Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Kultura jako ekologická kategorie


Josef Šmajs, č. 4/1989, str. 1-3

Pojem přírody se i v materialistické linii filozofického uvažování zbavoval svých původních kvalitativních určení, postupně se znehodnocoval, až se víceméně rozplynul v abstraktním pojmu hmoty. Přestože v přírodních vědách již vznikaly teoretické koncepce vysvětlující přirozeným způsobem vznik současných biologických druhů (Lamarck, Darwin), aktuální schopnost tvořit nové byla plně přiznána pouze člověku - nositeli všech účelů, vrcholu a smyslu vývoje přírodního i kulturního. Lze to snadno pochopit. Poznatky teorie evoluce, teorie systémů, nelineární termodynamiky a dalších disciplín nebyly ještě k dispozici.

Člověk jako výlučný tvůrce kultury tak ztratil pocit sounáležitosti s okolním biotickým celkem. Přisvojil si právo využívat nižšího, předělávat je a optimalizovat v souladu s hodnotami, které sám vytvářel. Právě proto je logické, že v tomto teoretickém kontextu, jehož vliv trvá dodnes, bylo nejvíce ceněno nikoli správné poznání skutečnosti vcelku, nýbrž poznání dílčí, umožňující praktické předělávání světa prací, výrobou a lidskou aktivitou sociálně politickou.

V souvislosti s dnešní ekologickou krizí však zjišťujeme, že čím více měníme přírodu pro svůj každodenní prospěch, tím četnějšími a hlubšími vazbami jsme s ní spojeni. Přestože jsme v krátké době vytvořili pozoruhodně rozvinutou kulturu a převážnou většinu svých životních potřeb uspokojujeme jejím prostřednictvím, je zřejmé, že svou biologickou stránkou jsme stále prvkem, součástí živé pozemské přírody. A tak jako každý velký společenský problém, má i dnešní krize životního prostředí svůj dílčí pozitivní moment: je příležitostí k hlubšímu poznání přírody, kultury i jejich vztahu, příležitostí k zvědečtění filozofie i ekologie, neboť vztah člověka a skutečnosti ukazuje v novém světle. Co máme na mysli?

Za prvé. Ukazuje se, že základními atributy hmoty nejsou jen pohyb, prostor a čas, ale také její potenciální schopnost přirozené vzestupné evoluce. Jde zejména o schopnost složitých materiálních soustav přijímat, zhodnocovat a uchovávat energii (informaci), tj. zpředmětňovat proběhnutý vývoj, reprodukovat a zvyšovat úroveň své uspořádanosti. A to se týká - i když v různé míře - hmoty neživé i hmoty živé, struktur a systémů přirozených i umělých. V souladu s tím můžeme např. vývoj vesmíru považovat za gigantický proces samoorganizace hmoty, v němž čas, odhlédneme-li od počátečních podmínek, je nejdůležitějším faktorem jeho dnešní podoby.

Za druhé. S vesmírným vývojem souvisí i vývoj živé pozemské přírody, biosféry. Bezprostředně však vývoj biosféry souvisí se Zemí a naší sluneční soustavou. V relativně uzavřeném systému, jakým je Slunce-Země, mohla totiž díky příkonu sluneční energie bez výraznějšího omezení přirozeným způsobem narůstat pouze jediná veličina, uspořádanost, úroveň organizace. Biosféru dnes tvoří vysoce uspořádané živé systémy a jejich organizace v rámci vyšších uskupení (populací, biocenóz, ekosystémů), tj. v podstatě systémy otevřené, které se udržují v rovnováze, které se reprodukují a rozvíjejí na vrub energie čerpané z okolí, především z našeho Slunce.

Za třetí. Biosféra jako souvislý biogeohistorický proces není v principu závislá na prosperitě jednotlivého biologického druhu ani dílčího subsystému globálního biotického společenství. Je nejmenší relativně autonomní jednotkou, tedy jediným živým systémem schopným trvalého nevratného vzestupného vývoje v čase. Znamená to, že se vyvíjela a může se vyvíjet bez člověka, a to patrně tak dlouho, jak dlouho bude trvat přiměřený příkon slunečního záření, tak dlouho, jak dlouho bude existovat planeta Země.

Za čtvrté. Jako ambiciózní biologický druh je člověk výjimečný tím, že svou ofenzívní adaptivní strategií (v omezené míře vlastní i jiným organismům) v krátké době vytvořil kulturu, umělé materiální a duchovní prostředí, jež plní funkci druhé determinační základny lidského rozvoje. Kultura jako nebiologická struktura však stojí a padá s biologickou prosperitou člověka, s jeho přirozeným vznikem a zánikem. Protože je umělým systémem, zatím jen málo korigovaným negativními zpětnými vazbami okolního prostředí, vytváření příznivých podmínek lidského rozvoje probíhá na úkor zhoršování životních podmínek řady ostatních druhů, na úkor poškozování citlivých forem nedělitelného pozemského života.

Za páté. Protože všechny druhy, všechny živé systémy jsou spolu látkově, energeticky a informačně propojeny, a to nejen vertikálně, ve směru nevratného evolučního času, nýbrž i horizontálně, tj. prostorově funkčně, expanze kultury zatlačuje a poškozuje uspořádanost, jež vznikla přirozeným způsobem. Vysoká evoluční hodnota této uspořádanosti je dána tím, že odpovídá celkovým abiotickým podmínkám, které dnes na Zemi existují a které jsou z velké části produktem živých tvorů. Je dána tím, že je dokonale přizpůsobena dnešní struktuře a intenzitě slunečního svitu a že patrně jen v neredukované formě zaručuje dlouhodobý optimální zdravotní stav biosféry včetně člověka jako jejího prvku. Je dána tím, že vznikla evolucí, jako jedna z mnoha fází neuzavřeného vzestupného vývoje biosféry a že ji už nikdy, pokud ji nezničíme, nevytvoříme znovu. (Tato uspořádanost by mohla vzniknout pouze návratem k podmínkám, které již neexistují, a v průběhu evolučního času, který již nemáme k dispozici.)

Za šesté. Můžeme namítnout, že pozemská příroda se lidské kultuře evolučně přizpůsobuje. To je jistě pravda. Nepříznivé životní podmínky jsou pro živé systémy nenahraditelným evolučním impulsem. Problém je však v tom, že rychlost tohoto přizpůsobování, kterou neumíme ovlivnit, je o několik řádů pomalejší než rychlost změn vyvolávaných dnešní kulturou. Lze rovněž namítnout, že kultura sice přirozenou ekosystémovou uspořádanost ničí, ale že mnohem rychleji vytváří uspořádanost umělou, společenskou, která se úrovní své složitosti a tím i látkové a energetické přeměny může brzy přiblížit uspořádanosti přirozené (např. systémy umělé inteligence lidského mozku). Ale ani pak není věc jednoduchá. Na přirozenou ekosystémovou uspořádanost, tj. na dnešní úroveň rozvoje a diverzity biosféry, jsme byli evolučně přizpůsobeni a příslušná instrukce pro toto přizpůsobení je pevně zapsána v naší značně konzervativní genetické paměti.

Za sedmé. Zatím nevíme, jak dlouho budeme moci zvyšovat, či alespoň udržet dnešní rozsah a vysokou úroveň umělé společenské uspořádanosti. Prostě nevíme, zda v relativně uzavřených podmínkách naší planety neplatí vedle zákona zachování hmoty a energie i analogický zákon zachování informace (tj. vlastně vázané energie), jež vznikla přirozeným evolučním způsobem. Platí-li naznačená zákonitost, znamená to, že je krajně nebezpečné rozvíjet kulturu a technosféru na úkor živé pozemské přírody a že příroda sama, dříve či později, jako širší funkční systém patrně biologickou prosperitu a perspektivu člověka jako druhu omezí. Pojem kultury se tedy stává ekologickou kategorií proto, že člověk a všechny jeho artefakty jsou nesvébytnými strukturami širšího, funkčně a evolučně soběstačného biotického společenství Země. Biosféra jako nejmenší relativně autonomní jednotka schopná trvalého vzestupného vývoje člověka a kulturu k další evoluci nepotřebuje. Není to optimistické konstatování, ale je v souladu s poznatky současné vědy.

Je jen zdánlivě paradoxní, že záchrana člověka před nebezpečím, které vyplývá z dnešní ekologické krize, nemůže spočívat v návratu zpět, před průmyslovou revoluci. Souvisí naopak s rychlejším rozvojem materiální a duchovní kultury, s její skutečnou ekologizací, s úsilím o správné pochopení biosférických dějů a s citlivějším vřazováním kulturních výtvorů do jejich celku.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu