Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Staré stezky vyprávějí o krajině


Radan Květ, č. 4/1993, str. 46

Stezky měly svůj přesně vymezený průběh dávno před tím, než se v neolitu člověk začal usazovat. Jakákoliv stezka dálková či regionální i místní (vyjma úzce lokálních) totiž probíhá po liniích předurčených přírodními podmínkami v krajině. Lze je snadno charakterizovat. Tvary reliéfu jsou totiž předznamenány sítí poruch (poruchovými systémy) zemské kůry. Ty se v krajině projevují nejzřetelněji - i pro laika - v říční síti. Hydrografická síť také byla od prvopočátku osídlování krajiny hlavním řídícím a orientačním prvkem pro putujícího člověka. Usazování lidí pak začínalo vždy podél větších toků v nížinných polohách s dalšími příhodnými charakteristikami, jako je příjemné klima a úrodná půda.

Samotný ráz krajiny nebyl však rozhodující pro cestujícího člověka ať hledajícího nový domov, ať jdoucího za výměnou, obchodem nebo šlo-li o průnik na cizí osídlené území. Především mu šlo o to, aby procházel schůdným terénem. Nejprve to byla okolí řek s širokými nivami rovinného charakteru. Teprve při přechodu z jedné oblasti (z jednoho povodí) do druhé v členitém reliéfu se musel chodec dostávat do sevřenějších údolí stoupajících příkřeji vzhůru. Po průchodu sedlem, průsmykem navazoval v nejbližším okolí na podobnou situaci a pokračoval úzkým údolím do nivy. Takto je možno odvodit síť prehistorických stezek při dodržení dalších indikací, jak jsme se o to pokusili spolu se S. Řehákem (v Atlasu životního prostředí a zdraví obyvatelstva). Potvrzení o takto odvozeném průběhu dálkových stezek u nás poskytují nálezy nesčíslných archeologických lokalit (od mezolitu po Velkou Moravu); větší osady, později i opevněná centra vznikala na křížení stezek, resp. u brodů na větších řekách. Tam se koncentroval obchod, služby, obrana či ochrana přístupu do vlastního území. Jako příklad lze uvést řeku Moravu. Omezíme-li se jen na období začátku slovanského osídlení, zjistíme, že největší zjištěná velkomoravská sídla leží ve Starém Městě - Velehradě na největší křižovatce stezek v dolnomoravském úvalu a ještě k tomu při brodu přes Moravu. Je evidentní, že přírodní podmínky ji předurčily za hlavní centrum Velké Moravy. Druhým centrem byl opět brod přes Moravu a méně výrazná křižovatka stezek u Hodonína, tj. v Mikulčicích. Zde mohla hrát svou roli i soustava říčních meandrů, chránící blatné hradiště v nivě Moravy (tehdy s jinak probíhajícím korytem Moravy než v současnosti). V dyjském úvalu je třetím centrem Pohansko u Břeclavi, vzniklé rovněž u brodu (přes Dyji). Konečně čtvrtým opěrným velkomoravským bodem už na "výspě" na úpatí Českomoravské vrchoviny je opět při brodu na Dyji Znojmo. Zcela jednoduché předpoklady vedou k závěrům, které dokládá archeologický výzkum trvající desetiletí.

Podobně to vypadá v úvalu Svratky. Zde lze ukázat, jak vznikalo po staletích vývoje město Brno. Přirozeným základním uzlem stezek daným geotekticky i hydrograficky bylo území při soutoku řek a říček na Dyji u Mušova. V době římské na začátku našeho letopočtu vzniklo na nepatrné vyvýšenině u Mušova antické hradiště, které ovládalo celou širokou kotlinu pod Pálavou též díky vynikajícímu výhledu a se snadnou dostupností celého okolí. To, že Mušov v době slovanské nikdy nevzrostl nad dědinu a nyní po něm zůstal na ostrůvku jen kostelík sv. Linharta s románským jádrem, je důsledek skutečnosti, že soutok několika říček se stal zvláště v době postupující kolonizace vyšších poloh v 11. a 12. století s následnou erozí a záplavami natolik zamokřeným, že jeho průchod byl nemožný nebo alespoň obtížný, a hlavně zde nezůstalo místo pro budování sídel. Ta vznikala po obvodu tohoto uzlu a byla rozptýlena do řady obcí: Pohořelice, Velké Němčice, Hustopeče, Zaječí, Perná, Brod nad Dyjí, z nichž jen dvě dala vzniknout později městečkům: Pohořelice, Hustopeče. Niva Svratky s lužním lesem od Mušova po Brno byla snad v této době proti stavu z doby římské také bahnitější. Místo toho, aby se nivou ubírala stezka, zbyla jen možnost jejího překročení napříč v exponovaných místech - na brodech u Židlochovic a u Rajhradu.

V Židlochovicích stávala před existencí nynějšího zámku tvrz a v době velkomoravské se značnou pravděpodobností nějaké hradiště. Dá se očekávat, že za velkomoravské doby mohlo být právě zde nejvýznamnější centrum na Svratce. Kopec Výhon nad Židlochovicemi rozhodně dal již dávno předtím několikrát příležitost k osídlení různým kulturám. O něco výše proti toku leží Rajhrad. Jeho poloha je velice typická. Od Brna se niva, místy široká až 2 km, zužuje na několik desítek metrů. V této „soutěsce“ vzniklo velkomoravské hradiště a v 11. století nejstarší benediktýnský klášter na Moravě. Bylo to místo, které na rozdíl od Židlochovic a také Brna nemělo v „zádech“ žádný vrch, žádnou oporu. Zůstal tedy Rajhrad jen místem ochrany a služeb poutníkům a později nevzrostl nad malé město.

Před vstupem na území historického Brna se v nivě od Rajhradu rozrůstal lužní les. Ještě v 17.století si na něj a na nezdravé bahnité prostředí stěžovali mniši rajhradského kláštera. Dnes z luhu zůstaly jen trosky. Největší zbytek tvoří Popovický les poblíž Rajhradu, o něco výše Dlouhé líchy a jinak jen v dnešním Brně zlomek dřívější rozlohy Černovického háječku.

Pod historickým Brnem leží křižovatka starých stezek v Horních Heršpicích nedaleko dnešní křižovatky dálnic. Ta byla osídlena už v halštatu. Vlastní slovanské osídlení začalo v Brně na Starých Zámcích nad Říčkou v Líšni. Zde „hlídalo“ křižovatku stezek kousek pod ním ve směru na Vyškovskou bránu, k jihu na Měnín a k SZ na Královo Pole (a dále k severu), resp. na západ na Staré Brno. Zanikalo během 10. století. V té době začal naopak narůstat význam Starého Brna při brodu přes Svratku. Lužní les tehdy musel ještě pokrývat značnou plochu nivy. V dnešním Komárově vznikl klášter s kostelem sv. Jiljí na Luhu někdy kolem r. 1180. A když během 11. a 12. století bylo příhodné a jistě i nějak odvodňované území dnešního Starého Brna prakticky okupováno, nezbývalo novým osadníkům než popojít po hlavních stezkách dále. Tehdy byly osídleny polohy podél dálkové trasy obcházející pozdější město v hradbách a ovšem i trasy stezek jdoucí přes kopec, tj. dnešní ulice Pekařská a Masarykova. Ty byly mimo nivu v suchu. Tato okolnost také přispěla k rychlejšímu růstu města, jehož dochovaná originální privilegia slaví své 750. jubileum.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu