Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Krajinou chůzí loudavou


Erazim Kohák, č. 2/2001, str. 1

Jsme zvyklí, že na výstavách bývají exponáty pěkně očíslované a seřazené po stěnách, aby je návštěvník mohl patřičně obdivovat, obejít, případně odfajfkovat v katalogu a odejít s pocitem, že splnil svou kulturní povinnost.

Vlastní předmět výstavy, exponát nejdůležitější, není však jen v sále. Výstavy totiž nemusejí ukazovat pouze krajinné malířství nebo fotografii v českých zemích, nýbrž také krajinu českých zemí samotnou. Vyzývají návštěvníka, aby v mysli prostoupil plátnem a viděl před sebou milovaný a dnes těžce zkoušený kraj naší země.

Je toho třeba, protože krajina bývá neviditelná, tak jako prostor obecně. V prostoru zaznamenáváme předměty, avšak přehlížíme prostor samý - a snad jej ani nedovedeme vidět bez zvláštního úsilí. Podobně v krajině zaznamenáváme hrady a zámky, případně hypermarkety a jaderné elektrárny, ale přehlížíme krajinu samotnou. Vidět krajinu vyžaduje zvláštní úsilí - či zvláštní prizma - které poskytuje umění. Na přehlížení krajiny bez uměleckého prizmatu dnes doplácíme. Běžného smrtelníka je ještě možné přesvědčit o potřebě chránit lesy či vody. Obtížněji ho přesvědčíme, že je třeba chránit to nejcennější, krajinu jako přehlížený celek.

To platí dvojnásob o člověku, který už nechodí chůzí loudavou prašnou polní cestou, nýbrž uzavře se do hlučné, páchnoucí plechovky a vystoupí z ní, vyuzený vlastním kouřem, až na konci své cesty. Ten z krajiny opravdu nevidí než asfaltový pruh s bílou čarou uprostřed a po stranách přejeté ježky. Už nevidí krajinu se vším jejím bohatstvím, krajinu jako místo pobývání, krajinu jako domov. Od takového člověka bychom pak těžko očekávali, že bude krajinu milovat a chránit.

Následky se dostavují. V krajině nepobýváme, nepečujeme o ni, jen ji vybydlujeme. Stáváme se lidmi bez domova, lidmi bez kořenů, kteří krajinou a životem jen projíždějí, jako by smyslem života bylo projet jím co nejrychleji od začátku ke konci, od narození k smrti. Pak se může zdát, že naším posláním na této zemi je bytí k smrti místo bytí k životu a lásce. To je základní, nebezpečný omyl. Smyslem života není projet jím co nejrychleji. Je třeba jít životem i krajinou chůzí loudavou, vnímat a vychutnat všechno, co život a krajina rovnoměrně znamenají.


Jako podklad k textu bylo použito úvodní slovo k zahájení výstavy Tvář krajiny - krajina domova (Tereziánské křídlo Pražského hradu 25. 2. 2001).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu