Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Technické stavby a krajina (na příkladu jednoho starého železničního mostu)


Jarmila Kocourková, č. 3/2004, str. 1-6

Stojím před posledním pilířem slavného železničního mostu nad údolím řeky Jihlavy, na trati Brno - Hrušovany nad Jevišovkou - Znojmo. Most byl postaven v roce 1870 firmou Gail et comp., jejímž podílníkem byl Gustav Eiffel, který o 19 let později postavil slavnou Eiffelovku. Eiffelova účast na projektu mostu nebyla potvrzena ani vyvrácena. Ač úctyhodných rozměrů (délka 373 m a výška 42 m), vešel most do srdcí obyvatel okolních městeček a vesnic. Místní malíři jej malovali a fotografové fotografovali. Můj táta, který se v krajině mostu usadil pro krásu jejích vod, postavil rozkošný kabriolet s chybějícím blatníkem do popředí, vytáhl stativ a objemný deskáč, aby ten div techniky zvěčnil. Bylo to někdy ve 20. letech.

Když starý elegán, jak most uctivě nazývali ti, kteří bojovali za jeho záchranu, dosloužil, byl rozřezán a dán do šrotu, protože státu chyběly peníze i zájem na uchování objektu v podobě technické památky. Bylo to v 90. letech minulého století. Stojím dnes před tím posledním pilířem a dívám se nahoru na ladnost ocelové konstrukce, vzdušnou příhradovinu krátkého úseku ponechané mostovky a dokonalou práci těch, kteří kamenem obkládali jeho základovou patku. Přitom se sama sebe ptám: Jak to, že most, který si evidentně podrobil přírodní hodnoty údolí, tehdy ještě bukolického, s ladoňkami v úžlabinách lesnatých svahů, nikdo nepovažoval za znešvaření krajiny? Bylo to snad proto, že si lidé uvědomili, že jim zpohodlnil cestování? Oceňovali snad jeho krásu nebo most chápali jako vzornou ukázku nastupujícího věku techniky? Nebo v tom všem hrála roli skutečnost, že most se vymykal měřítku říčního údolí, jako by se jej ani netkl? Což o dnešním zavšivení údolí víkendovými chatami podél řeky a koloniemi zahradních chatek na jeho stráních a hřebenech rozhodně říci nelze. Přitom - a to trochu odbočuji - na likvidaci mostu stačil „švajcaparát“ (jak dříve říkali staří řemeslníci vyučení ve Vídni), kdežto s likvidací více než stovky chatek na betonových soklech by si poradil leda nějaký třetihorní horotvorný proces. Ale k tomu se ještě vrátím.

Začleňování technických staveb do krajiny

Nyní zalistuji v publikaci „Technické stavby a ochrana přírody“ autorů J. Šebka a J. Vaněčka. Vyšla v roce 1942, v témž roce dostala cenu České akademie technické, členem poroty byl tehdy také známý profesor Klika. Tato publikace je zajímavá z mnoha hledisek, především ale proto, že detailně zmapovala tehdejší názory našich i zahraničních odborníků (je v ní více než 500 rozvedených odkazů) na stále naléhavější problém začleňování technických staveb do krajiny a že ji napsali - jak se uvádí v předmluvě - inženýři pro stavební inženýry. Dále mě zaujalo, že se v ní nečiní rozdíl mezi ochranou přírody a ochranou krajiny, což o dnešní době rozhodně a pohříchu říci nelze. Všechny kapitoly knihy jsou prodchnuty starobylou láskou ke krajině našeho domova a krásám „naší vlasti“, tedy pocity, které současná doba také nezná.

Náměty na začlenění technických staveb do krajiny uvedené v publikaci se týkají úprav bystřin, regulací toků, hrází údolních přehrad, silnic a dálnic, elektrovodů, železnic, věží vysílačů, větrných mlýnů, mostů i propustků. Čistíren odpadních vod, hutí, elektráren, zkrátka všech technických staveb té doby. Zabývat se jimi podrobně v těchto spíše úvodních řádcích rozhodně nelze. V průběhu času, který uplynul od vydání knihy, se mnohé z nich staly součástí odvětvových pokynů i norem a jiné ztratily smysl, jako např. pokyny, jak zvýraznit trasu silnice výsadbou ovocných stromů.

Měřítko krajiny

Zmíním se proto pouze o jednom pojmu či kritériu stále živém a diskutovaném v celém procesu přípravy a realizace většiny technických staveb. Je jím měřítko krajiny. Měřítko krajiny je velké téma, ba pastvina, na níž se teoretici krajináři popásají více než sto let patrně proto, že dosud nebyl nalezen způsob, jak hodnocení tohoto měřítka objektivizovat. Tvrdí například, že stavba má harmonicky doplnit melodii, pokud v přírodě již existuje, a jinde, že má rozvinout téma, když se z přírody ozývá jen množství jednotlivých zvuků. Pro jistotu však tyto květnaté rady doplňují příklady, v nichž nezpochybnitelnou roli hraje především a hlavně geomorfologie. Jako například, že úzkým údolím nelze protáhnout širokou komunikaci nebo je zahltit velkým průmyslovým podnikem, jehož komín navíc konkuruje historickým dominantám města (příklad Moravského Krumlova).

„Vhodná velikost a působivé členění hmoty technického díla jsou určeny měřítkem krajiny,“ tvrdí autoři uvedené publikace a jinde: „Ochrana krajinného vzhledu vyžaduje, aby při tvorbě technického díla byl respektován celkový krajinný ráz“ (hle, již tehdy!). Zjednodušeně řečeno, rovina Polabí vyžaduje jiné rozložení hmot a tvarů technické stavby než např. České středohoří. Bylo řečeno, že jsou technické stavby, které lze do krajiny s trochou ohleduplnosti pohodlně začlenit a stavby, jejichž velké rozměry to nedovolují. Přizpůsobit se krajině je údělem staveb menších, kde může hrát rovnocennou roli zeleň, především vzrostlý strom. V této úrovni je důležitý každý detail, hlavně ale použitý materiál.

„Překonat měřítko krajiny“

Prohlédla jsem si v té souvislosti knihu „Přehrady povodí Labe“ (Trejtnar a kol. 1975) a zjistila, že většina těch přehrad postavených takřka jednorázově na začátku 20. století (důvodem byly velké povodně poté, co byla zrušena většina pernštejnských rybníků a došlo k intenzivnímu zemědělskému využíváni území) do krajiny zapadá. Jejich 10-20 m vysoké hráze dobře kryjí stromy, zejména v místech jejich styku s bočními svahy, a kamenem obložený vzdušný líc dostal patinu lišejníků. Na korunových i šachtových přelivech i jiných částech hrází najdeme vížky, cimbuří, krásná kovová zábradlí a jiné prvky historické architektury. Tyto historizující elementy (např. Bílá Třemešná, dnes Les Království) někteří kritici z období funkcionalismu odsuzovali, majíce za to, že technické dílo je neslučitelné s tak zjevnou zdobností. Současníci ale nic nenamítají, nepochybně proto, že vyrostli v době děsivé uniformity všeho, od panelových sídlišť po břichaté transformátory na sloupech.

Za dělicí čarou mezi „ještě se přizpůsobit“ a „překonat měřítko krajiny“ je nezpochybnitelné království železobetonu, jehož možnosti nejlépe vystihuje K. Teige (1922): „Holé konstrukce, čistota forem, harmonická kompozice, nejvyšší kázeň a precizní matematický řád daný účelností, zkrátka všechny ctnosti výtvarného díla. Z těchto elementů vznikne architektura zítřka! „Při čtení těchto vzletných řádků se nám vybavují světlé konstrukce slavných mostů, odvážné klenby vodních nádrží nebo 91 m vysoká věž vysílače na Ještědu. Jsou dokonalou ukázkou úspěšného překonání měřítka krajiny. Mezi pozitivní příklady, ať chceme nebo nechceme, patří elegantní tvary chladicích věží velkých elektráren. Stíny par po nich běží jako po horských štítech a jejich obrovitá hmota je odlehčena takřka krajkovou substrukcí. Ovšem v noci, kdy jsou vystupující páry podsvíceny červenými výstražnými světly na horních hranách konstrukcí, v nás vyvolávají bázeň. Může být tento pocit zdrojem negativního hodnocení? Nevím. Jednoznačně špatnou ukázku překonání měřítka krajiny představuje téměř 100 m vysoká hráz Dalešické přehrady, která budí dojem, že hluboké údolí řeky Jihlavy bylo zasypáno obrovskou hromadou kamení.

Potud letmé nahlédnutí do staré knížky o technických stavbách v krajině a stejně letmé nastínění otázky měřítka.

Technické stavby na obzoru a postoje společnosti

Komíny, sila, vodojemy, plechové kolny ZD, chladicí věže, elektrovody, vysílače, těžní věže apod. jsou stavby, které vídáme v zorném úhlu našich pohledů do krajiny blízké i vzdálené (chladicí věže JEDu lze místně pohodlně rozeznat na obzoru 20-30 km vzdáleném). Některé z nich (jak dokládá kniha Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejíž třetí díl právě vyšel) jsou chráněny státem, a to nejenom proto, že přestaly být funkční. S přídechem lehkého smutku si společnost pomalu zvyká na skutečnost, že vedle hradů Lednicko-valtického areálu také areály starých továren, těžní věže, hutě, vodárny i rozhledny mají něco „do sebe“. Ke stavbám, na něž si společnost ještě nezvykla, patří stožáry operátorů sítě mobilních telefonů a větrné elektrárny.

Na tomto místě - čtenář snad dovolí - udělám malý úkrok stranou, abych se vypořádala s jevem, který mě tíží. Spočívá v tom, že společnost, mnohdy i odborná, často zaměřuje svou pozornost na problémy, které bych nazvala zástupnými. Jsou to problémy, jimž se dostává velké publicity zjevně proto, aby se do popředí zájmu nedostaly problémy daleko závažnější. Všichni Brňané např. vědí na základě zcela povrchních informací, že holubi přenášejí jakousi nemoc, ale např. nevědí, že výměry brněnských parků a veřejné zeleně vůbec jsou hluboko pod průměrem v kategorii větších měst. Z odborných přednášek, článků i různých diskusí vyplývá, že nás ruší stožáry mobilních telefonů a větrné elektrárny (pominu skutečnost, že mnoha odpůrcům zvoní z kapsy mobil), a že nás neruší stav krajiny, odkud je pozorujeme. Ten nekonečný nepořádek rozpadlých plotů kolem zaplevelené země nikoho, stáda neošetřovaných stromů, hulvátství chatových kolonií, cesty vroubené odpadky, potoky v buření nikdy nevysečených, natož osázených břehů atp. Na takových místech si říkávám potichu: kterýpak úředník v hierarchii naší zánovní soustavy řízení to má v popisu práce a kterého to zajímá? A ještě tišeji: ochrano přírody, zamysli se, nejsou to jen větrné elektrárny a stožáry mobilních telefonů, které ohrožují obraz naší krajiny a stírají specifika krajinného rázu, ale především ten svrab nepořádku, který se v ní šíří z ohnisek městských, často i vesnických periferií. Co když jednou zahltí i tvá chráněná území, která tak pečlivě eviduje paměť tvých počítačů? Komu jinému než tobě (viz název zákona č. 114) přísluší pozvednout zrak od chráněných kytiček u nohou a podívat se, v jakém stavu je ta „obyčejná“ krajina v okolí rezervace?

„... do Evropy jsme se opravdu vypravili...“

Po tomto úkroku stranou se vrátím k technických stavbám a dovolím si prohlásit: Chceme-li si udržet současný styl a pohodlnost našeho života, musíme se smířit s chladicími věžemi, dálnicemi a jinými technickými stavbami. Nebude to až tak zlé, pokud neponesou znaky vítězství techniky nad krajinou, ale naopak budou krajinu zohledňovat. Přesto nastává pomalu čas pro imperativ „Již dost“ toho iluzorního štěstí listovat v nabídkových katalozích a pořizovat si to, co sousedé ještě nemají. Potřebujeme nerušenou přírodu nejen v Novohradských horách, aby z ní dodavatelé „Dobré vody“ měli kšeft.

Na závěr tohoto závěru téměř buditelského se vrátím k pilíři starého železničního mostu jako jednomu z dokonalých příkladů souzvuku technické stavby s krajinou. Ó ne, už nebude žádné slavnostní osvětlení, žádné přejezdy historických vláčků s dřevěnými fládrovanými lavicemi, nikdo se nebude bát pohledu do hloubek údolí ani chvění pružné mostovky. Nikdo z ciziny nepřijede, aby se poklonil staršímu bratru velké Eiffelovky a připil mu na dlouhý život červeným Rosa coeli.

Ale mohla by tu být alespoň deska z leštěné žuly (aby vynikla na pískovcových kvádrech pilíře) a na ní nápis třeba tohoto znění:

Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským,
Že do Evropy jsme se opravdu vypravili
A snad bychom i došli,
Nebýt toho, že jsme pod sebou
Rozřezali tento most.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu