Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Bezmoc před sněžnými skútry


Čestmír Klos, č. 1/2000, str. 4-6

Ruský buran se zapsal do dějin našich zimních hor jako hřmotící a páchnoucí tahač. Za nehybného vzduchu ještě půl hodiny po jeho stoupání se zapřaženými saněmi nebylo možno na horské cestě popadnout dech. Vytoužená doba postburanová nepřinesla očekávané uvolnění. Výkonné novodobé skútry jsou mnohem tišší a mají katalyzátory, přesto pachem i hlukem zamořují Krkonoše a Jizerské hory v dříve nemyslitelné míře a nepochybně jsou připraveny dobýt i další pohoří. Zatímco buran byl těžkopádný dělník, který pomáhal jen tomu, kdo o něj a jeho zásobovací dráhu obětavě pečoval, moderní stroje spolehlivě vjedou, některé až dvousetkilometrovou rychlostí (!), kam si jejich majitelé usmyslí. I nezkušený pozorovatel okamžitě rozpozná, že naprostá většina jízd není pro zásobování, ale pro rozmařilou zábavu.

Kam se jednou sněžné skútry vpustí, neexistuje proti nim žádná účinná obrana. Represívní orgány státní správy zcela selhávají, policisté i ochranáři. „Máme v rukou všechny potřebné zákony - na ochranu přírody, lesa a soukromého vlastnictví a taky dopravní předpisy a návštěvní řády,“ přiznává Vladimír Vršovský z CHKO Jizerské hory. „Je ostuda, že se dosud nepodařilo zajistit jejich vymahatelnost.“

Lavina proti horám

V loňské sezóně vzrostl počet povolených skútrů, které mohou ve východních Krkonoších, především v Peci pod Sněžkou a Velké Úpě, vyjíždět k chalupám a boudám mimo obec, o třetinu - na 108 kusů. Vedle nich tu zásobují a upravují svahy ještě 62 rolby. V okolí Špindlerova Mlýna se může s povolením pohybovat 64 skútrů (32 rolby) a chalupy a boudy kolem Harrachova obsluhuje 13 povolených skútrů (3 rolby). Podle vedoucího terénní služby Správy KRNAP Jaromíra Gebase je v Krkonoších zhruba 20 % skútrů neohlášených. Soudí, že o loňských slunných víkendech se počty nelegálních pásových vozidel rozrůstaly až na 50 %. Protože proti nájezdům černých skútrů v minulé sezóně nikdo razantně nezasáhl, zábava zbohatlíků (čtvrtmilionová cena není výjimkou, nejvýkonnější yamahu si její majitel loni koupil za 370 000 Kč) se letos nepochybně ještě rozroste. Varovaly už vánoce - terénní automobily s dlouhými přívěsy blokovaly ostatní auta i na neveřejných parkovištích, zatímco jejich majitelé se na skútrech proháněli kdesi po kopcích.

„Skútry pro zábavu, ale ani pro sportovní vyžití do našich hor nepatří,“ argumentuje Vladimír Vršovský. „Při každé činnosti v přírodě musíme respektovat její rozměr - a skútr přeletí malé Jizerky za hodinu. Tak jako na Máchově jezeře nikoho nenapadne surfovat v příboji a člověk musí za takovým zážitkem do Kalifornie, tak jako horolezci musí za osmitisícovkami do Himálaje, měli by se skútristé vydávat za svou zálibou na upravované trasy kanadskými pláněmi, kam se zřejmě ještě vejdou.“

Bořitelé ideálů

Kamarád horolezec si mně postěžoval na nepříjemné okolnosti jednoho z nejobtížnějších výstupů, který v životě absolvoval. Kdesi v Americe zdolávali s přáteli strmou skalní stěnu a v noci v ní i bivakovali. Od samého rána nad nimi kroužil vyhlídkový letoun a společný dojem všech, i těch nejmírumilovnějších účastníků výstupu byl: sestřelit. Skútry v zimních Krkonoších či Jizerkách jsou také tím, co v očích turistů na běžkách snižuje hodnotu absolvovaných túr i vlastního sportovního výkonu a co narušuje jejich souznění se zimní přírodou. A objektivně: co rozrývá běžecké stopy, co uřezává vršky zasazených stromků, ruší zvěř a co je zdrojem hluku a smradu. A co je zejména v místech nepřehledných sjezdů na lesních cestách i vážným bezpečnostním rizikem.

Napřažené hůlky běžkařů zatím jen hrozí. Vedoucí správy jizerskohorské CHKO Jiří Hušek však už potkal skupinu běžkařů, kteří uvažovali o tom, natáhnout letícímu skútru přes cestu drát. Což hrozí morálním úpadkem i na té „lepší“, dosud pouze poškozované straně. Avšak jakou občanskou iniciativu lze lidem doporučit? Domlouvat a protestovat? Skútrista se jen vysměje a ujede. Vůči bezohledným individualistům na skútrech je celá běžkařská a turistická obec bezmocná. Černé skútry obracejí turistický ruch naruby: zábava mizivé části návštěvníků ruší všechny ostatní.

Konzumenti konzumentům

Konflikty se skútry však prožívají i sjezdaři, přestože se sami přirozeného kontaktu s přírodou zřekli. I pro přetechnizovaný svět lanovek, vleků a sjezdovek, s bufety nahoře i dole a s hlasitou hudební reprodukcí na dojezdu, jsou rychle a hlučně jedoucí skútry pohromou. „Lyžaři s nimi nepočítají, a když se proti nim zdola vyřítí skútr, leknou se a začnou dělat nepředloženosti,“ upozorňuje vedoucí lyžařského areálu na Horních Mísečkách Zdeněk Spilka. Aktivita skútristů se však podle Spilky přesouvá hluboko do nočních hodin: „Rozrývají při tom čerstvě upravené sjezdovky. Rýhy po skútrech obvykle do rána zmrznou a lyžař do nich může vletět a přivodit si úraz.“ Jak náhle se skútry na sjezdovce objeví, stejně náhle zmizí. Málokdy lze dokázat, kdo za jejich řídítky seděl. Proti skútrům jsou bezmocni nejen sjezdaři, ale většinou i lanovkáři a vlekaři.

Fernetové projížďky

„Nevím, jak si to skútristé řeknou. Ale když na Mísečky vyjede policie, po žádném nepovoleném skútru tu není ani památky,“ uvádí Spilka. „Jak policie odjede, znova to začne.“ Skútrů bez povolení se v této oblasti podle Spilky pohybuje víc než 60 %. Leckdy mívají i poznávací značku, ale jen proto, aby byly pojištěny.

Těžko však být hrdinou, když to nikdo na noční sjezdovce nevidí. A tak řidiči skútrů o svátečních a víkendových večerech objíždějí boudy a bufety a své příznivce si přivážejí s sebou. Na sedačkách pro dva se jich tísní několik a zbytek společnosti se naskládá do nákladního přívěsu. Řidiče v bujarém chování společnosti nelze odlišit. Policistu, který by zkřížil cestu takovýmto divokým vyjížďkám, tu ještě nikdo nikdy nepotkal a skútristé se tu cítí jako doma. Tady by šlo daleko o víc, než o pokutové bloky, v sázce by byly řidičáky. Ale pro policisty rovněž mnohem větší riziko než dole ve městě. Protože i noční obcí poletuje spousta skútrů, které by tam být neměly, s ubývajícími pokutovými bloky policisté nabývají přesvědčení, že „problém řeší“. Každý opozdilý běžkař ví, že to není pravda. V horních partiích Krkonoš mají „černé skútry“ ničím nerušené království.

Nic není svaté

Ani vlastnictví. „Vím, že lidem jezdíme přes jejich pozemky, ale ještě jsme s tím žádný problém neměli. Než se majitelé vzpamatují, jsme pryč,“ přiznává se jeden ze skútristů. Ne každému se však podaří hned zmizet. Dva „černé skútry“, nejen bez povolení, ale i bez poznávacích značek, uvízly při jedné fernetové vyjížďce na sjezdovce soukromého penzionu. Ve snaze vyprostit se celou dráhu rozryly. „Málem došlo k fyzickému kontaktu,“ popisuje diplomaticky majitel penzionu. „Pak jsem raději lopatu, kterou jsem třímal nad hlavou, vrazil do ruky jim, ať tu spoušť napraví. Moc toho nenapravili, ale aspoň jim na chvilku spadl hřebínek.“ A sám, ač novopečený majitel zásobovací yamahy, šel ke křížku: „Po téhle zkušenosti uznávám, že skútrům volnost nepatří.“

Pozor na šedou zónu!

Jestliže Policie ČR není ve vyšších partiích hor vůči projížďkám skútrů dost razantní, měli by si je ohlídat sami ochranáři. I stráž ochrany přírody má právo každý skútr pohybující se v národním parku nebo v CHKO zastavit a zkontrolovat. Na její vyzvání však zastaví jen řidič, který má všechna povolení v pořádku. „Černý skútr“ ještě přidá. Hoňte si ho pěšky nebo na běžkách! Vedoucí terénní správy Krkonošského národního parku Jaromír Gebas však není nakloněn ani honičce na skútru, protože by mohla ohrozit návštěvníky. A tak to vypadá, jako by před nájezdníky na skútrech nebylo žádné obrany.

Při bližším ohledání člověk zjistí, že ani na oficiálně povolených skútrech, kterých je mimo „svobodné“ vnitřní zóny měst a obcí jen v Krkonoších více než tři sta, nejezdí samí svatoušci. A že i tatíci, když se po létech vzorného chalupaření najednou zmohli na skútr, se rádi projedou po horských cestách. A tak opravdové sněžné piráty chrání jakási „šedá zóna“ těch, kteří mají povoleno jezdit po zásobovací cestě, ale jezdí tam, kam se jim zlíbí. Jenže kolik z nich to stálo povolenku k vjezdu? Žádného.

Na Šumavě nejsou tak roztroušené chalupy, ochránci národního parku nepovolili podnikatelům zřídit půjčovny ani pořádat vyhlídkové jízdy, a tak tu „šedá zóna“ nemohla vzniknout. Podle sdělení ochranářů i policistů se sem neodvážily ani „černé skútry“.


Čestmír Klos - redakce časopisu Týden

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu