Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Nezapomínejme na prameny!


Miroslav Kundrata, č. 2/1989, str. 9-12

Nic z toho, co naši dobu odlišilo od doby před sto lety minulé
nemůžeme zrušit, naopak všechno musíme povznésti do úrovně
dokonalejší.
                    Vladimír Úlehla: Napojme prameny. Praha, 1947


Cesta k domu Úlehlových v Židlochovicích vede do kopce, pod jižní svah Výhonu. Za sklem v hale vidíme klavír, a tak bez rozpaků zvoníme - jsme tady dobře. RNDr. Jiřího Úlehlu, CSc., syna profesora Vladimíra Úlehly, k vyprávění o otci nemusíme nutit. Vzpomínky se rozbíhají mnoha směry v souladu s tím, jak mnohotvárná byla sféra zájmů profesora Úlehly. Vybíráme pro Veroniku hlavně ty, které souvisejí s ekologií a s dnešními postoji k moderní ochraně přírody a krajiny…

Jiří Úlehla:

… Otce vždy zajímal život v extrémních podmínkách, vztah mezi rostlinami a prostředím - ekologie. A nezabýval se zdaleka jenom rostlinami! Ze stipendijního pobytu v laboratoři prof. Lloyda v Arizoně si přivezl literaturu o životě pouštních Indiánů, zajímal se i o podíl člověka na šíření afrických a středoasijských pouští - svědčí o tom například jedna z anket Lidových novin, ve které upozorňuje na Frobeniovu knihu o Africe, nebo jeho vyznání v úvodu nevydané knihy „Duše lidu“:

„Četl jsem cestopis Svena Hedina po střední Asii s rostoucím zájmem: řeka, která se ztrácí v poušti! Tolik otázek pro biologa: poušť, život zvířat v takové slepé řece - co z nich bude? Kam se podějí ryby, které v nich plují? Kam hejna vodního ptactva? A to všechno rákosí a vodní rostlinstvo, a řady topolů i jiných stromů a keřů podél břehů? Bují si tu, na dosah kruté, písčité pouště, hrobu všeho živého. Jak tohle skončí? Pluji v mysli se Svenem Hedinem na jeho voru cestou několik tisíc kilometrů dlouhou, až je té cesty konec - jezero Lob Nor … (Luo-pu-pcho v ČLR - pozn. red.). Úžasný zážitek, tohle stěhování života, když se podmínky náhle změní, takže život nemá kdy se jim přizpůsobit, a když se mění tak, že se jim ani přizpůsobit nemůže! Jestli co, tento zážitek vedl mě k obecné ekologii, ke studiu závislosti života na vnějších podmínkách. Tu odtud jsem opustil pojetí kausalistické a zaměnil je za kondicionalistické; tu odtud jsem pochopil roli vody v životě, abych ji pak sledoval po léta v laboratoři i přímo v poušti…"

Otec byl označován za průkopníka. V odborné práci zaváděl registrační metody umožňující trvalý záznam biologického děje. U něho v laboratoři vznikl sběrný film, v němž i po letech pokračoval jeho tehdejší asistent, nynější profesor Calábek.

Pídil se po fyzikálně chemické podstatě života. Pro Úlehlu nebyl život něčím mimo zákony neživé přírody, nehledal nějakou „vis vitalis“.  Svůj racionální pohled uplatňoval například v hojně navštěvovaných a velmi vzrušených diskusích s vitalistou profesorem Babákem. Byl mu vlastní kritický pohled na věc, na život jako složitý mechanismus, na člověka jako přirozenou součást přírody, a to ho vedlo i ke studiu historie. Hlásil se k agnosticismu, k přiznání toho, že některé věci nejsou dostatečně objasněny, ale dříve nebo později by měly být…

Profesor Úlehla měl výjimečnou schopnost podat okamžitě předivo uceleného pohledu na složité záležitosti z mnoha oborů lidem tak, aby jim to něco dávalo a aby nezkresloval skutečnost. Ne nadarmo byl na Výstavě soudobé kultury v roce 1928 na brněnském výstavišti odpovědný za pavilón, který prezentoval výsledky naší vědy, školství a kultury. Měl i schopnosti žurnalistické - jeho úvahy v Lidových novinách si nezadaly se sloupky Karla Čapka. Pro jeho myšlení bylo typické, že dokázal překlenout velké vzdálenosti, a hledat souvislosti tam, kde by to jiné nenapadlo - měl dar fabulace a s lehkostí vyslovoval závěry. I jeho knihy vznikaly až poté, kdy už téma měl promyšlené - například „Napojme prameny“ bylo nejdříve odvysíláno v rozhlase a potom teprve vydáno knižně. Vzpomínám si, jak jsem ho jednou provázel jako malý chlapec na univerzitu. Když jsme se blížili k ústavu, otec přerušil rozhovor (vždy něco zajímavého vyprávěl) a povídá: „Jurko, teď buď chvilku potichu, já si musím rozmyslet, jak to tam budu říkat.“ Přešli jsme kousek po Údolní, netrvalo to dlouho, a otec si se mnou znovu začal povídat - přednášku už měl rozmyšlenou. Nebo jiný příklad - v dnešním Typosu se před válkou uskutečnilo matiné na podporu německých uprchlíků před Hitlerem. Otec tam téměř bez přípravy pronesl plynulou němčinou přednášku o významu německé kultury a o tom, že německá emigrace nenese odpovědnost za Hitlerovy zločiny. Jazykové vybavení bylo samozřejmým předpokladem jeho odborné i kulturní erudice. S oblibou čítal v originále německé filozofy, Gogola, anglické detektivky, přinejmenším pasívně znal francouzsky.

Angažoval se i politicky, i když nebyl členem žádné strany. Vyplývá to zřetelně i ze vzpomínek jeho žákyně a pokračovatelky, RNDr. Mileny Rychnovské, DrSc., v článku pro Vesmír: „… V roce 1988 by se prof. Úlehla dožil 100 let. V době, kdy jsem poslouchala jeho přednášky, se přikláněl zvolna k šedesátce, která mu však již nebyla souzena. Zemřel v roce 1947, stačil však ještě načrtnout tolik cest, rozdat tolik impulsů, nadchnout tolik žáků, že dodnes zůstává jeho osobnost vzorem mnohorozměrné prostorovosti, hluboké kultivovanosti spojené s bezprostředním prožíváním radosti i všech uměleckých emocí, brilantní logiky i hlubokých meditací. Vytříbenost jeho slohu - ať již psaného nebo mluveného slova - nutně nám dnes vnuká pocit zahanbení. Jeho čeština zvoní ryzostí, bohatstvím slov i jasnou výpovědí, ať psal o buněčných stěnách, nebo o nápěvech slováckých písní. Jeho pohotovost argumentace a velkou pokladnici znalostí jsem viděla na proslavených předvolebních orientacích pro brněnské studenty, kdy se budoucím voličům představovaly a konfrontovaly volební programy tehdejších čtyř politických stran. Plakáty v té době na nárožích právě oznamovaly představení Úlehlova sboru písní a tanců. Hle, další dimenze našeho profesora, atraktivní hlavně pro mládež. Kolik asi studentů přivedlo členství v souboru k biologii, kolik pozdějších filozofů přitáhl tento subtilní národopisný „feromon“? Dodnes živý folklórní festival ve Strážnici byl také dítkem Úlehlovy lásky a jihomoravského patriotismu, ale i dlouholetých studií písní a folklóru na Slovácku. Celoživotní rezonanci s lidovou hudebností Úlehla nakonec zpečetil obsáhlou knihou Živá píseň, která vyšla již po autorově smrti…“

Veronica:

V povědomí lidí je více zapsána Živá píseň než Napojme prameny, přestože v druhé knize je koncentrováno to, čemu dnes říkáme ekologické myšlení…

Jiří Úlehla:

Vezmeme-li dnešní nejmodernější mezinárodní programy na ochranu biosféry (MAB, IUCN a další) a jejich snahu řešit ochranu přírody společně s problémy sociálními, politickými a ekonomickými, nelze je nesrovnávat s komplexním experimentem, který profesor Úlehla zahájil v roce 1937 v oblasti Malého Rozsutce. Tam ho zajímal osud travních společenstev ve vztahu k lidem, kteří žijí v dolinách; co je nutí, aby pásli dobytek v nejvyšších polohách a narušovali rovnováhu krajiny. Je jich mnoho! Jaký dopad bude mít zvýšená eroze a narušení vodního režimu zpátky na lidi? Jak optimálně uspořádat využití krajiny, aby mohla plnit všechny funkce? To bylo pro něj typické - sepětí přístupu výzkumně ekologického se sociologickými dopady. A tyto myšlenky vyjádřil i v knize Napojme prameny.

Veronica:

Zřejmě by se tedy neztotožňoval se striktně konzervátorským pojetím ochrany přírody…

Jiří Úlehla:

Rozhodně by mu byly cizí představy o rezervacích, do kterých nepustíme lidi, ale přitom tam necháme dělat lesníky, co si zamanou. To mu bylo cizí a souviselo to s jeho hlubokým demokratickým přesvědčením, s tím, že odmítal jakákoliv elitářská lidská seskupení. Z toho, že vím, jaký důraz kladl na demokracii, usuzuji, že v jeho představách neměly místo zákazy a výlučnost, ale maximální snaha o osvětu. Aby se lidé tam, kam mají právo chodit, chovali slušně. Aby si ten, kdo jde na Pálavu, toho vážil, a ne aby nesl konzervu, kterou tam zahodí. Současně parodoval i botaniky, kteří chrání rostliny tím, že je suší v herbářích. Ovšem z hlediska celkové organizace společnosti by určitě kritizoval případy, kdy investujeme do kulturního domu, který je vlastně hospodou a přitom necháváme ležet divoké skládky všude okolo.

Veronica:

Jak by se asi profesor Úlehla stavěl k dnešním technickým projektům, které mění obraz krajiny, třeba k Novým Mlýnům?

Jiří Úlehla:

Neumím si dobře představit, jaký by jeho postoj dnes byl. Nevím. Tím, že byl ekolog profesí, byl ekolog i chováním. Dokázal se požadavkům doby přizpůsobit a v technice neviděl nic strašného. Sám jsem byl na pochybách, když jsme se ženou začínali náš vlastní boj proti jihomoravským nádržím. Protože si pamatuji, jak za války vedl dlouhé rozhovory s brněnským architektem Jindřichem Kumpoštem o budování rybníků a malých nádrží všude, kde to bude na jižní Moravě možné.

Nevím, jestli by byl tvrdě proti jakékoliv přehradě - za svého života vystupoval například proti paušálně prováděnému odvodňování. Ale kudy hledat cestu dál, to je zatraceně těžká věc. Rozhodně ne zakazováním všeho. Asi zkoušením, hledáním. Ale uvážlivým, hospodárným, a ne drastickými zásahy a skoky zleva doprava. Rozhodně by dal víc na věci vývojové. Upozorňoval by na to, že jsme přemnoženi a že je nutné spíše omezovat porodnost než hledat cesty, jak na čtverečním metru vypěstovat padesát kilo kukuřice a tím se živit celý rok - to rozhodně není ideál existence. Kladl by důraz na zkušenosti, které mají s podobnými problémy jinde ve světě. Ani on by neměl jeden recept na řešení, protože svět utíká příliš rychle, jak co do techniky, tak co do počtu obyvatel, aby to řešení bylo evidentní, aby ta správná cesta byla jednoduchá.

Zpracoval Miroslav Kundrata

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu