VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Opakovaně navštěvovat strašáky bývá ošemetné. Často zmizí beze stopy a já se vracím domů s nepořízenou. Ale mám i takové, za kterými jezdím už řadu let. Leckteré vidím častěji než své příbuzné. Jejich příběhy bývají občas takovým „maggi“ života lidského.

Před dvanácti lety jsem na jedné ze svých strašáckých expedic po jihomoravských vinicích objevil Pasáčka vepřů. Tenkrát byl oblečený do šedého mantlu gulagovského střihu, na hlavě měl pomačkaný kýbl a větvička vinné révy, která se klenula před panoramatem mikulovského zámku, vytvářela iluzi biče. Časem se však horní vrstva kabátu začala rozpadat a vatová podšívka proměňovala pasáčka stále více v éterickou bytost.

U rozpadajícího se strašáka mě jednou přistihli vinaři. Když zjistili, co na vinici pohledávám, tak začali prosit: „Proboha, takhle ho nefoťte, podívejte, jak hrozně vypadá. Přijeďte příští rok, to vám uděláme krásné strašáky!“ To mě vyděsilo. Nechci totiž vstupovat do života strašáků ani jejich tvůrců. Proto se autorům, pokud to jen jde, vyhýbám. Také strašáci se stali obětí módy a zábavy, která je spolehlivě ničí. Stávají se z nich jen „roztomilé“ ozdoby předzahrádek, obdobně jako sádroví trpaslíci. O to víc si vážím venkovanů, kteří strašáky i dnes tvoří ve víře, že jim ochrání úrodu před škůdci. Ale zpátky k pasáčkovi. Vinaři tenkrát svůj slib naštěstí nesplnili.

Před čtyřmi lety jsem dostal možnost vystavovat v Mikulově. A i když pasáček nebyl součástí cyklu, rozhodl jsem se obě fotografie přibalit a vystavit je v jeho rodišti. Pak mi to ale přišlo málo, a tak jsem se spolu s přáteli vydal za pasáčkem. Jeho fotografie jsme samozřejmě vzali s sebou. Prostě jsme chtěli uspořádat výstavu pro strašáka samotného. K našemu zklamání tam už pasáček nebyl. Zbyl po něm jen holý dřevěný kříž se zrezivělým kýblem… Šaty dělají i strašáka.

Rudolf Šmíd