Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Celistvé Krkonoše a jejich ochrana


Jan Jeník, č. 1/2011, str. 10-11

Slezský hřeben Krkonoš tvoří po staletí státní hranici v Evropě a rozděluje celistvý horský masiv na dvě nepřirozené části. Z hlediska geopolitického se hřbetnice může jevit jako bezpečné vymezení sídel a majetků lidí; z hlediska přírodního však jde o předěl, který bezdůvodně narušuje celistvý georeliéf, krájí nedělitelné životní prostředí tisíců organismů a ruší plynulé soužití mezi sousedy. Díky všeobecné globalizaci a Evropské unii v současnosti mizí rigidní státní hranice, z čehož těží také dva národní parky na hranicích Česka a Polska. Každý turista, lyžař či podnikatel, který respektuje standardní společenské zákony, konečně může vidět, zažívat i využívat Krkonoše po obou stranách slezského hřebene. Konečně se volně propojují také přírodovědecké aktivity a z nich vycházející ochrana přírody jednoho celistvého pohoří.

Půl století národních parků

Pomalé a postupné odbourávání geopoliticky vytyčené hranice lze dobře sledovat v půlstoleté historii výše zmíněných národních parků. Karkonoski Park Narodowy, založený v r. 1959, a Krkonošský národní park, vyhlášený v r. 1963, začaly své aktivity hodně nezávisle. Státní hranice mezi Československem a Německem byla nadměrně akcentována předválečným a válečným konfliktem a ještě dlouho po válce zůstal mezi severní a jižní částí Krkonoš výrazný sociokulturní předěl. Přeshraniční aktivity odborníků byly minimální a institucionální ochrana krajiny a přírody se na obou stranách pohoří vyvíjela samostatně a odlišně. Návrhy českých přírodovědců na krajinářsky celistvé ochranné území (např. návrh Ústavu pro ochranu přírody Masarykovy akademie práce z roku 1946) zůstaly nevyslyšeny a desítka přírodních rezervací na české straně byla pojata jako více méně izolované přírodní rezervace (osm rezervací v r. 1952, dvě v r. 1960). Naopak na slezské straně profesoři wrocławské univerzity začali hned po válce koncipovat Karkonoski Park Narodowy, který byl vyhlášen o čtyři roky dříve nežli pozdější český národní park.

Krkonoše jsou jen jedny

Přeshraniční aktivita ochranářů a odborných pracovníků byla zpočátku nevelká a spolupráce správ obou parků se omezovala na formální kontakty. Polští geografové měli jistě spoustu práce na svém území, kde leží „školní případy“ ledovcových karů, ledovcová jezera a vrcholová meteorologická stanice. Čeští odborníci se dlouho točili kolem periglaciálních jevů na náhorních plošinách, v botanických zahrádkách a na vrcholových rašeliništích. Ale příroda Krkonoš je energomateriálově celistvá a geneticky propojená. Klima hřebenů není jen dvoustranně rozdělené na strmé severní svahy a jižní rozsochy; oslunění, návětří a závětří se střídají bez ohledu na západovýchodní rozložení slezského hřebene; sníh i průmyslové znečištění se po svazích a náhorních plošinách ukládají bez ohledu na to, kde v prvním momentě spadly; horští obratlovci i hmyz se volně pohybují i dlouhodobě šíří bez ohledu na hraniční kameny dvou států.

Mnohé geologické, botanické, zoologické i lesnické mapy Krkonoš z druhé půlky 20. století jsou buď na severu, nebo na jihu ostře ohraničené umělou státní hranicí. Tato jednostranná interpretace zakrývá celistvou identitu tohoto pohoří, snižuje vědeckou objektivitu a zeslabuje ochranářskou argumentaci. Nedostatečná spolupráce mezi českým a polským parkem se několikrát projevila v otázkách společné ochrany přírody před hmyzími kalamitami a při průmyslovém znečištění, když se Krkonoše ocitly v „černé díře“ Evropy. Není se proto co divit, že v roce 1984 Světová unie ochrany přírody (IUCN) zařadila Krkonošský národní park mezi nejohroženější národní parky světa.

Plodná přeshraniční spolupráce

Spolupráce odborníků a národních parků se postupně zlepšovala zejména po politické stabilizaci střední Evropy a definitivním odzvonění železné oponě. V době štěpení vědeckých oborů a příslušných vědeckých institucí hrály oba krkonošské parky záslužnou roli v integraci regionálně spojitých poznatků. Zvýšily se spoluúčast při terénních bádáních a víceoborové kontakty na společných konferencích. Od začátku 90. let se střídavě na polské a české straně s periodou tří až čtyř let konají Mezinárodní vědecké konference Geoekologické problémy Krkonoš. Rozvíjející se spolupráce byla pro UNESCO v r. 1992 podnětem k vyhlášení bilaterální biosférické rezervace Krkonoše/ Karkonosze. Nové a společné poznatky se odrážejí v popularizačních tiskovinách a mapách, které obě správy národních parků vydávají. Pro celistvou reflexi Krkonoš má - v době, kdy vědecké výsledky obecně jsou roztroušeny v úzce specializovaných publikacích - rostoucí význam regionálně zaměřený časopis Opera Corcontica, který ve svých 47 ročnících shromáždil obrovský fond přírodovědeckých a sociokulturních poznatků o horské krajině a přírodě.

Na obou stranách Krkonoš se v posledních desetiletích angažovala silná generace špičkových geologů, fyzických geografů a meteorologů, kteří ve svých pracích popsali málo známé nebo nové minerály a horniny a objasnili unikátní projevy periglaciálního klimatu, vývojově ozvláštněné půdy a proměnlivé topoklima. Měření teploty a srážek na vrcholových meteorologických stanicích byla doplněna intenzivním měřením rozličných parametrů na modelových plochách v horské i tundrové zóně tohoto pohoří. Biologové různých specializací za pomoci moderních metod obohatili seznamy krkonošských rostlin, hub i živočichů o množství nových druhů a kříženců, kteří se do Krkonoš nastěhovali ze všech světových stran nebo se narodili právě v krkonošské destinaci. Znalosti o flóře a fauně tohoto pohoří byly podstatně obohaceny u dříve málo studovaných tajnosnubných rostlin a bezobratlých živočichů.

Středoevropská tundra

Poznání celistvé přírody Krkonoš se zlepšilo zejména vlivem aplikace nových vědeckých metod a paradigmat. Nauka o rostlinných společenstvech (fytocenologie), teorie ekosystémů a aplikace lesnické typologie se prosadily ve všech tundrových, lukařských a lesnických studiích tohoto pohoří. Je důležité připomenout, že v popisech krkonošských národních parků se dlouho vůbec nevyskytoval pojem tundra a že všechny relace k alpínské přírodě vysokohoří a (sub)arktické přírodě Skandinávie se týkaly jen jednotlivých organismů. Identifikace tundrového biomu v malém středoevropském pohoří byla podepřena srovnávacími studiemi mezi Krkonoši a národním parkem Abisko v severní Skandinávii. To vedlo k definitivnímu rozloučení s představou, že současné travnaté, květnaté a skalnaté bezlesí na hřebenech Krkonoš je převážně výsledkem uměle snižované hranice lesa a výzvou k opětovnému zalesnění.

Všechno se sem nevejde

Ochrana přírody na hřebeni Krkonoš se v současnosti potýká hlavně s problémy vyvolávanými lidskou aktivitou. Na obou stranách pohoří se množí turisté vyžadující větší dopravní i ubytovací pohodlí; přibývají sportovci toužící po osvětlených sjezdovkách a tratích pro skialpinismus; roste znečištění hlukem a spalinami, protože doprava a namáhavé práce v terénu jsou šmahem motorizované; podnikatelé a stavebníci se předstihují v návrzích na nevšední artefakty, které slibují ladit s krajinným rázem, ale nakonec vždy provokují fantazií originálního autora. Do malého pohoří na hranicích Čech a Slezska se žel nevejde všechno, co si člověk dovoluje v rozsáhlých Alpách. Izolovaná oblast arktoalpínské tundry na hřebenech unese jen regulovaný provoz a nemnoho staveb. Lze jenom doufat, že unikátní Krkonoše budou ve své celistvosti nadále chráněny cestou koordinované spolupráce sousedních národních parků a nadnárodně uvažujících poradců.


Jan Jeník (1929) - emeritní profesor UK v Praze, čestný člen vědecké rady KRNAP, jenik(zavináč)natur.cuni.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu