Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Krásně je na světě


Věra Jelínková, č. 3/2009, str. 20

Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.

I méně v literatuře zdatní jistě poznají líbeznou kapitolku Čas z Vančurova Rozmarného léta. Právě touto kapitolkou, takhle poeticky jsme využili čas před odjezdem busu v 9.13 hod. z Králova Pole do Útěchova.

Výchozí pozice zastávka U buku. Necestami. Jako vždy s Rudou Pecháčkem. Traviny po kolena, pozornosti se dožadují pryskyřníky a jestřábníky, sází se spolu o to, který z nich upoutá víc pozornosti. Zda milá, kulaťoučká, upejpavá slečinka, úhledný pryskyřník nebo věčně rozevlátý a mužně rozeklaný vašnosta jestřábník, kumštýř, bohém a rváč od pohledu. Cestou se lidské příběhy prolínají s těmi květinovými v mnoha zápletkách. Je květina křehká? A lidský osud snad nikoliv? Co je náš život vedle kamene, vedle skály… Než se kámen nadechne, lidský věk uplyne…

Odměnou za bloudění necestami jsou nám výhledy. S nemalým městem za zády a takové poklady, taková hřivna za humny, jen vzít. Pokaždé zkoprním úžasem, zapomínám dýchat. Moře lesů se vlní jako obilí hnané větrem, krajina hluboce lidská, hluboká podstatou…

Málo známý Trpaslíkův pramen. Ve svahu, v trávě zapomenutý, stříškou krytý. Nejspíš o něm vědí jen lesáci a my, je bokem všech cest. U kostry posledního ze soutěžících doleva, žertuje náš vedoucí, který zcela zmaten tím, že na minulých „studánkách“ málem přišel o lektorku, aniž vůbec zjistil její absenci, se opakovaně a starostlivě snaží nás počítat. Dnes to nemá těžké, není nás mnoho. Tak akorát.

Nádherné, výstavné buky se pyšní hladkými kmeny v elegantním šedavém provedení, ve svém nehnutém tanci se vzpínají k obloze. Sukovitými, propletenými kořeny jsou spojeny se zemí, větve jako paže vztahují k obloze. Zakloním hlavu. Modrým nebem pádí závratnou rychlostí bílá mračna, navozují obraz klidu a míru. Vysoko, převysoko, výš než mraky krouží pták, dravec, krouží radostně i vznešeně, volně, svobodně…

Zaplať pánbůh, je krásný ten život, pravil kdosi a slyší mnohá přitakání. Život je vskutku nádherný pro ty, kdo se umí dívat. Jen ať mi probůh už nikdo neříká, že ty nejkrásnější věci na světě jsou zadarmo. Nejsou. Ale zdá se, že lidé dosud nedospěli natolik, aby si uvědomili cenu přírody, její vyváženosti, řádu věcí, jenž se vyplatí s pokorou tolerovat, neboť konec přírody by byl koncem i naším… Vždyť je to tak prosté… Přesto je mnoho lidí, kteří vytrvale řežou větev, na které sami sedí.

Všechny vzruší nález orchidey. Okrotice mečolistá to je, prý to trvá dlouhých sedm let, než od semínka, zakořeněného v zemi, poprvé vykvete.

Sbíráme byliny. Kopřivy, bez, takový čaj ze sušeného bezového květu s medem, panečku ten v zimě voní a chutná jako zázrak. Po zelené značce směr Bílovice, cestou mýtiny a meze, plné narůžovělých, lepivých smolniček, trsů zvonků, chybí kopretiny. Potkáváme česnáček, kyčelnici cibulkonosnou, mařinku vonnou, vzrostlý kerblík, jasně modrý zběhovec, modrý jako moře v slunci nebo nebe dnes. Odbočíme vlevo, pak napravo a dolů, ke studánce prof. Vítězslava Dyka. Studánka i její okolí je pohádkově krásné, voda je chutná, životodárná, vpravdě živá voda, plná energie. Olga Skácelová ví, čeho ještě. Ukazuje nám řasy, některé i ochutnáme, našla také dvě spirály, říká jim strunovci, dva tmavé silnější vlasy, které se stále svíjí a tak prokazují dostatek života. Líčí nám jako detektivku, jak strunovci parazitují na broucích, jak se v nich stočí a žijí, ale o život své hostitele nepřipraví. Voda je lahodná. Mám chuť tu zůstat, místo je skutečně překrásné. Pod mohutnými stromy, smrkem ztepilým, dubem a borovicemi je ohniště a kolem lavice, jako přichystané pro dvanáct měsíčků, jen, páni, zasednout. Objevili jsme tu další orchideu.

Kousek se vracíme a sestupujeme ze svahu ke studánce U jezevce. Je ve stínu bukoviny a mlází. Pak ještě dolů, svažitým, nepříjemným terénem, přes palouky na žlutou značku směrem k Soběšicím. Cestou se dva lektoři a já - nemohu u ničeho přece chybět - koupou v jezírku. Před zraky mnoha diváků jsme jaksi nemohli jen tak, a tak jsme obětovali spodní vrstvy oděvu. Plavu si a nevím jak… voda příjemně hladí a chladí paže, které ji rozhrnují. Po koupeli budu doma plnohodnotná, osmažím ti rybu, slibuje Olga mamince, jsem teď osvěžená a nabitá. Živá voda dá mnohem víc energie než ta plná chloru a další chemie, která nám doma teče z kohoutků a sprch.

U Konšelovy studánky jsme pozorovali - tedy jenom ti s ostřížím zrakem - miniaturního korýše, praménku rakouskou. Také chrostíka, pěkně v tom teple nabaleného, vypadá jako putující chovné miminko v zavinovačce z drobných písků, z kterých mu leze čiperná hlava s kusadly. Řasy zde jsou pokryty minerály, nejsou hebké, ale drsné na omak. Ty nejíme.

Tady se má cesta oddělila, vrátila jsem se k Dykově studánce… Abych se u ní pohroužila do četby a do studia, šlo to téměř samo. Když jsem odcházela, do údolí si už lehaly dlouhé stíny, jen akáty vysoko ve stráni byly dosud protkány slunečními paprsky, již notně šikmými. Další den končí. Naplněný a dobrý. Hluboký. S vysokým nebem, čistým jako živá voda ve studánce, vymeteným jako klícka. V závojích bílých tančily akáty na pokrajích lesů, mezí a cest, a tak se nad celým dnešním dnem vznášela, chvílemi nehnutě visela, temná a opojná vůně, prolínající se s bzukotem přičinlivých včel a zpěvem drobného ptactva. Kukačka nám prorokovala dlouhá léta, dala si, holka, záležet. Zaplať pánbůh, krásně je na světě.


MUDr. Věra Jelínková pracuje na Modré lince důvěry pro děti a mládež.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu