Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Houbařský underground


Slavomír Valda, č. 4/2010, str. 22-23

Většina českých houbařů, když slyší o lanýžích, tak si představí bramborám podobné a až nemravně drahé houby, které se pěstují a konzumují zejména ve Francii či jižní Evropě a rostou tak hluboko pod zemí, že je musí vyrývat cvičení vepři. Někteří naopak budou tvrdit, že lanýže pravidelně sbírají, protože si je pletou s hojně rostoucím pestřecem, který je však nadzemní houbou podobající se více svým příbuzným pýchavkám. Nelze se proto divit, že pro mnoho tuzemských houbařů je překvapující informace, že i v našich středoevropských podmínkách tyto mýtické houby rostou. A nejedná se zdaleka pouze o světově proslulé pravé lanýže z rodu Tuber. V České republice byl zaznamenán výskyt více než 40 druhů pod zemí rostoucích hub.

Skryty pod zemí jsou však zhusta přehlíženy a neprávem tak považovány za velmi vzácné. Ovšem to, že něco není vidět, neznamená, že to neexistuje. Jistěže některé druhy jsou opravdu vzácné, mnoho se jich však vyskytuje poměrně hojně, a to nejen v teplých vápencových oblastech Moravského a Českého krasu, které svým charakterem připomínají italská a francouzská naleziště.

Cesta do hlubin

Jak bylo řečeno, pod zemí nerostou jen pravé lanýže, ale mnoho desítek až stovek druhů hub, které však nejsou navzájem blízce příbuzné, přestože se navzájem velmi podobají, a to jak způsobem růstu, tak svým vzhledem. Postupným vývojem došlo u těchto druhů k jevu nazývanému konvergence, kdy vlivem adaptace na stejné prostředí získávají různé organismy podobné vzezření nebo vlastnosti (strategii rozmnožování). Podzemní prostředí jim dalo stejnou formu, tak jako třeba moře dalo hydrodynamický tvar rybám, parybám (žralokům), savcům (delfínům) i ptákům (tučňákům).

Většina běžných hub (hřibů, muchomůrek atd.) začíná tvořit své plodnice pod zemí (nebo alespoň pod listím či v humusu) a teprve postupným růstem se dostávají nad povrch, aby zde mohly uvolnit své výtrusy do vzduchu. Nad zemí jsou však vystaveny mnoha negativním povětrnostním vlivům (změny teplot a vlhkosti) i různým hladovým krkům. Na to se tedy některé druhy hub adaptovaly tím, že své plodnice přestaly těmto vlivům vystavovat a zůstaly pod zemí. K tomu ovšem bylo třeba vyvinout takové tvary, které pod zemí uchrání výtrusorodé rouško (hymenium) a zrající výtrusy před mechanickým poškozením (tlakem, otěrem, vlhkostí). Tak vznikly tvrdé hlízovité plodnice s výtrusy uzavřenými dovnitř plodnice.

Takto se však výtrusy nemohly uvolňovat do vzduchu, který jiným houbám zajišťuje šíření na další vhodná stanoviště co nejdále od mateřského podhoubí. Houbám nezbylo, než začít využívat služeb živočišných roznašečů. Stejně jako rostliny lákající ke konzumaci svých semen barevnými, chutnými a voňavými plody, tak i podzemky musely nějak přilákat distributory ke svým zralým výtrusům a něco jim na oplátku nabídnout. Tak se u podzemek vyvinula jejich charakteristická pronikavá vůně vábící drobný hmyz, hlodavce ale i velkou lesní zvěř. Ti všichni se snaží k plodnicím nějak dostat a zkonzumovat je. Následně pak ve svých exkrementech přenášejí výtrusy na nová stanoviště. A tak se všeobecně ví, že lanýže, které tolik chutnají a voní Francouzům, chutnají a voní především prasatům. Přesněji bachyním, neboť údajně jejich vůně se podobá pachu kňoura v době chrutí, tedy v říji.

V našich středoevropských lesích se zase často setkáváme s vyhrabanými plodnicemi jelenek (rod Elaphomyces), které s oblibou vyhledává spárkatá zvěř. Svědčí o tom i jejich pojmenování - na Slovensku se jim říká „srnky“, v Polsku zase „jeleniak“ a hezky česky „jelenka“. Dnes by se ale pro ně hodilo spíše označení „prasenka“, jelikož teď u nás patří k jejich největším milovníkům divoká prasata, jež jsou v našich lesích hojnější než jeleni.

Vnitřní svět

Tak se tedy tyto houby přesunuly pod zem a uzavřely se do sebe. A i když při povrchním pohledu vypadají všechny stejně, takže by je leckdo mohl házet do jednoho pytle, vnímavý pozorovatel brzy zjistí, že uvnitř je každý druh utvářen odlišně. Že má svou osobitou krásu. Lze v tom spatřovat podobnost i s lidmi undergroundových směrů, kteří se z vnějšku jeví tvrdě a nezáživně, ale když máte možnost spatřit jejich nitro, zjistíte, že často oplývá mnoha barvami a obsahuje řadu tajemných a členitých zákoutí uspořádaných do složitého labyrintu jedinečné osobnosti. Ovšem, tak jako ve světě lidí, najdou se i zde jedinci uvnitř zcela prázdní, kteří se od vnějšího světa nedokázali odpoutat zcela. Takové druhy tvoří zprvu uzavřené, avšak zcela duté plodnice, navíc jen mělko pod zemí. Záhy se pak derou na povrch, kde své prázdné nitro rozedraně otvírají a zamořují okolí emisemi výtrusného prachu. Nejedná se však o pravé podzemky (hypogeické houby), nelze je tedy považovat za pravověrné undergroundové osobnosti.

Magie sběru

A stejně tak jako undergroundové směry ve světě lidí, i sběr podzemních hub je často vnímán jako činnost krajně podezřelá až rozvratná. Což ještě umocňují francouzští hledači lanýžů, kteří chodí do lesů s vepřem na vodítku (už to je samo o sobě značně podezřelé chování) a tam spolu doslova rozrývají lesní půdu, aby nalezli tajemné podzemní hlízy. Někteří sběrači - především z jiných národů, u nichž má konzumace lanýžů velkou tradici - využívají k hledání a vyhrabávání těchto hub raději pomoci cvičených psů, což z nich alespoň činní o něco méně podezřelá individua. Je ale ve světě poměrně neobvyklé hledat a hlavně nacházet podzemní houby jen tak, bez psa, bez prasete. Někteří Poláci, Češi a Slováci se mezi takovéto sběratele řadí. Možná to souvisí s naší slovanskou náturou a obecně uznávanými názory, že pes slouží ke hlídání u boudy, prase ke konzumaci na talíři a na houby se chodí zásadně o samotě, tiše a nenápadně, abychom neprozradili ta „naše tajná místečka“.

V očích ostatních mykologů je však kupodivu tento způsob sběru považován za chování snad ještě více podivínské, než ty předešlé. K hledání pod zemí ukrytých plodnic se totiž většinou nevyužívá čich, ale jakýsi šestý smysl odborně nazývaný „hypogeous instict“, polsky „instikt hypogeiczny“, což lze česky jednoduše přeložit jako podzemní instikt. Nelze se tedy divit, že v tom běžný houbař musí zákonitě spatřovat nějakou černou magii. Je docela možné, že se s tímto instinktem člověk již rodí, jen ho musí v sobě objevit. Možná tato schopnost souvisí s jakýmsi odvěkým, již dávno zapomenutým instinktem pravěkého sběrače.

Nezřídka se mi při hledání podzemních hub stává, že můj zrak spočine na určitém místě, kde pak vyhrabu plodnice jednoho i více druhů, avšak v blízkém okolí již ani po podrobném prohledání žádné jiné houby nenaleznu. Sám nedokážu říct, zda to jsou pouhé letité zkušenosti, nebo se opravdu řídím nějakým šestým smyslem. Pravdou ale je, že i po několika letech praxe mám těch neúspěšných pokusů stále ještě poměrně dost.

Jak na ně?

Možná někoho toto neobvyklé odvětví mykologie zaujalo a je fascinován barevností a tvarovou rozmanitosti málo probádaného světa podzemních hub, ale neví, jak a kde se mu věnovat. Začít může prakticky kdekoliv. V každém lese se totiž může vyskytnout některý z nepřeberné škály druhů. A jak začít? Stačí jen chodit lesem s otevřenýma očima a získávat zkušenosti. Plodnice většiny druhů podzemek se totiž - navzdory svému jménu - čas od času proderou na boží světlo a sledují dění kolem sebe. Lze je tak snadno nalézat i bez hrabání do země. Velmi typické to je např. u kořenovců (Rhizopogon), které díky tomu patří k laickými mykology nejčastěji nacházeným podzemkám, ačkoliv zdaleka nejsou tak běžné. Trpělivý pozorovatel pak v sobě možná objeví onen podzemní instinkt, nebo alespoň získá zkušenosti. A nakonec třeba zjistí, že samotné hledání podzemek je oproti jejich následnému určování pod mikroskopem úplná legrace.

 

Budu vděčný za jakékoliv informace o nálezech podzemních hub na území naší republiky, neboť dosud jsou informace o jejich výskytu, vzácnosti a ohrožení značně neúplné. Pro správné určení druhu je skoro vždy bezpodmínečně nutné uchovat usušenou (nebo zmraženou) plodnici a poznamenat si základní údaje o místě nálezu. Informace o podzemkách mi můžete posílat prostřednictvím ústředí České vědecké společnosti pro mykologii (ČVSM, P.O.Box 106, 111 21 Praha 1) nebo České mykologické společnosti (ČMS, Karmelitská 14, 118 00 Praha 1).


Ing. Slavomír Valda (1980) - odborný pracovník Správy CHKO Kokořínsko, mykolog, slavek.valda(zavináč)nature.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu