Foto autor

 

Doporučujeme ke čtení

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Šumava vítězná

Václav Cílek, Jan Dvořák, č. 1/2019, s. 2-4

Sucho jako šance pro naše potoky a řeky?

Petr Pařil, č. 1/2019, s. 5-9, pro předplatitele

Chvála kulhavého poutníka

Vladimír Just, č. 1/2019, s. 20-22, pro předplatitele

Vcházení do obrazů IV – Bohdan Lacina

Jan Lacina, č. 1/2019, s. 30-33, pro předplatitele

Zápis do katastru srdce


Petr Ondruška, č. 2/2012, str. 26-27

Foto autor

Objevil jsem zažloutlý lístek, který připomínal recept. Možná těch lístků bylo víc, možná, že to jsou spíše listy z břízy, kterou jsem jako malý zasadil na zahradě. Možná, že to jsou spíše poskládané vzpomínky.

Vezmi malého kluka, trochu bystré vody, nějakou tu skálu, přidej borovice, hvozdíky, kručinku. Všechno promíchej nedělními rodinnými vycházkami, které začínají chaotickým balením, štěkotem, dohadováním, kam tentokrát (jako pokaždé kolem potoka, mezi loukami a poli až na okraj známého a očima očichávání neznámého kraje). A jako letokruhy výlet k výletu, posunování okraje až do kraje, krajiny. Přidej léto na úpatí nějakých jiných hor, cesty korytem potoků, nohy v jarmilkách, pralesy jako fajný a známý les. A zase domů nazpátek, rychle oběhnout svoji řeku, svůj les. Ke klukovi další kluky, psa, aspoň malého. A to všechno nadosah. Aby se dalo večer, jen tak nalehko, vyběhnout lesem až na kopec, když konečně sněží. Aby se dalo po škole dojít, doběhnout. A do večeře zpět. Pro lepší účinek receptu se hodí mít školu raději dál a cestu tam a zpět pokaždé jinou. Ale nebránit se ani starým ABC, nefunkčním sluchátkům, reostatům, klubkům zvonkového drátu. Hodí se taky starší sourozenci, jejich deníky, knížky, co čtou pořád dokola. Ale hlavně, hlavně mít hravé rodiče, i když věčně utahané, do večera v práci, tzv. angažované. Přijdete pomoct? Jasně, Jenda s dětmi určitě přijdou. Vezmeš to tam? Přiveď ho k nám. Co dělají vaši? Však se domluv a můžeš tu přespat. Pojď s námi. Pozdravuj vaše. Co by ti to udělalo, kdybys pomohl?

Když tento životabudič budete užívat denně aspoň 50 let a neodstěhujete se na kraj světa, zažijete zvláštní účinky této medicíny. Tady se přece vždycky dalo projít, tady přece vždy bylo vidět na město, tady přece vždycky tekl potok, tady přece vždycky byla studánka, tady přece… Proč už teď ne? Jak už je to dlouho, co jsem tu nebyl? Kde jsem byl, když…?

Už to není jen les, jen pěšina, jen místo. Už je to příběh, dlouhý, nezačínající, nekončící. A vzpomínáš? A jak to vlastně bylo? A víš, že tohle jsem nevěděl? A proč jsi tehdy…?

Taky to znáte?

Jít na ta místa svých her se školou? To bylo pýchy a naparování. Běda, jestli se někdo z druhého konce města poškleboval. Hned bylo proč se prát! A co teprve, když na tom výletě byla příležitost se trhnout! Vždyť my to tu pančelko dobře známe, my trefíme už domů sami. My jsme vám to neřekli, že jdeme k Nikosovi? Že nebyl rozchod? Ale on bydlí kousek odtud a tady se není kde ztratit. Tak se nezlobte, my už to příště řekneme. Nebo ne? A chlubit se před holkama, kdo skočí ze stromu z větší výšky. A vzít je pod přísahou tajnou stezkou. A pak si tam smluvit schůzku. Však víš, tam u…

Rys, srnec i liška si značí hranice svého revíru. A velmi, velmi pečlivě je hlídají. Tak i kluci (a určitě i holky) mají své značky, vrypy, tajnou řeč, pachové stopy a bedlivě střeží, aby jim do jejich revíru nevstoupil vetřelec. Nedůvěřují dospělým (a mají recht!), slyší každý hluk motoru, poznají ty, kdo přicházejí s dobrými úmysly. Oči bystrozraké, uši našpicované, čichem i hmatem předčí GPS. A jejich srdce? Horké, bojovné, udatné. No pasaran!

K lásce ke krajině se nedá proklikat přes internet. Nedá se k ní ani dojet, ani doletět. Musí se k ní dojít nohama, dohmatat rukama, dotýkat se jí celým tělem. Promrznout, promoknout, uschnout, spálit se, přiotrávit dýmem. Každý zápis do srdečního katastru je třeba provést v tichu přírody a jen osobně. Přidávat příhodu k příhodě, prokládat jak kompost zážitky s rodiči a kamarády, ale nejvíc mít těch zážitků, kdy jsme v přírodě sami. Jen s ní.

Snad je třeba se k lásce ke krajině nejprve přiznat. Sebrat odvahu k přiznání, že na ni myslíme, jako se myslívá na ženu. Krajina je přece stejně krásná, vábivá, tajemná, hravá, ale bývá jí i ublíženo, může být a je i zneuctěna, zavržena, jako žena. Cítíte až fyzicky nepříjemně, když do ní vstoupí hrubián, násilník, primitiv. Jako byste dali dceru někomu, kdo jen z rozmaru a poživačnosti si potřebuje zadivočit, vzít a nic nedat, nepřidat dobrého, jen loupit. Snad také zažíváte až fyzicky libý pocit, když je krajina s lidmi v souladu. Cítíte spřízněnost s těmi, kdo tuto alej sázeli, ošetřovali, cítíte pýchu, že jste také odsud, odněkud. Když ne my osobně, aspoň naši předci. Když ne naši předci, aspoň nám ne nepodobní.

Moji předkové krajinou Sudet v okolí Krnova nekráčeli, neorali ji, statky nepropíjeli. Dívám se na tuto krajinu pouze očima svého dětství a chybí mi oči mých předků. Chybí mi v ní jejich sedátko pod hen tam tím ořechem na stráni, chybí mi příběh o té neščastné děvuše, co za ni chodil ten pazgřivec.

Slezské Sudety, Cvilín, Krnov, město na hranici, jakoby ne celá krajina. Od všeho jakoby jenom půl. Půl srdce, půl těla. Řeka uprostřed. Komu teda patří ten malý ostrov? Přebrodíme se a vztyčíme svou vlajku! Na zamrzlé řece mezinárodní hokejové zápasy, bez mostů, bez strýců tam za vodou. Kopce, lesy, pole jen z jedné strany, kulisy jak na divadle. Co je za nimi? Je vidět až k moři?

Obdiv k Cvilínu, že právě on zastavil ledovec při poslední době ledové. Nebo to bylo jinak? Stejně je Cvilín pašák. Nedal se, a tak strmý svah směrem k městu má z této doby. Dívám se ze Cvilína na krajinu za řekou. Stejné slunko, stejné povodí, stejná historie, vojska, požáry. Ale i když ji vidíme ze Cvilína jako na dlani, neznáme ji. Neměli jsme možnost ji pojmenovat. To na naší straně, to jsme uměli dobře zmapovat a pojmenovat. Lyžoval jsem Pod stodolou. Hodně sněhu bylo i Pod hospodou, ale tam jsem musel sníh nejdřív ušlapat. Co se zlobíte, že jsem byl dlouho pryč, vždyť jsem byl jen na louce Jankulce. Od kamaráda jsem proběhl zkratkou přes ten černý les tam nad Lexovýma.

Ale až dnes se učím názvy míst a cest, které jsme nepojmenovali my: Cesta starého starosty, Sudetská cesta, Serpentinová cesta, Ďáblova kazatelna. Setkávám se v myšlenkách s lidmi, kteří tu prožili nejen dětství své, ale příběhy svých prarodičů proměněné v pohádky. Ne dětské pojmenování, ale dospělé, oficiální pojmenování. Nápis ve staré mapě. Pojmenované místo už není bezejmenné, anonymní. Můj Cvilín, můj Krnov, moje řeka, stejně jako i dalších, jsou důvěrně známé. Žijí v mé blízkosti a já se jich mohu kdykoliv dotknout, posadit se na ně, pohladit, zeptat se na radu. Jsou živí. Jsou to bytosti. Stejně jako stará jabloň, stejně jako mraveniště, sousedé. Žít v jejich blízkosti mi činí radost. Jsem na to pyšný, že mám něco tak osobitého nablízku, v sousedství, na starosti. Prohlédnout, jestli něco nepotřebují, zeptat se na to, co se jim událo, zahartusit nad tím, že tu zase někdo udělal binec. Dnes v čase vylidnění ducha i krajiny! Jaký to luxus a krása!


Ing. Petr Ondruška, absolvent svobodného a tvořivého dětství v Krnově a okolí, s pravidelnými letními exkurzy do lesů a potoků Nořičí hory a Kněhyně. V dospělosti krajinářský architekt „Ledničák“, otec čtyř dětí, věčný student udržitelné pospolitosti a Slezských Sudet. Ač profesionál, přece stále amatér krajiny i života v ní. Zastává názor, že dobře má být tam, kde žijeme, ne naopak.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu