Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Petrželka a jiné vůně


Jan Lacina, č. 2/2012, str. 20

Zahrada obklopující náš tišnovský dům má všehovšudy pár arů, přesto je plná zázraků - tvarů, barev, zvuků i vůní. Právě ty vůně mě nejvíce dojímají i jitří, má čichová paměť mě často vrací zpět. Někdy až k blaženému dětství.

Zajdi mi pro petrželku, vyzývala mě často maminka před nedělním obědem. Vyždiboval jsem na záhonku za domem ty nejmladší lístky, protože nejvíc voněly. Nejraději v zimě - připadalo mi, jako bych z hlubokého sněhu vysvobozoval příští jaro. Vlastní petrželka voněla a plavala na hladině našich polévek po celý rok. Ty ostatní vůně byly a jsou jen dočasné, ale o to někdy dráždivější. Pokusím se je seřadit.

Sýkorky a čížci ještě plýtvavě rozhazují semena do tajícího sněhu, když pod jejich krmítkem rozkvétá lýkovec. Dorážím na něj častokrát nosem tak dychtivě, že nechtě posrážím jeho růžové květy k zemi. Marně se pak v dalších dnech snažím dobývat vůni ze sněženek, ladoněk, sasanek a dymnivek pod včelami hučícím zlatožlutým oblakem jívy. Před dvaceti lety si k nám přilétla sama a ze zapomenutého proutku vyrostl košatý strom. To střemchu - drobný odkopek ze břehu Loučky - jsme vysadili na naší zahradě záměrně. Trvalo jí přes deset let, než se ze stínu probojovala k slunci a obšťastnila nás poprvé voňavými hrozny bílých květů. Pod dokvétající střemchou se koncem dubna dráždivě rozvoní konvalinky, invazně se šířící k jahodám a zeleninovým záhonkům. Na nich se už klube ostře kořenný libeček.

Nejvonnější květinou naší zahrady je ovšem časně májová měsíčnice, opojná Lunaria. Kdysi jsme si ji donesli ze suťových sýkořských lesů. Zalíbilo se jí u nás tak, že v polostinných koutcích zahrady klíčí z jejích větrem roznesených stříbřitých šešulek další a další rostliny. Naopak Pařížanka - divoký modrý hyacint, vyrýpnutý před lety v kaštanovém lesíku u Paříže, zůstává vyčítavě osamocena. Přemýšlím, proč jsem dal hyacintu ženské jméno. Asi proto, že v mých představách voní stejně jako dávné pradlenky od Seiny v Nezvalových a Fortových básních.

Těžká je červnová vůně jasmínu (pustorylu), těžká, ale zároveň osvobozující, neboť je předzvěstí prázdnin. Třebaže se mě prázdniny už dávno netýkají, i mně se stejně jako školákům sřetězí dny, kdy opouštívám domov do dálek jiných vůní. A velice rád se vracím. Tehdy už, koncem léta, nastal čas, ve kterém - řečeno s Otokarem Březinou - „blesk žlutých polední, kdy slunce žhavý oddech / na šťávu sládnoucí se srážel v zralých plodech“. A na naše přezrálé modré ryngle se slétávají nejen vosy, včely a sršni, ale také nádherní motýli admirálové.

A začínají zrát i švestky. V nenávratnu je sice čas dětské blaženosti, nořím však nos do blažené zralosti. V bečce totiž začíná líbezně vonět kvas.

Ale ještě mnohem dříve, než ve voňavé studánce pálenice vytryskne čirý pramének, oddám se hořkosti ořechového listí. Náš starý ořech! Jako jediný zůstal z původního sadu, vysazeného před devadesáti lety mými prarodiči. Spíš už jen pahýl než vznešený strom, střídavě hostí hlívu ústřičnou a choroš šupinatý na trouchnivějícím kmeni, strakapoudy a rehky zahradní ve svých dutinách. Po prvních mrazících shrabu jeho listí a kousek od petrželkového záhonku se v nahořklém dýmu zase rozpomenu na všechny vůně svého života. A budu se těšit, že zase ze sněhu vyhrabu petrželku - příští jaro.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu