Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Co přinesl Summit Země


Miroslav Kundrata, č. 3/1992, str. 1-7

O ohlédnutí za světovým summitem o životním prostředí v Rio de Janeiru požádala Veronica v rozhovoru účastníka čs. vládní delegace RNDr. Jana Káru, CSc.

V: Přišlo Československo do Ria s vlastními iniciativami nebo se jen „pasivně“ spolupodepsalo na dohodnuté smlouvy? (které?)

J. K.: Nedá mi, abych nereagoval nejprve na složení čs. delegace. Jedinou federální „vládní osobností“ v čs. delegaci byl ministr Vavroušek.

V Riu ovšem byl také ministr - předseda SKŽP ing. Tirpák, jeho náměstek dr. Miklós, náměstek ministra životního prostředí ČR dr. Mlčoch a další. Jiná věc je, že Československo bylo reprezentováno zcela nedostatečně. Měl jsem pocit, že o konferenci je ve „vyšších místech“ velmi malý zájem, který nelze vysvětlit jen tím, že její termín koliduje s volbami. Zdá se mi, že je za tím i kus krátkozrakosti, zahleděnosti do sebe, takové to „Co bychom se starali o globální problémy, máme teď svých starostí až nad hlavu“. Navíc asi dost lidí mělo pocit, že jde „jen“ o životní prostředí, které je u nás vytěsňováno na periferii běžného vědomí. To je ale hluboký omyl: Konference byla o životním prostředí a rozvoji, což zásadním způsobem ovlivnilo její charakter. Všem nám bylo velice líto, že se prezident Havel - přes četná naléhání z domova i ciziny - rozhodl konferenci nenavštívit. I zde snad zapůsobil výše popsaný syndrom. Rozhodně to byla velká ztráta pro Československo a dovolím si tvrdit, že pro samotnou konferenci. V situaci, kdy se prezident Bush ocitl „na pranýři“ jako symbol veškeré nespravedlnosti světa, a kdy na opačném pólu popularity zaujal pevné místo Fidel Castro, Havel byl snad jediným státníkem, který mohl narušit toto poněkud perverzní klišé. Samotnou svou přítomností mohl usvědčit Fidela z bohapusté demagogie a do značné míry neutralizovat jeho vliv. Prospělo by to ostatně celé skupině zemí střední a východní Evropy, jejichž představitelé působili velmi nevýrazným dojmem.

Ale k vlastní otázce. Malý zájem o konferenci se odrazil i v přípravě a konec konců v samotné účasti: například již v tom, že v delegaci bylo minimum „expertů“, kteří by se mohli aktivně podílet na konečné dokumentaci. Pokud otázka směřuje na vlastní iniciativy ČSFR, za odpovědí „ne“ se ovšem skrývá prostá skutečnost, že vlastní konference žádné nové iniciativy jednoduše nepřijímala. Její dokumenty vznikaly v dvouletém (a poněkud těžkopádném) procesu a dva měsíce před zahájením měly prakticky konečnou podobu - ovšem s řadou závorek kolem slov, vět a odstavců, na nichž se účastníci přípravného procesu nedokázali dohodnout. V Riu se jednalo pouze o těchto závorkách. Celkově jistě nebyl podíl ČSFR na přípravě dokumentů nijak velký, ale v řadě konkrétních témat jsme se jednání aktivně účastnili. Proto rozhodně nelze mluvit o „pasivním spolupodepsání dohodnuté smlouvy“.

Výsledkem konference jsou tři dokumenty a podepsáním stručného závěrečného prohlášení se Československo ke všem třem přihlásilo. Jsou to:

  1. Rio deklarace o životním prostředí a rozvoji. Jde o stručný, právně nezávazný dokument, původně označovaný jako Charta Země; obsahuje 27 základních principů, jimiž by se měly řídit země a mezinárodní společenství při dosahování trvale udržitelného rozvoje;
  2. Agenda 21. Jde o rozsáhlý (zhruba 400 stran), právně nezávazný dokument, který rozvádí principy Rio deklarace do roviny akčního programu. Vymezuje nejdůležitější okruhy globálních problémů životního prostředí a rozvoje, hodnotí roli různých společenských skupin při jejich řešení a definuje nutná opatření, která by vedla v celosvětovém měřítku k trvale udržitelnému rozvoji. Agenda 21 je členěna do 4 základních sekcí a dále celkem do 40 programových okruhů.
  3. Právně nezávazné autoritativní prohlášení k principům dohody o využívání, ochraně a trvale udržitelném rozvoji všech typů lesů. Jde o dokument, který naznačuje všeobecné zásady hospodaření s lesním bohatstvím, zásady ochrany a reprodukce lesních porostů. Tento dokument je všeobecně považován za předstupeň k budoucí mezinárodní úmluvě o ochraně lesů.

V: Jaké máme předpoklady k plnění podepsaných dohod a které z nich pro nás budou více náročné? Proč?

J. K. Zde je třeba předeslat a zdůraznit, že konference se snažila postihnout problémy globálního rozměru a že hlavními „jednacími stranami“ byly bohaté země Severu na jedné straně, a chudé země Jihu na straně druhé. U první skupiny pak šlo o míru přiznání zodpovědnosti za stav celého světa (a pochopitelně i tomu adekvátní finanční a další závazky), u druhé skupiny pak o obhájení „práva na rozvoj“, jehož trvalá udržitelnost bude závislá na příspěvcích Severu. Jih se tedy podmínečně zavazuje dodržovat principy trvalé udržitelnosti.

Země střední a východní Evropy jsou i nadále ve zvláštní situaci a z globálních úmluv jakoby vypadávají. Nechtějí se počítat k rozvojovým zemím, ale zároveň na sebe v současné situaci nechtějí (a prakticky nemohou) brát žádné finanční a další závazky. Zjednodušeně lze říci, že to, co se žádá od „Jihu“, máme již v řadě ohledů splněno, případně že toho musíme dosáhnout především vlastními silami a prostředky, a to, co se žádá od „Severu“, se na nás zatím nevztahuje. Proto se domnívám, že plnění dohodnutých dokumentů by nám nemělo dělat problémy. Navíc - a to nemá být výmluva pro případ neplnění - dohody z Ria nemají mezinárodně právní závaznost. Zdaleka nejdůležitější tedy je, aby se nám principy obsažené například v Agendě 21 podařilo postupně promítnout do domácí ekologické politiky (případně legislativy), tj. abychom dobrovolně Agendu 21 naplňovali. Váha dohodnutých textů je především morální, ale i to má nesmírný význam, neboť postoje jednotlivých zemí budou průběžně sledovány na úrovni Valného shromáždění OSN; s trochou nadsázky lze říci, že z přístupu k naplňování závěrů z Ria bude do značné (a dále rostoucí) míry odvozován „kurs akcií“ jednotlivých zemí na mezinárodní scéně.

V: Je známo, že se zvětšuje napětí mezi chudým „Jihem“ a bohatým „Severem“, reprezentovaným zejména USA. Projevilo se to v přípravných i oficiálních jednáních?

J. K: Zda a nakolik se zmíněné napětí zvětšuje, to se neodvažuji posoudit - UNCED je pro mne v tomto směru první osobní zkušeností. Napětí mezi „Jihem“ a „Severem“ je nicméně realitou, která zcela zásadním způsobem prostoupila i vlastní jednání konference, a prakticky veškerá její témata. Byla to v prvé řadě „severojižní“ konference; proti „ekologickým prioritám“ Severu stály „rozvojové priority“ Jihu, hovořilo se o nestejné odpovědnosti za současný stav světa, nadměrná spotřeba v zemích Severu byla konfrontována s neudržitelným populačním růstem v zemích Jihu atd. Vše se ovšem nakonec koncentrovalo do několika málo klíčových okruhů, především do řešení finančních otázek a otázek zpřístupnění technologií (tj. nakolik je Sever ochoten finančně a technologicky podporovat Jih při zajišťování trvale udržitelného rozvoje).

Spor má ale i jinou dimenzi: Sever se ani tak nebrání finančním závazkům vůči Jihu, vyžaduje však určitou míru kontroly nad rozdělováním těchto prostředků, garance, že se pomoc dostane tam, kam je adresována. Ne nadarmo se totiž říká, že dosavadní pomoc byla „pomocí bohatým v chudých zemích na úkor chudých v bohatých zemích“. Pro představitele rozvojových zemí je ovšem taková kontrola namnoze nepřijatelná, interpretují ji jako zásah do státní suverenity.

Tenze mezi Severem a Jihem se pochopitelně promítla i do procedur konference. Je zajímavé, že rozvojové země dokázaly vystupovat mnohem jednotněji, pod hlavičkou takzvané „G 77“. Jejich zkušení a tvrdí vyjednávači, například pakistánští diplomaté (Pakistán v průběhu přípravy konference skupině 77 předsedal) dokázali jít vždy až na samé hranice možné dohody, a to i za cenu obstrukce, paušálního odmítnutí předchozích výsledků dohadování. Země Severu podobnou jednotu postrádaly, o skupině zemí střední a východní Evropy ani nemluvě. Je třeba dodat, že přes místy konfrontační charakter dohadování vše probíhalo navýsost kultivovaně, s veškerým diplomatickým taktem.

Výsledný dojem z konference byl, že svým způsobem přispěla k „otupení hrotů“ a ke globální spolupráci. Její význam je také v tom, že tyto „hroty“ víceméně systematicky zmapovala. K celkovému hodnocení pak lze citovat závěrečný projev brazilského prezidenta Collora: „Konference se rozhodným způsobem nevyrovnala s polarizačními trendy mezi bohatými a chudými, ale prohloubila všeobecné vědomí našeho společného osudu.“

V: Radikálnějšími ekologickými hnutími jsou výsledky summitu charakterizovány jako naprosto nedostatečné a celá konference je považována za „divadélko“ politiků k uchlácholení veřejnosti. Jaký je tvůj názor na tyto kritiky?

J. K. To je věc pohledu. Výsledky čehokoli jsou měřeny především očekáváními; a ta byla v případě UNCED velice pestrá. Bylo pošetilé očekávat, že konference spasí svět nebo že vyřeší hlavní ekologické problémy. Tak jednoduché to zdaleka není, svět na rychlá řešení nemá účinné mechanismy a jakékoli dohadování, i o malichernostech, pořádně „bolí“. Cíle UNCED byly poněkud grandiózní a možná že zmátly část veřejnosti. To je snad jediné, z čeho se dají protagonisté UNCED obvinit. Možná, že laťka byla nasazena záměrně vysoko, aby se v průběhu dohadování mohla snižovat. Možná, že byla nasazena příliš vysoko. Skutečností je, že v průběhu příprav nejsmělejší cíle postupně braly za své: neobstály před mnohoúhelným pohledem zájmů různých zemí a jejich skupin. Jsem však přesvědčen, že v daném momentě nešlo dosáhnout více, že výsledná podoba přijatých dokumentů věrně odráží současné možnosti globálního konsensu. Počítám ostatně mezi hlavní zásluhy UNCED, že tyto možnosti dost přesně změřil a definoval tak vlastně „startovní čáru“ pro proces všeobecné spolupráce k dosažení trvale udržitelného rozvoje. Opakovaně na konferenci zaznělo, že není zdaleka ničím uzavřeným, že je v tomto směru pouze „koncem přípravné fáze“, začátkem kvalitativně nového procesu.

V průběhu dohadovacího řízení mohl člověk často skutečně nabýt dojmu, že jde jen o zmíněné „divadélko“, o rétorické prostocviky a diplomatické hry. Jistě je na tom trochu pravdy, diplomatická klání mají svá nepsaná pravidla a někdy je to trochu „show“; ale přesvědčil jsem se opakovaně o tom (například na nočních zasedáních), že je to především tvrdá práce, k níž naprostá většina delegátů přistupovala velice zodpovědně a profesionálně. Za každou formulací, za každým slovem dohadovaných textů je třeba vidět celou kaskádu implikací pro národní zájmy, strategie, rozpočty, pro odvětví průmyslu, různé skupiny společnosti atd. (tohle ještě my tak úplně neumíme). Jinak samozřejmě považuji veškeré kritiky za funkční. V průběhu příprav UNCED sehrály tyto kritiky velmi pozitivní roli, neboť vládní vyjednávači, svázaní různými instrukcemi, tíhnou někdy k jednostranným pohledům, nemají dostatečně vyvinutou „zpětnou vazbu“. Tu perfektně a ve velice pestrém provedení obstarávaly právě nevládní organizace a v tom byly nezastupitelné. Myslím, že příprava UNCED byla dobrým příkladem spolupráce na vládní a nevládní úrovni, stovkám nevládních organizací byla od začátku dána možnost se na přípravě aktivně podílet.

V: Současně s jednáními vládních delegací probíhala v Riu konference nevládních ekologických hnutí z celého světa. Byla tato dvě fóra v kontaktu, došlo k akceptování některých návrhů nevládních hnutí, nebo spolu obě fóra nekomunikovala?

J. K: Domnívám se, že propojení vládní a nevládní konference bylo na velmi solidní úrovni (v intencích toho, co jsem uvedl výše), i když se konaly na místech vzdálených od sebe asi 30 km. Fungovala oboustranná akreditace, sdělovací prostředky informovaly o obou akcích, většina významných vládních činitelů si udělala čas k návštěvě Global Fora a naopak. V tom se zúročil přístup praktikovaný od začátku příprav UNCED - do přípravného procesu byly nevládní organizace přímo integrovány. Nevládní organizace jsou pochopitelně velice heterogenní směsicí nejrůznějších názorových proudů, metod atd. Řada z nich odmítá jakoukoli akci na mezivládní úrovni takříkajíc a priori. Význam nevládních organizací je však také (nebo možná především) v jejich pestrosti, NGO-diverzitě - pokud mohu parafrázovat nedávno přijatou a v Riu podepisovanou Úmluvu o biodiverzitě.

Co se týče možností zásahu NGO do tvorby a projednávání dokumentů, byly spíše nepřímé - tedy formou nátlaku na delegace. Tento nátlak nebyl rozhodně zanedbatelný, jeho efekt se dá ovšem těžko měřit. Zaznamenány byly však i přímé vstupy NGO do tvorby dokumentů a jejich negociací, když oficiální delegace některé země převzala a prezentovala podnět od nevládní organizace. Řada zemí (ČSFR nevyjímaje) navíc v přípravném procesu i pro samotnou konferenci představitele nevládních organizací kooptovala do svých delegací.

Osobně jsem strávil na Global Foru jen asi 4 hodiny a moje dojmy jsou poněkud smíšené. Nepochybně bylo toto setkání mnohem pestřejší než vlastní konference, mělo bohatý kolorit, a poskytovalo jistě obrovské množství zajímavých informací, příležitostí k navázání kontaktů a výměně zkušeností. Celková atmosféra však byla, a to mne trochu zklamalo, tak trochu pouťová - dominantou byly stánky s různými tretkami a suvenýry. Ale tím rozhodně nechci snížit význam tohoto alternativního setkání.

V: Jaký největší osobní dojem sis z Ria odnesl?

J. K: Já mám dva základní typy dojmů - z města a z konference. A možná ještě důležitější je jejich výslednice, která by se dala charakterizovat asi takto: V Riu snad každý musí automaticky začít přemýšlet o kontrastech: na malém kousku země je tu celý svět, okázalý luxus vedle otřesné bídy, nejbohatší i nejchudší, lidé všech barevných odstínů a etnických typů, krásné scenérie kontrastují s ponurostí lidských brlohů. Na každém kroku je zde člověk nucen vnímat mohutnost přírody - v nezkrotné vegetaci či v reliéfu Cukrové homole a dalších skalních obelisků - i mohutnost civilizace. Ta zde však také nabízí i pestrou paletu svých odvrácených tváří: od dýmajících komínů a smrdutých stok až po sociálně patologické jevy a pouliční násilí, s nímž si řada účastníků konference (včetně některých čs. delegátů) udělala osobní zkušenost. Mám pocit, že jen těžko by se hledalo druhé místo, které by tak základním způsobem symbolizovalo vůdčí motiv celé konference: rozpor mezi řešením otázek životního prostředí a rozvoje a zároveň nemožnost tyto otázky od sebe oddělit. A řešit je relativně kultivovaným způsobem.

Velkým dojmem pro mne byl samozřejmě pobyt v blízkosti pomazaných hlav tohoto světa, vidět na vlastní oči z několika metrů Georga Bushe, Johna Majora, Butruse-Ghalího, Fidela Castra (seděl hned vedle nás) atd. Ale zas tak zásadně povznášející to nebylo.

Za rozhovor poděkoval
Miroslav Kundrata

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu