Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Rozpaky na stíhací křivce


Hana Librová, č. 3/1990, str. 1-6

Miloš Zeman v prvním čísle registrovaných Lidových novin argumentuje v článku Stíhací křivka proti těm, kteří se domnívají, že od nynějška mohou čekat plné obchody. Hovoří o tom, že je nutné snížit okamžitou spotřebu a úspory efektivně investovat, mimo jiné do výchovy, vzdělání a rekvalifikace. Právem kritizuje podbízivou politiku, žijící z podstaty společnosti. Zdůrazňuje přitom, že vyspělé země můžeme dohnat jenom tehdy, budeme-li ochotni odložit spotřebu na pozdější dobu. Snížení spotřeby hmotných statků vidí tedy M. Zeman jako dočasný strategický prostředek.

To vše je logické a celkem snadno pochopitelné. Autorova obava z osamění je snad zbytečná. Těch, kteří nebudou takový mechanismus schopni pochopit a respektovat, nebude mnoho. A těch, kteří vědomě obětují budoucí prosperitu národa a „spokojí se s euforií ze znovunabyté svobody a tržní ekonomiky“, nebude o mnoho více.

Proč takové lidi M. Zeman označuje jako „hedonisticky orientovanou část naší společnosti“, to ovšem nevím. Hedonikové své radosti nečerpali z událostí ve veřejném životě. A dále: podle toho, co víme o filozofii a tradici hedoniků, jejich představa o slasti nebyla vždy primitivní, ani přímočará a překotná. Hedonik nejznámější epikurejské větve naopak přičítal veliký význam rozumu a cestě k odkládané slasti. Jak by se choval takový hedonik dnes? Právě tak, jak doporučují naši prognostikové - dnes by si o dírku utáhl opasek, dohnal by prosperující ekonomiku Západu, a pak by si opasek o dvě dírky povolil.

Podobně Ota Šik na Vysoké škole ekonomické uváděl žasnoucím studentům, že naše výroba má několikanásobně vyšší materiálové a energetické vstupy než výroba v SRN. Zvlášť vyzvedl paradoxní výsledek - spotřeba našich občanů je přitom třiapůlkrát nižší! Z jeho slov vyplývalo: postavíme-li nyní československou ekonomiku na nohy, budete potom moci konzumovat třiapůlkrát více a ještě - jaksi mimochodem - se uleví vašemu životnímu prostředí. Slovo jemného a chytrého hedonismu, jak se domnívám.

Nespokojíme-li se však při pohledu do Evropy se srovnáváním ekonomik, trhů a peněžních kursů, nemůžeme minout věc zásadního významu: už po generace vyslovované znepokojení filozofů, ale též filozoficky orientovaných fyziků, biologů a myslitelů v jiných oborech. Jsou znepokojeni směřováním evropské civilizace a kultury. Naše stíhací křivka nás tedy v případě úspěchu má přivést tam, kde J. Habermas, B. Commoner a F. Capra hovoří o krizi, kde se K. Lorenz domnívá, že lidstvo na své cestě slepou uličkou už záhy narazí na její konec. M. Zeman má jistě pravdu, že bychom podobně jako dobří šachisté měli myslet o několik tahů dopředu. Ale není těch tahů, v nichž uvažujeme, stále ještě málo? A máme uvažovat jen o tazích nebo také o cíli celé partie?

Kde je míra lidských potřeb, jejíž naplnění nás přivede ke skutečnému štěstí? Je to ta třiapůlkrát vyšší spotřeba oproti spotřebě současné? A i kdyby tomu tak bylo, copak bychom mohli být opravdu šťastni, pohlédneme-li na bídu lidí i přírody v širém světě? Myšlenkový odkaz starých civilizačních skeptiků dnes v zemích disponujících high technology ožil a jeho naléhavost má podobu docela neakademickou, je krajně aktuální: ekologický stav zeměkoule je vskutku důsledkem jednostranného technologického a ekonomického racionalismu a filozofického antropocentrismu západní kultury a důsledkem nároků člověka na hmotnou spotřebu.

Po léta mne trápí otázka: jak by dnes vypadala a v jaké krajině by žila naše společnost, kdyby před dvaadvaceti lety byla mohla o své další cestě svobodně rozhodnout a kdyby se přitom rozhodovala s vědomím civilizačních úskalí; racionálně by modernizovala, aniž by směřovala k nadbytečnému konzumu?

Ekonomové mají snad jakési důvody, pro něž takovou myšlenku a priori odmítají. Říkají něco obtížně pochopitelného o tom, že výroba se musí točit a výrobky se musejí spotřebovávat. Nikdy mne však docela nepřesvědčili a nikdy jsem své kolegy - ekonomy nepřestala podezírat, že se nad starostmi A. Gehlena, E. Fromma, ani E. F. Schumachera vlastně nezamysleli, a také, že nikdy nepřistoupili na myšlenku, že jejich obor, ekonomie, je lidstvu na jeho cestě pouhým prostředkem, nikoliv cílem.

Hlubší myšlenkové kontrole bychom měli vystavit i samy žádoucí moderní technologie. V poslední době u nás padlo mnohé tabu, vynořila se neotřelá hodnocení. Diskutuje se o stavbě Gabčíkovo-Nagymaros i o atomových elektrárnách. Nikdo však v naší zemi, okouzlené západními technologiemi, dosud nezapochyboval o oprávnění některých biotechnologií a genového inženýrství kandidovat mezi zachránce lidstva. Ten, kdo ví něco o zpožděných efektech ekologických procesů, o složitosti života a rovnováhy v biosféře, nemůže přece věřit, že tentokrát lidstvo našlo ten pravý klíč k řešení své tísně. Tyto výsostné výdobytky moderní techniky nejsou projevem ochoty člověka spolupracovat s přírodou, jsou novým a rafinovanějším způsobem, jak jí vnutit svou vůli a jak na ni vyzrát. To jest, jak ji ovládnout s nižším - jak se domníváme - rizikem, že ovládaný má možnost se vzepřít, s nižším rizikem, že se bumerang vrátí.

Nerada bych, aby došlo k omylu, aby moje slova byla posuzována jako projev romantického konzervatismu. Všechny světové ekologické rozbory ukazují: podstatná šance, kterou lidstvo ve své další existenci má, je nesporně v tom, že se pokusí o rychlé nalezení a o provoz nových technologií, které preventivně chrání život na Zemi, které s ním skutečně spolupracují (např. technologie recyklační). Zároveň však dodávají, že tato cesta sama o sobě nemůže rychle degradující biosféru zachránit. Člověk prostě nemůže mít všechno. Nezmění-li zásadně svou orientaci na vysokou spotřebu hmotných statků a nároky na způsob života (pro ilustraci uveďme např. nadměrné cestování či módu, která je svým principem pomíjivosti přímo ztělesněním nároků na přírodní zdroje a která produkuje odpady), moderní technologie jej nevytrhnou.

Špičkovou technologii vyspělých zemí vyhlížejme nikoliv jako naději na budoucí trojnásobné zvýšení naší spotřeby, ale především proto, abychom našim polím vrátili přirozenou schopnost plodit, horám lesy, lidem zdraví. Dovolím-li si v polemice s prognostiky být poetická, připomínám, že dnešní dítě už skoro neví, jak vypadá živý motýl.

Na Západě dnes sociologové konstatují příznaky takzvané tiché revoluce, která opouští tradiční hodnoty spotřební orientace. Do ní patří i známé pokusy o alternativní způsob života nebo o realizaci záměrné chudoby. Ze širšího hlediska je zásadním problémem, zda jde o reakci po dosažení jakéhosi prahu nasycení či přesycení, zda lze do komnaty tiché revoluce vstoupit jen přes něj. To by byla pro život na Zemi katastrofa. Na zeměkouli žije víc než pět miliard lidí a drtivá většina je od takového prahu velice vzdálená. Máme se k němu drát právě my, kteří nejsme ti nejpotřebnější?

Musíme věřit myšlence, že člověk je schopen se ve spotřebě ukáznit i na nižší úrovni než je onen práh sytosti, že je schopen najít ve  světě jiné radosti a hodnoty. Že je schopen ignorovat pragmatickou filozofii, podle níž „za chudobu se ve světě platí daň a za bohatství bereme prémie“. A že tedy dokáže chápat skromnost nejen jako chytrou cestu k blahobytu, ale jako záměrnou a trvalou součást života.

Miloš Zeman se obává, že nedoženeme-li západní země, „naše děti a děti našich dětí budou vyjíždět do vyspělých zemí a vracet se se smutkem v duši, ty nejtalentovanější se zpravidla nevrátí“. Není to zbytečná projekce naší generace? Ano, naši lidé se vraceli ze Západu se smutkem v duši. Ne však vždy pro zboží, které tam viděli, dokonce ani ne pro výběr a ceny ve spotřební elektronice. Přijížděli smutní proto, že se vraceli do země pokřivených lidských vztahů, šeptaných stesků, uhýbavých pohledů, zakázaných knih a špinavých nádraží a ulic a zpustlé krajiny.

Kdo se však v cizině díval pozorně a soudně, přivážel také zprávu o tom, že lidé v západních zemích jsou přikováni ke svým automobilům, že se v amerických obchodech prodává voda z alpských ledovců, přepravená letecky přes oceán. Že obchodní domy jsou plné zboží, až přechází zrak, až cit maně zalétá do sahelské Afriky a až se do rozumu vkrádají znalosti o ekologických cyklech končících záhubou rostlinných a živočišných bytostí. Ale neidealizujme optiku našich turistů; i smutek závisti nad pestrými pulty jsem zahlédla v očích mnoha lidí. Těmi bychom se však pro budoucnost věru neměli orientovat. O jaký smutek z návštěvy cizích zemí se strachujeme, myslíme-li na studenty z Národní třídy, na jejich kamarády a jejich potomky? Že by se ti nejtalentovanější nevrátili do této země?

Bezmocné srovnávání s prosperujícími západními státy zplodilo u nás nereflektovanou touhu být tam, kde jsou ony. Starý slogan „dohnat a předehnat“, známý příměr o ujíždějícím či ujetém vlaku i článek z 5. ledna o stíhací křivce to dokládají. Miloš Zeman, jehož trefné sportovní metafory v Technickém magazínu jsme v loňském srpnu obdivovali a xeroxovali, je i tentokrát výstižný: budeme-li se chovat takticky, pak máme šanci, že bohatý a dynamický Západ doženeme, podobně jako dobrý pes-honič po inteligentně tvarované křivce dožene pelášícího zajíce. Úplně toho chrta vidím: chvějící se vítězné stvoření, jazyk visící z udýchané mordy, nese v zubech kořist, kterou stejně odevzdá myslivci. Stál mu ten ušák za to? Nebo běžel prostě proto, že to jinak neumí, že se vrhá tam, kde se něco hýbe, protože si neumí představit, co jej čeká na samém konci dráhy a protože si svoje cíle sám klást nedovede?

Nemáme po uplynulých týdnech dost sebevědomí, abychom si uměli klást vlastní cíle? Nebo: neměli bychom se o to aspoň pokusit?


Článek byl původně psán pro Lidové noviny, jejichž redakce jej však nezveřejnila.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu