Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Krajina a vesnice


Jarmila Kocourková, č. 5/2003, str. 1-7

To spojení slov má mnoho faset. Vyberu z nich některé a uvedu je zlehčující otázkou. Děj mnohých anglických filmů, zejména detektivních, je zasazen do tradičního prostředí anglického venkova. Skvělí policejní inspektoři honí zločince mezi živými ploty hrabství Somersetu, Oxfordu, mezi kamennými zídkami Yorkshiru uhánějí ke svým pacientům Herriotovi veterináři a z okénka pohádkového domečku v záplavě květin bedlivě pozoruje dění slečna Marplová. Šlo by to u nás? Představte si jen, jak působivý by byl výjezd nablýskaného policejního auta ze zaklenutých vrat bíle zářícího statku, jak by kejhaly husy a štěkal pes, když by cizí konstábl míjel starou dřevěnici se srdíčkem vyřezaným ve štítu! Na lidskou hříšnost by neshlížel přesedlý kamenný kostel, ale usměvavá kostelní vížka s cibuličkou. Zločinci by mohli prchat hlubokými úvozy zaklenutými prosvětleným listím a skrývat se v hlubokém lese, ba pralese, za kopcem. Pohřešovaní by byli nalézáni v rákosinách zasněných rybníků, ve zpěněných vodách splavů nebo na česlech starodávných mlýnů. Tady by na práci kameramana bylo patrné, že by raději sledoval, jak se slunce opírá do mechu na střeše z bobrovek, jak nádherné jsou staré jabloně v přilehlém sadu a jak se z obilného zrna ve mlýnici stává mouka na starodávném výrobním pásu, který dávný řemeslník vyrobil ze dřeva bez jediného hřebíku a šroubu. A televizní diváci odkudkoliv by hledali v atlasech nebo na internetu, balili batohy a startovali auta, zejména když ve mlýně, statku či dřevěnici by mohli spávat v hlubokém tichu do kohoutích rán v mlze prosvětlené sluncem. Čtenáři jistě prominou předchozí tón hodný Večerníčku. Byl způsoben vzpomínkou na věci, které už nejsou. A tím je naznačena veskrze vážná a záporná odpověď na otázku položenou v úvodu. Nikoliv. Na rozdíl od ostrovní Anglie nám na pevnině v srdci Evropy osud nedopřál celá staletí klidného vývoje bez vpádů nájezdníků a ideologií všeho druhu, vývoje, v němž mohl nerušeně krystalizovat smysl pro tradici. A tak na rozdíl od Anglie lidová architektura většiny našich vesnic, krajina i dokonalost jejich vzájemných vazeb byla většinou zničena v průběhu 40letého vývoje v druhé polovině 20. století. Nevěříte-li, prolistujte knihy Václava Mencla, Bohuslava Vavrouška, Otakara Máčela, Václava Frolce a dalších, kteří se vesnicí zaobírali, a vydejte se do míst, která se jim podařilo zdokumentovat do poloviny minulého století. Nenajdete je. Často se vám nepodaří identifikovat ani původní prostor, protože blízké stromy byly vykáceny, potok zaklenut a stráň na obzoru změněna k nepoznání zemědělskou velkovýrobou.

S přibývajícími roky nabývám dojmu, že všechno, co o této době mohlo být řečeno, bylo řečeno a současně zapomenuto, proto krátká rekapitulace určená těm, jimž se obraz předsocialistického venkova zúžil na mozaiku drobných políček.

Počátek velkých změn

V šedesátých letech se na jednom urbanistickém pracovišti, které podléhalo tehdejšímu Ministerstvu výstavby a techniky, zkoumala struktura našeho osídlení. Z rozborů mj. vyplynulo, že ve srovnání s jinými evropskými zeměmi máme největší hustotu obcí a současně jejich nejmenší průměrnou velikost (ve vesnicích do 2 000 obyvatelů žilo tehdy 42 % tehdejší populace) a že průměrná vzdálenost mezi nimi činí 2,76 km. Tyto podklady byly využity pro navazující zpracování „střediskové soustavy osídlení“. Soustředit obyvatele do větších sídel a ta nejmenší ponechat na dožití bylo nepochybně politicky motivovaným záměrem; lidu z chaloupek rozptýlených v polích a lesích se totiž vládlo daleko obtížněji než lidu soustředěnému ve městech. Zpracování územních plánů těchto středisek včetně spádových obcí už vyžadovalo zahrnutí krajiny a to se do té doby nedělalo. Metodika, která tehdy vznikla (1976), měla daleko ke krajinnému plánu (o kterém se zatím bezvýsledně vede diskuse téměř 50 let), přesto v ní bylo mnoho pokusů a snah podchytit a řešit některé ekologické, hygienické i estetické problémy krajiny vyvolané především zemědělskou velkovýrobou. Mimo to se mi zdál výběr tehdejších středisek podložen daleko hlubší znalostí sociologických, demografických, přírodních i hospodářských poměrů, než je nová regionální soustava a její průmět do nižších správních jednotek, pro které se nyní začínají vyrábět „strategické plány“.

Ale vrátím se do 50., zejména však 60. let, kdy se začal rýsovat obraz současné velkozemědělské krajiny. Tehdy už traktoristy a buldozeristy přestala strašit vzpomínka na otce, kteří si vzali život, protože nesnesli pohled na svůj dobytek vyváděný z chlévů a stájí a jiná příkoří nastupujícího režimu (v té době jsme zaujímali přední místo ve světových ukazatelích sebevražednosti), a jali se realizovat první z několika zemědělských koncepcí, které ve svém úhrnu měly stejnou razanci jako přílivové vlny tsunami. Tehdy byly zlikvidovány statisíce stromů, upraveny tisíce kilometrů malých vodních toků, odstraněny tisíce kilometrů mezí, odvodněny tisíce hektarů pozemků (v pramenných oblastech to znamenalo rozstřílet balvany a na ně navazující charakteristické krajinné prvky), za obrovských přesunů půdy vyrobit široké terasy, které nahradily jemný reliéf starých viničných svahů atp. Součástí těchto dění byla výstavba zemědělských středisek za vesnicí, kam byla posléze přestěhována administrativa a dobytek z panských velkostatků v intravilánu. Zůstaly po nich rozpadlé objekty zavalené hromadami hnoje, rozpadající se krovy a klenby prosáklé umělými hnojivy (Kupařovice - barokní zámeček).

Sociální pokušení

Také vesnici postihlo několik ničivých přílivových vln. Móda osazování třídílných oken zlikvidovala vyvážené proporce fasád lidových domů, pak přišla éra jedenapůlpodlažních objektů, „šumperáků“, domů s rovnou střechou a činžáků, za nimiž v průběhu času vyrostla provizoria pro králíky a slepice. A nakonec, od devadesátých let, se objevily domy, které si vysloužily název „podnikatelské baroko“. Vyskytují se v koloniích - vybavuje se mi jedna taková pod kostelním pahorkem v Troubsku (to místo bylo dřív ozdobou rozlehlého prostoru mezi Brnem a Podkomorskými lesy) a jiná kdesi u Plzně, obehnaná plotem s cedulí „Pozor, zlý pes“. Vyskytují se také jednotlivé, např. pod Rajhradským klášterem nebo jako plomby v původní zástavbě. Obyvatelé sousedních domů se pak rychle poučí, jak má vesnický dům vyhlížet, a pro začátek si do svých plastových oken koupí alespoň zlaté příčky a na balkon dílce tyrolsky vyhlížejícího zábradlí. Kolonie žijí svůj vlastní život bez sounáležitosti s vesnicí ve smyslu společenském i urbanistickém. Časté jsou případy expanze těchto domů do volné krajiny, která pak přestává být volnou (vzpomeňte na uvedenou hustotu našeho osídlení), zejména když se mezi ně připlete nějaký ten supermarket nebo výrobní zařízení v podobě rozlehlého indiferentně vyhlížejícího objektu, který sem lokalizovaly nějaké nadnárodní firmy, jejichž činnost se zatím ani v zahraničí nedaří účinně regulovat. „Sociálnímu pokušení“ (Lapka 2001) pak obce snadno podlehnou v naději, že umožní-li na svém území jejich lokalizaci, vyřeší tím otázku nezaměstnanosti svých obyvatel. Nechtěně jsem se tak dotkla problémů spojených s globalizací, jejíž průmět do venkovského prostoru má daleko k dřívějším jistotám několika měřic polí a několika krav ve chlévě.

Socialistická povodeň

Že během tohoto vývoje byla zásadně narušena původní urbanistická struktura vesnice (kolik jen lidí se zabývalo klasifikací a typologií původních ulicovek, okrouhlic, vsí lánových, hromadných apod.!), netřeba připomínat, ale na humna zapomenout nelze. Tvořily je především stodoly, ty vlídné, na jižní Moravě podsadité objekty, které ve svém materiálu a provedení měly zakódovány specifické rysy daného kraje a současně podávaly zprávu o jeho úrodnosti a úctě k darům země. Často řazené vedle sebe (Havraníky) byly jakousi obdobou městských hradeb a v dálkových pohledech podnoží pro střechy domů a pro kostelní věž. Nad stodolami se klenuly koruny mohutných jasanů, klenů, také akátů příznačných pro jižní Moravu a mezi nimi byly úzké chodníčky vroubené rdesnem pro bosé nohy domácích, které vedly k brodu na potoce, na břeh rybníka, do hluboké strže bez odpadků, ke studánce, k jankům ve světlé lesní stráni, k Božím mukám na obzoru vyměnit květiny, na pastvisko pro husy, pro čerstvou jetelinu navečer, do sousední vesnice na návštěvu nebo do polí na procházku poté, co skončila nedělní mše a hospodář byl ještě ve svátečním. Nemělo to vady.

Přílivové vlny socializace našeho venkova zlikvidovaly jemné předivo vazeb na krajinu; kdo by se koupal v potoce, když jej mezi buřením není vidět, kdo by chodil s květinami ke křížku, když leží povalen uprostřed honu, kdo by chodil na jetelinu, když jsou jeho chlévy prázdné, kdo by nevyhodil odpadky do strže, když tam leží rezavějící žací stroj a hromady pytlů z PVC? Přispěly také k uniformitě vesnice dané typizovanými kravíny, k nimž vedly rozježděné polní cesty, zanedbanými ovocnými stromy a obecným nepořádkem.

Podhoubí dřevomorky z propadlých stropů vyprázdněných statků jako by prorostlo do rezignované duše sedláka, který se stal takřka přes noc zaměstnancem JZD, a on ztratil zájem (světe, až tolik se nediv!) o všechno za plotem svého domu. Není mi známo, zda toto téma pojednali sociologové.

Na jevišti devadesátých let se objevuje bezzemek z vlastní vůle (nežádal o vrácení svých pozemků), dva nebo tři soukromí sedláci, kteří s vypětím všech svých sil čelí nespravedlnostem ze strany zemědělských družstev, trhu i podivné nepřejícnosti bezzemků (o jejich duši i motivy hrdinného návratu k půdě se zajímají sociologové - Lapka, Gottlieb 2000), dále chalupáři, údajně zachránci lidové architektury s plastovými okny a zámkovou dlažbou, biozemědělci, o jejichž produktech zaručeně nevědí zákazníci supermarketů vysíleně opření o plně naložené vozíky a zemědělci z různě transformovaných družstev. Tito zemědělci, také s vypětím všech svých sil, čelí liberalizaci trhu a postojům Evropské unie. Už realizovali útlumové programy v podobě zatravnění pozemků vyšších poloh, ale na pastvinách kupodivu nevidět stáda, spíše jen plevel (kdeže je zákon postihující zaplevelení ze sousedních pozemků?). Mnoho hektarů zemědělské půdy, těch, na nichž se pradědové dnešních zemědělců shýbali pro hroudu spadlou při orbě z meze a které byly později nákladně přizpůsobeny požadavkům zemědělské mechanizace, leží ladem. Řepu, kvůli níž byly kdysi vypuštěny rybníky a zorněny pracně terasované viničné svahy, nevidět. Na okrajích kukuřičných lánů jsou jakási znamení související s geneticky modifikovanými potravinami. Geometři pracně a nákladně dávají do pořádku majetkové hranice a tak podobně. Jsou to jen namátkově jmenované problémy, které naši zemědělci musejí řešit navíc k problémům evropským souborně nazývaným agrodezertifikace. Liberalizaci trhu totiž obtížně konkurují i dobře zavedení zemědělci západních států, jejichž současná generace stárne a mladá venkov opouští. Nade vším téměř neviditelná, ale hustá pavoučí síť peněz.

Kam kráčíš krajino?

A tak krajino, vesničko má, venkove žádoucí a přitom opomíjený, postižený nezájmem vládnoucích! Jaký obklad teď přiložíš podnikatelům a manažerům z měst na jejich unavená čela?

Čtenáři jistě postřehli tu vratkou lávku, po níž jsem přešla od popisu současných problémů na břeh, kde jsou jak vyhrnuté bahno navršeny problémy budoucnosti, zejména té nejbližší. Co s nimi?

Co s územními plány, které byly až dosud považovány za jeden z rozhodujících nástrojů ovlivňujících nejen zástavbu, ale i krajinu, když dochází k případům, že jsou měněny pod tlakem investorů, a když je některé projekční firmy doslova „odfláknou“, spoléhajíce se na to, že nedostatky obsahu zachrání počítačová grafika a dokonalá adjustace jejich elaborátu?

Co s plány a projekty pozemkových úprav, když jejich realizace dá na sebe čekat několik desítek let? Přitom právě od nich lze očekávat smysluplné vyřešení zemědělsky využívané krajiny tak, aby vyráběla, aby eroze se stala neznámým pojmem, aby bylo možno se v ní rekreovat alespoň místním atd. Tedy nejenom územní systém ekologické stability, i když zde dotažený do konkrétní parcely a projednaný s jejím vlastníkem. Komplexní pozemkové úpravy ovšem nepomohou před stavbou dálnice, neřeší vodohospodářské poměry v kontextu s potřebami celého povodí, nevšímají si lesa, ač je může téměř osudově ovlivňovat (povodeň na Bruntálsku „přišla z lesa“ - dlouhé povídání) atd. Přesto bylo řečeno, že dění kolem pozemkových úprav pozitivně ovlivňuje smýšlení lidí, kterých se nějak týkají.

Co s krajinným či prostorovým plánem, který by konečně sladil často protichůdné záměry jednotlivých hospodářských odvětví? Volná ruka trhu tyto problémy nemůže vyřešit stejně jako přesun pravomocí na starostu a místní zastupitelstvo. Stát pouští z rukou věci, jako je např. ochrana krajiny, půdy, přírody, územní plánování a stavební činnost, kterou si podle zdravého rozumu měl ponechat (Mazín 2002).

Jsou tací vymýšleči, kteří si vzpomněli na feudální panství a hrabata či knížata, která pevnou rukou a zdravým rozumem ovládala lidi, pole, lesy, rybníky a toky, cukrovar i pivovar, vesničky a jejich školy, špitály i minarety v anglických parcích. To by bylo něco, myslela jsem si, když jsem oprášení tohoto zatím nepřekonaného modelu četla z pera ministerského úředníka Martina Říhy. Při tom jsem si vzpomněla - čtenáři jistě dovolí - jak hrabě Haugwitz dal v roce 1945 Náměšťským najevo, že konfiskace zámku až tak nelituje, jen kdyby ho nechali dále hospodařit. Nenechali. Dnes se o té krajině pěje chvála a byla zařazena mezi krajinné památkové zóny.

A co ochrana přírody? Řeší v tlustospisech management významných chráněných území a zatím nevnímá jejich souvislost a závislost na okolní krajině. Sečení trávy, vysekávání šípkových keřů a především pastva jsou navrhovaným a pomístně realizovaným všelékem na neduhy chráněné přírody i krajiny. Argumentují (dobří ochranáři nechť prominou) výskytem nějakého chráněného živočicha nebo rostliny proti realizaci nějakého obrovského technického zásahu do krajiny.

Některým spíše ekonomicky uvažujícím jedincům leží na mysli, jestli by město nemělo přispívat na rozvoj krajiny, když ji tak evidentně potřebuje pro trvale udržitelný rozvoj svých obyvatelů žijících v trvalém civilizačním stresu. To už souvisí s úvahami o krajině jako „veřejném zboží“, jehož hodnota je závislá na ochotě „výrobce“ je zajišťovat a „spotřebitele“ za něj platit (Pospíšil 2002).

Mnohé nenechává na pokoji § 12 zákona č. 114 o krajinném rázu a rozvíjejí jej pro potřeby orgánů, které řídí (řídí?) naši krajinu.

Také agroturistika by měla pomoci proti agrodezertifikaci v podobě agrocyklistů, kteří s helmami a záchrannými tekutinami míjejí v divém tempu babky jdoucí na kopřivy nebo na vinici. Vyskytují se i jedinci, kteří tuší, že pro obnovu krajiny je třeba zlepšit vztahy ke krajině, vztahy, které u většiny dnešní populace mají charakter nevšímavosti až naprostého pohrdání. Domnívají se - ti vizionáři - že namísto internetu na základních školách by stačil pan učitel vnímavý k přírodě i krajině, dobře popsaný v knihách o venkově z konce 19. století. Zapomínají ovšem na to, že takovou literaturu lze dnes nejčastěji nalézt u popelnic.

Občanská sdružení, podpůrné programy apod. jsou další důležitá témata, pokud je umístíme na správné místo v mozaice předchozích námětů a návrhů. Ale strategie, vize či scénáře neboli sestavení té mozaiky do smysluplného díla, to je věc politické vůle a odpovědnosti. Ponechám na čtenáři, aby zapátral ve své mysli, jestli alespoň nějaký náznak této vůle postřehl.


Použitá literatura: Sborník konference „Tvář naší země“, díl 1, 4, 6, Praha 2002

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu