčených místech aj.) znamená, že stromy bojují o holé přežití. Klíčem k přežití v lese je maximální využití různorodosti mikrostanovišť a mikroklimatu - přežívají stromy rostoucí na padlém dřevě, pod boční ochranou jiných stromů apod. Jednolitý, zapojený les, na který jsme zvyklí z nižších poloh, se v horách mění v roztroušené skupinky stromů rostoucích na nejvhodnějších místech.

Velké kopce přitahují velká narušení

Extrémní klimatické jevy v podobě silných větrů nebo mrazů působí velkoplošná narušení horských lesů. V horách jsou vichřice poměrně běžné, během sta let je na Šumavě zaznamenána řada větrů s rychlostí přes 170 km/h, naposledy orkány Kyrill 18.-19. 1. 2007 a Emma 1. 3. 2008. Tak silnému větru neodolá bez následků ani horský prales, o mnoho labilnější jsou pochopitelně lesy hospodářské s nevhodnou prostorovou strukturou. Z úst některých odborníků (např. Radomír Mrkva, Mendelova univerzita v Brně) slyšíme, že pokud dovedeme citlivými pěstebními opatřeními šumavské lesy až k pralesům, zabráníme tím v budoucnu jejich velkoplošným rozpadům. Obě tvrzení jsou ale nereálná. Prales nelze vypěstovat a velkoplošným rozpadům horských smrčin nelze zabránit. Citlivým managementem lze sice výrazně zlepšit prostorovou strukturu i stabilitu lesa, možnosti managementu jsou ale vzhledem k cílové přirozenosti dost omezené. Obnova přírodního lesa je velmi složitý jev a my do kuchyně přírody vidíme zoufale málo.

Dobrým příkladem k druhému tvrzení o možném vyloučení budoucích velkoplošných narušení může být vichřice na Šumavě v roce 1870. Tehdy pod nápory větru padly i člověkem nedotčené pralesy. Podobně nedávno orkán Kyrill silně narušil níže ležící smrkojedlobukový Žofínský prales, vyhlášený v roce 1838 jako čtvrtá nejstarší lesní rezervace Evropy. Značné objemy kmenů padlých při vichřici v horských smrčinách jsou po několik let atraktivní pro lýkožrouta smrkového (kůrovce), který se v nich množí, a rozpad lesů trochu jinými cestami dál pokračuje. Přestože detailní průběh napadení stromů kůrovcem ani způsob jejich výběru nejsou dosud uspokojivě vědecky objasněny (lákání kůrovce vůní chřadnoucích stromů vs. náhodné šíření kůrovce v porostu), je zřejmé, že jeho aktivní i pasivní (větrem) transport a vznik nových ohnisek napadení, mohou probíhat i v řádu kilometrů.

Je jisté, že přeměna části šumavských smrčin v labilní hospodářské lesy v minulosti umocnila průběh dnešních větrných a kůrovcových kalamit, ale nic víc. Bořivé větry, stejně jako následný růst populace kůrovce, jsou nutnou součástí dynamiky horských smrčin. Možným vysvětlením opakujícího se poklesu objemu smrku v některých šumavských pylových profilech (tj. záznamech o vývoji vegetace sahající do minulosti v řádu tisíců let, např. záznam z Mrtvého luhu) mohou být právě opakovaná velkoplošná narušení horských lesů. Podobné jevy dnes zřejmě nacházíme i v dendrochronologickém záznamu minulého vývoje zbytků rumunských smrkových pralesů.

Čeká nás reparát

Podle výsledků řady vědeckých studií (sumárně Šantrůčková, H. a kol.: Co vyprávějí šumavské smrčiny. Průvodce lesními ekosystémy Šumavy. 2010) se v šumavských horských lesích uschlých po napadení kůrovcem nic tak závažného nestalo. Lesní ekosystém nebyl při hodnocení degradován jen na dřevinné patro, byl studován i vývoj půd, společenstev půdních organismů aj. Les neztratil schopnost obnovy, která zde postupně probíhá.

Obnovu horských smrčin v I. zóně národního parku přitom nelze posuzovat měřítkem hospodářských lesů. Je absurdní zjišťovat, zda počet semenáčků plošně dosahuje normovaných počtů pro hospodářské lesy. Takto přírodní procesy v horských smrčinách nefungují. Dnes je zřejmé, že některé plochy se po napadení kůrovcem regenerují velmi rychle, jinde půjde o proces pomalý, trvající desítky let. To ovšem není selhání přírody. Neměli bychom zde naopak odložit svůj antropocentrický postoj, pokorně stát a učit se od přírody, ne ji známkovat? Příroda při obnově horského lesa vytváří nenapodobitelnou prostorovou a časovou pestrost, která má zřejmě zásadní roli v jeho vývoji od měřítka několika metrů až po úroveň krajiny. Uvnitř pralesa je obnova spojena s výše zmíněnými mikrostanovištními a mikroklimatickými podmínkami, na krajinné úrovni je řízena dřívějším narušením, mezoklimatem apod. Bohatá věková a prostorová různorodost nové generace horského „pralesa“ bude mít zásadní význam při následném neodvratném velkoplošném narušení.

Z toho plyne, že

1. nesmiřitelný boj s kůrovcem ohlášený jako první krok nového vedení národního parku je nepochopením rolí vedení národního parku i kůrovce v dynamice horských smrčin; 2. národní park, jehož jádrové území tvoří klimaxové smrčiny, vyžaduje koncepční řešení na krajinné úrovni. Právě v tomto měřítku se totiž uskutečňuje dynamika horských smrčin, dynamiku populace kůrovce nevyjímaje. Stávající rozčlenění I. zóny do 135 kousků mnohdy vytváří nefungující fragmenty lesa. Zatímco v nižších polohách je prostorové měřítko narušení menší a rozčlenění I. zón zde není takovým problémem, v horských smrčinách je osudné. V chybějícím koncepčním přístupu lze spatřit hlavní selhání dnešního vedení národního parku - nemluvě o pravděpodobném selhání inspekce životního prostředí a policie při asistování nelegální činnosti vedení národního parku na Ptačím potoce (Na Ztraceném). Zásah na místě obklopeném ze tří stran I. zónami budí spíše dojem demonstrace síly, než promyšleného postupu. Chaotickým zasahováním proti kůrovci nemůžeme jeho populaci efektivně ovlivňovat. Takový postup vede naopak k poškození a snížení stability cenných porostů patřících potenciálně do souvislé I. zóny.

Věřím, že naše společnost již vyzrála do stadia, kdy se dokáže těšit z projevů života přírody takového, jaký je.


Co národní park Šumava v nejbližší době potřebuje

  • Nové vymezení zón ochrany přírody s důstojnou rolí I. zóny, které by odpovídalo poslání národního parku i velkoplošné povaze přírodních procesů v horských smrčinách. Ministerstvo životního prostředí a Správa NP a CHKO Šumava by se této diskuse měly nejen účastnit, ale měly by ji i aktivně usměrňovat v prioritním zájmu ochrany přírody. Vzhledem k tomu, že se jedná o významné orgány státní správy, není nadstandardním požadavkem, aby kultivovaným projevem byly dobrým příkladem pro ostatní zúčastněné. Započaté projednávání zákona o národním parku Šumava můžeme vnímat jako novou příležitost pro ministerstvo i správu parku.
  • Přestat zpochybňovat roli přírodních procesů a schopnosti přírody v nejpřísněji chráněných územích. Je jistě korektnější vést diskusi o (ne)existenci národního parku než o trvalém vměšování se člověka pod „značkou“ národní park.
  • Spojit síly a znalosti přírodovědecké a lesnické obce a zaměřit se na vytvoření fungujícího managementu ve II. zónách, zejména na hranici s I. zónami. Management by měl směřovat ke zvýšení stability těchto lesů, k doplnění listnatých dřevin a měl by pochopitelně zahrnovat i důslednou sanaci kůrovcem napadených stromů.

Ing. Pavel Šamonil, Ph.D., (1977) - lesník a pedolog, na oddělení ekologie lesa VÚKOZ se zabývá dynamikou přirozených temperátních lesů, člen Stínové vědecké rady NP Šumava, pavel.samonil(zavináč)vukoz.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu