Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Ekologie, radikalismus, demokracie. Poznámky na okraj Kellerova „Až na dno blahobytu“


Erazim Kohák, č. 1/1994, str. 1-6

Jan Keller si zasluhuje dík, chválu i úctu všech, komu záleží na osudu této země - i této Země. Ve studii „Až na dno blahobytu“ otevřel českému čtenáři pohled na západní ekologický radikalismus, především na knihu Angličana Richarda Douthwaita „The Growth Illusion“ a na práci Holanďanů da la Courta a Hoogendijka. Účinně tak předložil základní tezi ekologického radikalismu, že u kořene ekologické krize není jen nedostatek ochranářských úsilí či nedokonalá technika, nýbrž sama orientace moderní civilizace k „blahobytu“, chápanému čistě jako nekonvenční zvyšování osobní spotřební úrovně. To je něco, co si jen obtížně uvědomujeme. Nejméně od poloviny minulého století žijeme v přesvědčení, že chudoba je zdrojem všeho zla, a že je tudíž možné dosáhnout blaženosti stupňováním výroby a konzumu. I dnes se nám zdá téměř samozřejmé, že agonii třetího světa, problémy postkomunistických zemí i těžkosti přesycených trhů na Západě vyřeší další „rozvoj“ výroby a spotřeby.

V posledních třiceti letech se však stává stále zjevnější, že představa nekonečného ekonomického růstu na velmi konečné zemi nutně směřuje k ekologické katastrofě. Před tou nás nezachrání ani katalyzátory, ani solární panely, byť samy o sobě potřebné. Tato představa je zakódována do přesvědčení, že smyslem života je nekonečné zvyšování spotřeby. Pokud tak chápeme štěstí, nemůžeme jej nikdy dosáhnout - protože štěstí pak znamená vždy „víc“. O to „víc“ pak budeme usilovat až do zničení země.

Zásadní přínos ekologického radikalismu, který Jan Keller zpřístupnil ve své práci, je právě to jednoznačné vědomí, že nepotřebujeme jen ekologičtější technologii, nýbrž ekologičtější představu o smyslu života. Místo růstu se potřebujeme orientovat na spokojenost. Strategie „růstu“ selhala ekologicky: můžeme zpomalit tempo ničení, ne však jeho skutečnost. Selhala sociologicky: stupňování spotřební úrovně privilegovaných se vykupuje zbídačením bědných v Somálsku či v džungli velkoměst. Selhala i morálně: nadspotřeba vede viditelně k lidskému i společenskému rozkladu. Pokud nemáme zničit zemi i sebe, potřebujeme nahradit strategii stupňování nároků strategií systematického snižování populace, spotřeby a rozdílu mezi přepychem a bídou.

Že problémy postindustriální konzumní společnosti nevyřeší byrokracie, to nám názorně předvedl komunistický experiment. Začal nadšeneckým hledáním alternativních způsobů života, skončil heslem „Dohonit a předhonit Západ“, kterým se řídíme dodnes. Můžeme alespoň očekávat, že problémy konzumerismu za nás vyřeší automatismus tržního mechanismu?

V nadspotřebních zemích obchod a průmysl skutečně vytvářejí partnerství s ekologickými iniciativami. Předměty „ekospotřeby“, od nákupních tašek z přirozených vláken až po větrné mlýny na domácí výrobu elektřiny, představují vítanou možnost rozvoje v přesyceném trhu, kde ti, kdo na to mají, už všechno mají, a ti, kdo ještě něco nemají, také nemají na to. Možnosti a meze takové spolupráce jasně ukazuje příklad tabákového průmyslu a jeho postoje ke škodlivosti kouření.

Když se začaly projevovat první náznaky škodlivosti kouření, ještě před druhou světovou válkou, tabákový průmysl je všemožně ututlával - podobně jako průmysl jako celek vynaložil veliké úsilí na útlum ekologického vědomí, když Rachel Carsonová prorazila clonu netečnosti knihou „The Sílent Spring“ v padesátých letech. Když pak došlo k širokému zveřejnění škodlivosti kouření - a američtí lékaři hromadně přestali kouřit - tabákový průmysl se halasně zapojil do „boje proti nikotinu“ snižováním obsahu nikotinu a dehtu a stále důmyslnějšími filtry. Podobně jako dnes průmyslové společnosti podporují ekologické akce a soutěží o to, kdo nabízí ekologicky méně škodlivý výrobek.

Když se však ukázalo, že zdraví neškodí jen ta či ona cigareta, s filtrem či bez filtru, nýbrž kouření vůbec, výrobci cigaret už nemohli spolupracovat na omezení kouření. Místo toho vynaložili obrovské částky na různé tabákové výzkumné ústavy, které měly zpochybnit důkazy škodlivosti kouření a dezorientovat veřejnost. Tehdy jsme čítávali učené studie o rozdílu statistického a příčinného důkazu, jako by tabákovému průmyslu záleželo jen na vědeckosti metodologie. Podobně dnes, když si veřejnost začíná uvědomovat, že problém není ten či onen výrobek, nýbrž stupňování konzumu jako takové, průmysl financuje jednu studii za druhou, ve kterých se snaží čtenáře přesvědčit, že ekologické ohrožení není dostatečně dokázáno. Často při tom využívají neopatrnosti ekologických nadšenců, kteří nekriticky přejímají i ta nejpochybnější tvrzení, jen když se jim hodí do krámu, a bezděky tak snižují vlastní věrohodnost.

A konečně, když se vzdor všemu úsilí nepodařilo zmást spotřebitele a počet nekuřáků dál klesal - ve vzdělanějších vrstvách se kouření stalo přímo společensky nepřijatelné - tabákový průmysl se přeorientoval na vývoz svých výrobků do postkomunistických zemí. I to je strategie, kterou dnes napodobuje například automobilový průmysl.

Příklad tabáku naznačuje, jak vysoce je nepravděpodobné, že by mechanismy trhu mohly vyřešit ekologickou krizi za nás. Člověk-podnikatel ještě má či může mít svědomí. Znám příklady podnikatelů, kteří se dobrovolně smířili s nižším ziskem, aby předešli zpustošení určitého místa. Anonymní počítač, který rozhoduje ve jménu anonymních akcionářů, má v programu jen maximalizaci zisku. Trh se tedy nepochybně zapojí do výroby ekologičtějšího spotřebního zboží, zařízení a techniky. Těžko by se však zapojoval do snižování spotřeby.

Pravděpodobnější je, že nás čeká intenzivní úsilí o dezorientaci. Můžeme očekávat stále důmyslnější reklamu, která nás bude všemožně přesvědčovat, že všechny potíže vyřešíme a blaha dosáhneme zakoupením zboží, které vlastně vůbec nepotřebujeme. Můžeme očekávat další nápor ve prospěch automobilismu, který nejvýrazněji podněcuje zvyšování spotřeby - také ve formě omezování ekologických alternativ, jako je železniční doprava. Můžeme očekávat masivní přesvědčování, že jen nekonečné stupňování individuální hmotné spotřeby, i za cenu rostoucího zadlužení, může vyřešit naše problémy a zaručit štěstí. Nejde totiž o technický nedostatek, nýbrž o přímý rozpor nároků „růstu“ a potřeb života a země. To je rozpor, který západní ekoradikálové vidí jasně a Jan Keller jej stejně jasně předkládá ve své práci.

Jak tomu čelit? Tu, myslím, je západní ekoradikalismus méně přínosný. Většina ekologických radikálů už dnes nemá iluze o komunismu, běžné ještě před deseti lety. Mnozí však si pramálo váží demokracie, snad proto, že jim schází přímá zkušenost s totalitou. Demokracii nechápou jako způsob soužití, který vychází ze základní úcty ke všem bližním, jak ji chápal třeba Masaryk. Demokracie pro ně znamená jen vládu většiny - a o té většině jsou přesvědčeni, že jí nejde o nic jiného než o auto, televizor a stále víc a víc hraček a čert vzal všecko ostatní. Jsou přesvědčeni o správnosti své diagnózy i o tom, že pokud ji to opovrhované konzumní stádo nedovede pochopit, je třeba zachránit zemi i stádo samé i proti jeho vůli.

To mi připadá poněkud problematické. Nemohu se vyhnout porovnání se socialistickým radikalismem po první světové válce. Evropská společnost tehdy byla také v krizi a komunistický rozbor jejích nešvarů byl až bolestně přesný. I komunisté byli přesvědčeni o nutnosti zachránit lid třeba i proti jeho vůli. Karel Kautský tehdy prohlásil, že pokud socialismus není možný demokraticky, není možný vůbec. Komunističtí radikálové naopak tvrdili, že pokud socialismus není možný demokraticky, nemůžeme si demokracii dovolit. Jak to dopadlo, víme až příliš dobře.

Situace v dnešním ekologickém hnutí mi připadá obdobná. Diagnóza se mi jeví jasně: Smrtelná nemoc civilizace je orientace na honbu za blahobytem. Potřeba je stejně jasná: reorientace k udržitelnému způsobu života, k „méně“ místo „více“, k vyrovnání místo k polarizaci, k biocentrismu místo k antropocentrismu, k dostatku místo k „růstu“. Konečně mi je jasné, že je to program, který není dnes pro většinu nadspotřebitelů ani podspotřebitelů přijatelný. Tak co dál? Mají pravdu ti, kdo tvrdí, že pokud ekologická reorientace není možná demokraticky, nemůžeme si demokracii dovolit?

Ten závěr nemohu přijmout ani v případě radikalismu ekologického. Jsem přesvědčen, že každé vnucené řešení se zvrátí ve svůj opak. Sám považuji automobilismus za zhoubný. Kdyby se však ekologický předvoj rozhodl uchvátit moc a přinutil své spolu občany, aby se vzdali svých aut pro dobro své země, nezvratně by je přesvědčil, že právě ta auta potřebují ke štěstí a že „dobro země“ je jejich pravým nepřítelem. Po třiceti letech takové ekovlády bychom pak museli počítat s krvavou revolucí ve jménu nezadatelného práva na automobil. Z hloubi duše si přeji, aby ďábel sám odnesl auta do horoucích pekel, kam patří..., avšak vím, že nejprve je třeba přesvědčit všechny řidiče o zhoubnosti automobilismu.

Mnoho západních ekoradikálů, např. právě Richard Douthwaite, o němž referuje Jan Keller, se snaží vyhnout tomuto závěru obratem k anarchosyndikalismu. Konzumní opojení vykládají jako následek anonymity občana v centralizované společnosti. Za požadavek přežití považují decentralizaci lidstva na soběstačné regiony o zhruba deseti tisících obyvatel. Je zcela možné, že po systémovém zhroucení, které předvídá druhá zpráva Římského klubu „Beyond The Limits“, zbytek světa přežije právě touto formou jako po pádu Římské říše. Zatím je to však iluze, ne řešení. I kdyby bylo možné rozmístit dvacet milionů obyvatel newyorské aglomerace či města Mexika v takových komunách bez zpustošení celé země, bylo by je třeba přesvědčit, aby takové rozmístění přijali - anebo vytvořit obrovskou brannou moc, která by je k tomu přinutila. Pokud nechceme donucovat, a to je v našem případě zjevně kontraproduktivní, pak musíme přesvědčovat.

Radikálové ovšem neradi přesvědčují, co svět světem stojí. Mívají pocit nadřazenosti, protože oni přece vědí, co je třeba dělat. Mívají pramalou trpělivost se zabedněnci, kteří tu jejich pravdu nejsou schopni pochopit. Hledají proto řešení, která nevyžadují souhlas ovládaných - a tím se dostávají do bludného kruhu. Z toho opravdu není jiné východisko než přesvědčováním.

Zajímavé je, že přesně to pochopili zastánci „rozvoje“. Neusilují o moc jako jejich kolegové v Koreji či ve „třetím světě“. Přesvědčují masivní reklamou, podporou nadací a studií, které napadají myšlenku ekologie, zvýhodňováním konzumu a všemožným úsilím o získání přízně občanů. Ta je rozhodující. Pokud má ekologické hnutí uspět, potřebuje stejně usilovně přesvědčovat, informovat, ovlivňovat, získávat své spoluobčany na svou stranu.

To pro většinu ekologických radikálů není typické. Autoři, jejichž názory tlumočí Jan Keller, se vyznačují spíš pohrdáním ke konzumnímu stádu než úctou ke svým spoluobčanům. Jejich rétorika často připomíná rétoriku předešlého režimu. Když píší třeba o nacionalismu jako o „kulturní veteši prosáklé naftalínem minulého století“ (str. 95), mohou mít naprostou pravdu, přesto čtenáře odradí: ten způsob argumentace příliš dobře známe. Sarkasmus vůbec nepřesvědčuje: jen uráží a odpuzuje - a to i když je oprávněný.

Mnoho ekologických radikálů - a sám se za takového považuji - trpí, zdá se, komplexem Cassandry. Pocitem, že jsou odsouzeni mluvit pravdu, které nikdo neuvěří. Zahořklost pak vede k deformaci. Odsuzují a odpuzují každého, kdo s nimi v čemkoliv nesouhlasí, a tak se uzavírají do ghetta přesvědčených, rozhněvaných - a bezmocných.

To je, myslím, největší nebezpečí pro radikální ekologické hnutí. Pokud chceme ovlivnit vývoj společnosti, potřebujeme v sobě překonat aroganci těch, kdo znají jedinou spásnou pravdu. Potřebujeme si do hloubi duše uvědomit, že jsme občany demokracie, a že tedy nestačí mít pravdu. Potřebujeme pro ni získat i ostatní. Nemůžeme si dovolit je odpuzovat. Potřebujeme je přesvědčit. Nemůžeme si dovolit zahořknout.

Není záruky, že se nám to podaří a podaří včas. Je to nepravděpodobné, stejně jako bylo před deseti či dvaceti lety nepravděpodobné, že by si Američané odvykli kouřit. Zdá se mi však jednoznačné, že kdybychom podlehli pocitům vlastní nadřazenosti a zahořklosti jako socialističtí radikálové po první světové válce, nemohli bychom uspět, ani kdybychom své názory prosadili mocí. Nakonec to všechno závisí na přesvědčování.

Práce Jana Kellera mi připadá důležitá proto, že oslovuje každého, kdo si uvědomuje vážnost ekologické situace. Teď však potřebujeme hledat způsoby, jak přesvědčit ty, kdo si ji neuvědomují.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu