Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Komáři a facky aneb Když nejsou argumenty


Dalibor Povolný, č. 2/1991, str. 25-28

Po více než třicetiletém zápolení s kruhy, které si z bezhlavého, tak říkajíc „politicky“ zajištěného ničení přírody vytvořily lukrativní profesi, bychom při nedělní (24. února 1991) manifestaci na hrázi třetí novomlýnské zdrže očekávali především věcné argumenty. Věcná argumentace však tentokrát zcela chyběla. Zato byla vyvážena arogantním pokřikem a vyhrůžkami úrovně podroušené ulice, chvílemi brachiálním násilím - a pak už zbyli jen - „komáři“.

Problematika komářích záplav a jejich dílčích aspektů, jako např. anofelismu (zamoření kraje komáry rodu Anopheles, kteří přenášejí malárii!) však stojí za pozornost.

Nehledíce na zcela neseriózně rozpoutanou kampaň na téma „komáři“ můžeme konstatovat alespoň to nejdůležitější. Z ekologického hlediska lze rozlišit tři skupiny primárních, tj. přírodních nebo přirozených komářích líhnišť:

1. Tišiny tekoucích vod, jako meandrující koryta, zátoky a tůně, slepá ramena apod. v nížinách, které bývaly zejména zdrojem potenciálního anofelismu.

2. Stojaté vody - zdaleka nejvýznamnější komáří nika. V jejím rámci lze vylišit další podskupiny:

a) trvale stojaté vody - jako zdroje komárů podčeledi Anophelinae a Culicinae s výjimkou rodu Aedes.
b) dočasné stojaté vody - tzv. efemerní nebo periodická líhniště - zejména rodu Aedes.
c) speciální líhniště jako podzemní chodby, příp. nory (savců, v tropech krabů apod.), skalní skuliny a rozsedliny, jeskyně, okolí pramenů s průsaky - hlavně zdroje líhnutí komárů podčeledi Culicinae a jen několika málo Anophelin, jediných přenašečů malárie.

3. Zvláštní stanoviště tvoří nika „přirozených“ artefaktů, tj. přírodních kontejnerů, jako jsou dutiny pařezů a stromů, listová úžlabí a pochvy, listové kornouty (epifytické složky), spadané listí, ulity hlemýžďů, skořápky ořechů, klobouky houbových plodnic atp.

Tato diferenciace komářích nik je projevem přirozené evoluce (sukcese) biocenóz.

Nezávisle na člověku tedy existují přirozené biomy, jejichž průvodním zjevem jsou komáří záplavy. Nejvyšší hustoty se objevují (patrně v rozporu s laickou představou o tropech) v povrchových bažinách na subarktických trvale zmrzlých půdách; následují slepá ramena, meandry a delty řek a jejich činností vzniklá přirozená jezera a slatiny stojatých vod, a konečně pásmo tropického deštného pralesa. Obecně však lze říci, že komáři jsou, s výjimkou rozsáhlých aridních oblastí a vyšších horských poloh, téměř všudypřítomní.

Ruku v ruce s narušováním přírodních biocenóz činností člověka postupovala ekologická adaptace komárů, až se z nich stal synantropní druh, tzn. druh žijící v blízkosti lidských příbytků. Jde o historický proces, který úzce souvisí s epidemiemi až pandemiemi malárie (a - jak teprve dnes tušíme - i různých arborviróz), které známe od biblických dob (tzv. boží rány nebo metly) přes středověk až do doby zcela nedávné.

Je příznačné, že na těchto kalamitách se vždy významně podílelo barbarství, později nevědomost, dnes pomístně negramotnost. Už ve starověku to byly uměle zavodňované rozsáhlé „meziříční“ oblasti (stará Babylonie, Chorezm atd.) v blízkosti agroaglomerací. Kromě rozsáhlých ploch teplé vody tu sehrávala významnou roli úzká koexistence člověka s domácími zvířaty, tedy přímá návaznost stájí a kurníků na obytné prostory a s tím spojená nízká úroveň hygieny, pokud lze o hygieně vůbec hovořit.

Dozvuky tohoto stavu i u nás dlouho přetrvávaly. Donedávna zčásti utajovaná data dokládají, že např. téměř 15 % rozlohy Slovenska (prakticky celá jeho nížinná část) bylo po 2. světové válce postiženo endemickou malárií důsledkem souhry dvou faktorů: nízké životní úrovně venkova a přesunů různých segmentů populace v důsledku válečných, především frontových událostí. Ještě koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let připadal v této oblasti na 250 obyvatel jeden malarik. V malarické stanici v Michalovcích bylo v poválečném pětiletí registrováno téměř 4500 případů malárie (většinou terciány, vzácněji však i tropiky).

Také na jižní Moravě (s těžištěm na Hodonínsku a Břeclavsku) bylo v prvních létech po válce registrováno až 80 případů malárie, tzv. hodoňky, ročně.

Vyrovnat se s tímto problémem je, jak víme, spíše otázka preventivní než kurativní medicíny, a tak byl likvidován nastolením mírového života a hlavně rozvojem životního standardu, který se promítl také do hygieny a do celkové úrovně populace.

Komáří záplavy tedy patřily ve zmíněných regionech k endemickým přírodním projevům. Z padesátých let známe z užších oblastí jižní Moravy komáří záplavy (zejména rodu Aedes), na nichž se podílely především druhy kladoucí vajíčka na vlhkou půdu; z těch se po mělkém zaplavení líhnou larvy v teplých loužích. Obecněji lze konstatovat, že ve střední Evropě jsou hlavními líhništi komárů rybniční pánve a mírně tekoucí řeky s mělkými, rostlinstvem bohatými, závětrnými břehy, tůně, z nichž komáři snadno sekundárně pronikají do koupališť umělých vodních nádrží, především v nížinách. V důsledku popsaných synantropních adaptací se však ocitají komáři ve zcela umělých biocenózách, jako jsou průsaky na ulehlých a přehnojených polích, v kalužích a příkopech, lomech a na „divokých“ skládkách v otevřeném terénu. Vystupňováním synantropie pronikli komáři do aglomerací včetně našich velkoměst, zejména také Prahy. Jsou-li dnes hlavním sekundárním zdrojem komárů na venkově různé jímky na vodu, jako kovové tanky, sudy pod okapy, lejty, okraje hnojišť a vůbec nerovnosti terénu zaplavené vodou v blízkosti jejích zdrojů, je situace ve městech jiná. Terciárními, tj. městskými líhništi jsou ústředně a hlavně dálkově vytápěné budovy a celé městské čtvrti. Larvám stačí někdy i zcela nepatrné úniky vody z teplovodů do nerovnosti technického podloží, ale i vlhká zákoutí prádelen a koupelen. Z takových míst mohou synantropní druhy komárů pronikat spolu se šváby, mravenci, rybenkami a dalšími živočišnými synantropy podzemními dálkovými teplovody do celých satelitních čtvrtí. Došlo i k selekci synantropních druhů komárů (např. Culex pipiens molestus, který bývá v Praze celoročním mnohogeneračním komárem) v městských aglomeracích. V intravilánu je přítomnost komárů takřka bioindikací nepořádku na staveništích, ulicích, dvorcích a sklepech. V extravilánu jsou hlavními líhništi komárů jednak zahrádky vilových čtvrtí (s jejich bazénky apod.) a hlavně lesoparky s tůněmi pro ptactvo, případně s brouzdališti a koupališti. Z těch pronikají komáři až do dvoukilometrové vzdálenosti, aby mohli sát. Průměrný akční rádius samice komára lze sotva stanovit, protože i toto „teritorium“ je druhově závislé, ale navíc ovlivnitelné i dalšími faktory, jako je populační hustota komárů. U našeho častého „ložnicového“ komára (Aedes aegypti) je to sotva pár metrů. Pouze při kalamitách druhů rodu Aedes a Culex (kdy v zastaralých stájích dosahovaly hustoty samiček až stovek jedinců na 1 m2) mohou komáři zaletovat do kilometrových vzdáleností. Za těchto okolností indikuje přítomnost komárů v extravilánu ještě alespoň částečně zachovalé prostředí.

Tlumení komárů je otázka sociální úrovně a hygieny bydlení lidí. Na venkově jde primárně o oddělení příbytků od stájí a kurníků a o hygienu prostor mezi hospodářskými budovami, na dvorcích a zahrádkách. Patří k tomu bílení stájí, jejich pravidelné větrání (samozřejmě také v obytných místnostech). Komáři prostě nesmí v okolí domů najít líhniště, spojená s obvyklým nepořádkem.

Příčiny všeobecného a dalekosáhlého mizení komárů v naší krajině (včetně rybničních oblastí) za poslední desetiletí jsou zřejmě komplexně podmíněné, jak dochází k postupné degradaci celého našeho životního prostředí od půdy přes vodu až po vzduch. Hmyz je pro své primární neurony nesrovnatelně vnímavější a také citlivější na trvalou intoxikaci. Mizení komárů má zřejmě podobné, ne-li stejné příčiny, jako u mnoha dalšího, dříve hromadně se vyskytujícího hmyzu. Nejnápadněji a každému zřejmě se projevuje ve vymizení chroustů, lalokonosce libečkového, rýhonosce řepného, potemníků a bylinných tesaříků (Dorcadion) - kdysi obávaných škůdců polních kultur, kteří byli doslova vytráveni.

Je tedy nesporné, že přítomnost komárů v naší zahrádce má kromě své stránky negativní (pokud se jich nedovedeme zbavit v obytných místnostech vlastní neschopností) také cosi pozitivního: Komáři patří podobně jako lekníny a zlatí karasi, žáby apod. nerozlučně k zahradnímu zákoutí s malým bazénkem, který nám nahrazuje stále vzácnější a unikající přírodu. Hubení komárů chemicky je za těchto okolností „ultima ratio“, neboť tím neúměrně zatěžujeme své okolí zdravotně mnohem závadnějšími toxickými chemikáliemi.

Lužní les je, nebo by měl opět být, nedílnou součástí naší krajiny tam, kde vznikl a kde neexistuje žádný rozumný důvod, aby tam byl zničen. Obnova dnes zničeného jihomoravského luhu s jeho unikátní zvířenou mohutných jelenů, divokých prasat, vodního ptactva s unikátní hnízdní etologií by tedy nesporně daleko vyvážila „břemeno“ přítomnosti komárů. Ostatně jde o velmi pofidérní „prognózu“, neboť ze sousedního Lednicka, sevřeného v kruhu stojatých vod rybníků a tůní, komáři také mizí.

Stojíme, jak vidno, před nutností ekologizovat naše myšlení a v tomto rámci najít zcela nový, tj. uvědomělý, fundovaný, a nikoliv paleolitický vztah k přírodě. Půjde o to, vymotat se ze slepé uličky disproporce mezi naším poměrně vysokým technickým vzděláním a negramotností spousty našich lidí v oblasti biologických disciplín. Lze se snadno přesvědčit, že zdrcující většina našich občanů chodí přírodou jako slepci. Stačí si poslechnout, co vyprávějí rodiče svým potomkům o zvířatech v zoologické zahradě (pokud tam není připravený text), aby nám hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Takto biologicky téměř ignorantní populaci lze nabulíkovat téměř vše. I zde existují příklady, že se toho zcela nedávno také zneužívalo. V padesátých letech patřilo k neodmyslitelné součásti studené války rozpoutávání psychóz kolem přítomnosti „amerického brouka“ v okapech střech. Využívalo se dokonce i tak přirozeného jevu, jako je hmyzí život na sněhu. Lidé, kteří si dříve vůbec nepovšimli např. larev páteříčka sněhového (lezoucích po sněhu) se hromadně obraceli na orgány SNB - stejně biologicky dezorientované a bezradné.

Vyhrožování „komáry“ má zcela totožné ideové kořeny i cíle. Jde o jasné zneužití odborné nevědomosti prostých lidí, kteří mají být emocionalizováni, aby v nich zakořenila představa, že jsou ohrožováni jakousi metafyzickou apokalypsou bezesných nocí a sání krve. Komár tak má nahradit „amerického brouka“ z padesátých let.

Strašení tohoto druhu slouží k zakrývání mnohem závažnějších nedostatků a stalo se součástí propagandistického zpracování lidí, kteří svěří svou dovolenou cestovní kanceláři. Patří do velmi průhledného rejstříku vyvolávání davových psychóz, které lze multilaterálně zneužít a princip je vždy stejný: Upozornit na každodenní jev, kolem kterého chodíme nevšímavě, dokud z něho někdo neudělá „detektivku“ s velmi vyhraněným cílem: zneužití.

Prášením proti chroustům jsme v padesátých letech vyhubili na jižní Moravě hmyzožravou ptačí složku. Vybili jsme tehdy z pěvců slavíky, pěnice, sýkory. Dnes o tom zdánlivě nikdo neví. Jenže právě - jen zdánlivě, drazí přátelé!

Závěrem budu zcela upřímný (i když svůj názor nikomu nevnucuji): Těším se, když mně v létě u vody zabzučí u ucha komár nebo kolem hlavy zakrouží ovád. Vždyť ho při troše pozornosti mohu odehnat nebo zabít. Když na tohoto „krevního parazita“ v typickém prostředí, kde by měl být doma, zbytečně čekám, raději odejdu a rozhodně do vody, byť vypadala sebelákavěji, nevlezu. Je důvodně podezřelá - ona i okolní „takypříroda“ - že ji někdo přiotrávil.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu