Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Nestát se institucí


Theid Faber, č. 1/1994, str. 14-16
Interview s THEIDEM FABEREM, prezidentem lucemburské asociace MOUVEMENT ÉCOLOGIQUE, jsme získali při příležitosti 3. evropského semináře ekologických poradců a ekologického veletrhu v Lucemburku. Za Veroniku vedli rozhovor Yvonna Gaillyová a Miroslav Kundrata.

Jak se vám v Lucembursku daří dostávat do reálné politiky ekologická témata? Například váš ministr životního prostředí je zároveň ministrem pro energii - na naší politické scéně jsou to spíše odpůrci.

Myslím, že je to obecný problém jak zde v Lucembursku, tak v celé Evropě, že ekologické principy nejsou součástí jednotlivých sektorů politiky. Mám na mysli energetiku, zemědělství apod. Nemyslím, že jsme dosáhli nějakých převratných úspěchů. Jistě, ministr životního prostředí je dobrý, dělá řadu věcí, je zároveň ministrem pro energii a prosadil nový energetický zákon, což bylo jedno z hlavních témat minulé volební kampaně. Jsme rádi, že máme nový energetický zákon, ale mnohem méně radostná je skutečnost, že Lucembursko je asi z pětadevadesáti procent závislé na dovozu elektřiny z Německa a z Francie a podíl vyrobený v atomových elektrárnách činí ve Francii téměř 70 %, v Německu zhruba 30 %. Dobrá, máme nový energetický zákon, který například zakotvuje tvrdé požadavky na izolaci budov, ale prosazení těch skutečně důležitých věcí, jako je nezávislost na atomové energii, bude stát ještě mnoho úsilí. Lucemburský ocelářský průmysl teď buduje dva nové elektrické provozy, pro něž se bude dovážet energie z Francie. Navrhovali jsme vybudování paroplynové elektrárny. To by ovšem vyžadovalo velké státní investice a lucemburská vláda nehodlá platit tak vysokou cenu za získání nezávislosti na atomové energii.

Myslíte, že taková změna je záležitostí mezinárodního úsilí nebo toho lze dosáhnout na národní úrovni?

Myslím, že problém je v neexistenci regionální spolupráce. Lucembursko je samozřejmě velmi malá země, ale máme zde region zvaný Saar-Lo-Lux. (Německé Sársko, Lo jako Lorraine ve Francii). Je to skutečně velký evropský region, a kdyby jednotlivé správní orgány v tomto regionu spolupracovaly, dal by se takový projekt realizovat mnohem lépe. Evropa regionů, kterou si přejeme, existuje dosud jen na papíře. Spolupráce těchto tří vlád (jistě, v Sársku a Lorraine jsou to lokální orgány) je velmi malá. My jako Lucembursko nezávislosti na atomové energii sami dosáhnout nemůžeme, i když patříme k nejbohatším zemím na světě.

Nebo třeba problém tropických pralesů. Náš nejrozsáhlejší les - Grünwald - má padnout za oběť stavbě dálnice. Naše asociace udělala několik krásných filmů, které se promítaly v kinech, abychom té stavbě zabránili. Na druhé straně Lucembursko jelo do Ria a podepsalo konvenci, aby se nadále neničily pralesy, a my se přitom chystáme náš největší les zničit. Vidíte ten rozpor mezi tím, co se říká, a co se dělá. To je, myslím, ten největší problém. Takových příkladů lze najít skutečně mnoho. Třeba problém změn atmosféry, konkrétně problém přízemního ozónu. Ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zdravotnictví publikují naměřené hodnoty a interpretují je následujícím způsobem: "Současná hodnota je dejme tomu 180 mg, norma je 250 mg, čili není to tak zlé, ale lze doporučit, aby si děti raději hrály v garáži." Nikdo neřekne, že by neměla vyjíždět auta. Takových komuniké již vydali několik, ale nikdy nebylo řečeno, proč existuje problém přízemního ozónu; že je zapříčiněn také automobilismem. Mají své normy a snaží se chránit děti, ale otevřeně se o problému nemluví.

Myslíte tedy, že v Lucembursku nelze otevřeně říci, že by se měla snížit úroveň spotřeby?

Nelze. A je to problém i například tohoto ekologického veletrhu, že toto sdělení je zde v Lucembursku jen obtížně vyslovitelné. Lucembursko je velmi bohaté, sídlí zde mnoho bank a značná část obyvatelstva se dá počítat k takzvané střední vrstvě. A tato střední vrstva je tak zaměřena na hmotné statky, že odlišné sdělení se k ní dostává velmi obtížně. Náš ministr hospodářství je zároveň ministrem dopravy. Často lidi nabádá k používání hromadné dopravy, ale jedním dechem hovoří také o tom, že automobil je miláček Lucemburčanů. Lidé slyší obojí a přirozeně si vyberou to, co je pro ně pohodlnější.

Přesto jsme slyšeli, že jak ve vaší asociaci, tak i v asociaci ochránců přírody přibývá členů.

Ano. Obě tyto asociace se doplňují, my jsme zaměřeni více politicky, ale jsme politicky nezávislí. Naše členské příspěvky jsou vyšší než u jiných asociací - minimálně činí 1 200 lucemburských franků, to je asi 60 DM. Je to asi tolik, co je obvyklé v Německu, tam ovšem mají mnohem více členů. My máme asi 3 500 členů (pozn. V: Lucembursko má asi 350 000 obyvatel). Pokud zaujímáme jasná politická stanoviska, lidé s námi často sympatizují, ale pozice v dopravním problému - tam je to vždycky špatné. Pro některé lidi jsme příliš političtí a pro ty je bližší organizace ochránců přírody, která se jim tak politická nezdá. Snažíme se balancovat mezi záležitostmi politickými a spotřebitelskými, což je poměrně složité. Politické záležitosti se dějí denně, my musíme reagovat, podávat návrhy. V posledních letech jsme poměrně zanedbávali praktické věci přímo pro lidi, ale musíme se jimi zabývat, musíme nacházet rovnováhu, pokud chceme mít více členů. A my potřebujeme více členů, protože jsme zde jediná asociace, která má peníze. Řada malých skupin, jako např. ti, kteří podporují používání bicyklů, ti peníze nemají. Přicházejí tedy za námi, abychom vypracovali různé studie, podporovali různé projekty s tím, že my máme lidi i peníze, a tak se Mouvement écologique stává vlastně servisní organizací. Často se také na nás lidé obracejí s problémy ve své obci. Informujeme je, jaké jsou možnosti, jaký zákon se na daný problém vztahuje, kdo je ze zákona za takové věci zodpovědný a kde ho najdou, kam se mají obrátit a jak se mají pokusit problém řešit. Ale oni odpovídají: "Vy jste přece ekologická organizace, vy se o to máte postarat."

(Smích). Ano, to dobře známe.

Riziko je v tom, aby se naše asociace nestala něčím podobným, jako jsou odbory. Ty jsou v Lucembursku čistě servisními kluby, neboť u nás je momentálně velmi málo sociálních problémů. Hodně jsme o tom problému diskutovali kvůli získání politického vlivu. U nás funguje systém zvaný tripartita a všechna důležitá rozhodnutí se přijímají tam. To vede k naprostému nedostatku veřejné diskuse. Před dvěma či třemi lety se jednalo o možnosti ustanovit kvadripartitu s ekologickými organizacemi. My jsme se ale rozhodli nepřipojit se k tripartitě. Myslíme si, že diskusi je potřeba vést veřejně, a nikoli kdesi v grémiích, i když náš politický vliv by to jistě posílilo. Ale ztratili bychom důvěryhodnost. Myslím, že v současné době je náš image poměrně dobrý. Pokud bychom byli v nějaké kvadripartitě, lidé by říkali: "Oni se tam někde cpou a jenom žvaní." Nebyli bychom chápáni jako skutečná environmentální lobby. Proto jsme tu myšlenku zamítli. Některé ekologické organizace sice o připojení k tripartitě uvažovaly, ale po našem odmítnutí od toho také ustoupily. To je myslím velmi důležitý bod. Ekologické organizace musí být ve společnosti svobodnou lobby. Neměly by se připojovat k politickým uskupením, k politickým lobby. To je problém i na evropské úrovni. My jsme členy Friends of the Earth a Bureau Européen de l’Environnement. A vůbec nejsme spokojeni s BEE, neboť je podle našeho názoru příliš závislé na komisi v Bruselu.

Dostáváte pravidelně peníze od vašeho ministerstva životního prostředí?

Ano. Vládní podpora představuje deset procent našeho rozpočtu. Z těchto peněz je placeno ekocentrum v Pfaffentalu, částečně naše ekologická poradkyně Adri van Westerop a náš členský časopis. Získáváme také státní peníze na projekty, ale to je velmi málo. Chtěli bychom dostat peníze na projekty do státního rozpočtu, tak jak se to podařilo například asociaci pro ochranu přírody Hellef fir d’Natur s penězi na vykupování pozemků pro chráněná území. To je ovšem pro vládu mnohem snazší a méně nebezpečné než dávat peníze na projekty.

Existuje zde zájem o intenzivnější spolupráci s východoevropskými zeměmi?

Doposud jediným fórem pro setkávání byli Friends of the Earth, ale to je poměrně malá organizace s nemnoha zaměstnanci v centrálních orgánech. Nejsem si jist, kdo je skutečně reprezentativní organizací. Potřebovali bychom mezinárodní síť s ústředím zprostředkujícím informace. Friends of the Earth jsou příliš malí a BEE ztratilo důvěryhodnost svou závislostí na Bruselu. Jistě, je možné navazovat bilaterální kontakty, ale kupříkladu my máme pouze 4 pracovníky na plný úvazek. Kapacita dobrovolných spolupracovníků je také omezená. A každý další projekt klade nároky na koordinaci. Diskutovali jsme už vloni o možnosti spolupráce s východní Evropou ve formě partnerství s nějakou lokální, regionální či národní organizací, ale rozhodnutí dosud nepadlo. Máme toho tolik na práci zde a je to také problém vzdálenosti.

Naše asociace nyní řeší problém takříkajíc strukturální. Jde o to, abychom se nestali institucí. Například největší německá asociace BUND má příliš mnoho placených zaměstnanců. Když čtete jejich věci, jejich články, máte pocit, že všechny projekty dělali jen placení lidé. Pak to dopadne jako s odbory - tam také pracují pouze jejich zaměstnanci - placení funkcionáři. A to je velmi riskantní. Pokud to tak dělat nechcete, je vaše práce sice méně efektivní, ale máte docela jiný vztah ke svým členům. Je třeba najít střední cestu. Pokud je mnoho projektů závislých pouze na placených lidech, snadno ztratíte kritičnost, stanete se částí establishmentu a ztratíte kontakt s lidmi. Nebo se stanete servisní institucí. Lidé za vámi přijdou jen tehdy, mají-li nějaký problém. Zajímají se pouze o to, co se děje na jejich dvorečku.

Za rozhovor poděkovali Yvonna Gaillyová a Miroslav Kundrata.
Zpracovala Yvonna Gaillyová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu