Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Zapomenutý hlas Františka V. Kříže


Lukáš Holeček, č. 6/2010, str. 2-3

Pastorální příběh, sentimentální idyla, pohanská balada - to je jen několik přívlastků, kterými se literární kritici snažili ve třicátých letech vypořádat s hodnocením jen těžko zařaditelných románů dnes už zapomenutého brněnského spisovatele Františka V. Kříže. Rodák z Viničných Šumic, vesnice na východ od Brna, napsal za svůj život pouze několik drobných povídek a tři romány, kritikou vesměs odmítnuté pro formální nedokonalosti, ale odkaz jeho díla spočívá v něčem jiném.

V Křížových příbězích vstupujeme do kraje vinic, tichých polí a tajemných lesů v okolí jeho rodné vsi. Rodný kraj mu byl hlavní inspirací, ale na rozdíl od jeho současníků-spisovatelů ho nezajímalo ani tak venkovské prostředí, jako spíš to, co se děje „za humny“, co se děje v nitru přírody, jíž je člověk nedílnou součástí. Kříž přitom nijak nezapíral, že je pro něj hlavní inspirací francouzský regionalista Jean Giono, mimo jiné autor dnes tak oblíbené novely Muž, který sázel stromy. Třeba druhý Křížův román, Děti země (1935) se nápadně podobá příběhu Gionova románu Člověk z hor, ale nic přitom neztrácí na své jedinečné působivosti. Křížovo dílo se vymykalo ze soudobé literární produkce právě svou lyrickou intenzitou, s jakou pohlíželo na krajinu, přírodní děje a neskrytě idylickou zakotvenost člověka v krajině. Ano, Kříž neproblematizoval vztah přírody a člověka, naopak, zintenzivnil ho na téměř pohansko-křesťanské rovině, člověk se v jeho románech stával nedílnou částicí svého „kraje“ - příroda získává duši a člověk se „zpřírodňuje“. Kříž si byl vědom toho, že institucionalizovaná víra ztratila kontakt s přírodním světem, proto se raději inspiroval prvotními formami křesťanství, které v jeho díle tvořilo jen jednu z tematických rovin.

Hrdinové jeho posledního románu A zpívají (1937) se ne náhodou jmenují Josef a Marie. Venkovská komunita je kvůli předsudkům vypudí a oba vyhoštěnci se usídlují v lesní jeskyni v nedalekých Hynčicových skalách. Pastorální příběh se soustředí na jejich téměř františkánské sžívání se s přírodou a okolní krajinou. Ani v takto biblicky pojaté krajině se ovšem neztrácí cosi divokého, tedy pohanského. Kříž měl cit pro spontánní moc přírodního dění, které ovlivňuje lidské skutky a smazává svou mocí všechny lidské malicherné spory. V tom spočívá opravdovost jeho díla, které tedy není jen sentimentální idylou, jak by možná namítl dobový kritik.

Někdy je dobré překonat předsudky, otřít prach na dávno zapomenutých knihách a ponořit se do jejich tajemství. Každý umělec by měl společnosti nabízet nové cíle, nové pohledy, nové cesty k pochopení sebe sama a naší zapojenosti do celku bytí. Dílo Františka V. Kříže bylo založeno na hledání nového, intenzivnějšího vztahu k okolnímu světu a v tom také spočívá jeho aktuální platnost pro dnešek.


František V. Kříž (1900-1982), spisovatel a rodák z Viničných Šumic byl povoláním učitel. Jako spisovatel debutoval v roce 1921 v časopise Host. Nejčastěji se inspiroval přírodou rodného kraje a religiózními motivy. Vedle dvou knih esejů, povídek a tvorby pro děti je autorem trojice románů - Srdnatá Marína (1934), Děti země (1935), A zpívají (1937).


Mgr. Lukáš Holeček (1985) - doktorand FF UK, zabývá se meziválečnou venkovskou prózou, luke.holecek(zavináč)seznam.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu