Čtení na tyto dny

Na dlani

Javorový list
přikryl město dlaní
a obrátil dlaň do všech koutů

Listem rozsvěcené světlo
puká brázdami smogových ulic
líhnoucími karburátory

V listu je vzkaz
abychom kmenům podali ruce

List nese varování
že nad kameny vyrvanými v lomech
jsou plíce města zaprášené

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Větrolamy jsou lidský výtvor


Hana Librová, č. 2/1990, str. 7-10

Každoročně v době žní chválíme s novináři naši zemědělskou krajinu za to, že štědře přináší „zrno pro náš stůl“. Vidíme v ní bohatý zdroj našeho života. Jinýma očima pohlížejí na krajinu ekologové. Těm se naopak jeví jako výrazně chudá a ohrožená. Neboť ekologové nepočítají v tunách na hektar v tomto roce. Zajímají se o druhovou pestrost v území a pohlížejí na krajinu v dlouhodobých výhledech.

Dnešní zemědělská krajina je druhově skutečně velice chudá, tvořena rozlehlými monokulturami. Vezmeme-li v úvahu jeden ze základních ekologických zákonů, který říká, že ekosystém je tím stabilnější, čím je druhově rozmanitější, je zřejmé, že porosty na našich polích jsou nebezpečně labilní. Bohatou úrodu z nich získáváme jedině díky tomu, že na jejich obdělávání vynakládáme velké množství dodatkové energie (rozuměj dodatek k energii sluneční) ve formě drahých pohonných hmot, umělých hnojiv ohrožujících lidské zdraví a chemických ochranných prostředků.

Jednou z cest nápravy této situace jsou technologická opatření zjemňující účinek umělých zásahů do ekosystémů. Jde například o použití vysoce specifických biocidů, o technologie zlepšující efektivitu minerálního hnojení nebo o zavádění moderních biotechnologií. Jsou to metody poměrně drahé (mnohé z takových prostředků jsou našim zemědělským podnikům vlastně nedostupné) a při složitosti ekologických procesů s sebou navíc nesou riziko neznámých účinků, např. v biologickém boji proti škůdcům.

K témuž cíli, ke snížení vkladu dodatkové energie a chemických látek, však vede ještě jiná cesta. Vychází právě ze znalosti ekologických zákonů a staví na úvaze: nechceme-li se dočkat poklesu úrodnosti polí a nechceme-li ohrožovat své zdraví nekvalitními potravinami, nezbude nám, než se pokusit o obnovení přírodní rovnováhy v krajině. Nebude to samozřejmě možné v plném rozsahu, neboť zemědělská výroba je prostě svým principem založena na druhovém ochuzování přírodních společenství. Je však možné vrátit zemědělské krajině aspoň částečně její druhovou pestrost a dočkat se od ní pomoci při stabilizaci polních ekosystémů. Optimální by přitom bylo, kdybychom dokázali tento ekologický postup kombinovat s naznačeným postupem moderních technologií.

Z ekologických zákonitostí vycházejí projekty ekologické rovnováhy v krajině, které byly vypracovány např. v brněnském Agroprojektu. Na teoretické úrovni hodnotí význam druhového obohacení zemědělské krajiny katedra ochrany a tvorby životního prostředí na přírodovědecké fakultě v Brně. Jako modelový krajinný prvek pro zkoumání interakcí mezi přírodními a zemědělskými ekosystémy zvolilo toto pracoviště větrolam.

Větrolamy nejsou zbytkem původních přírodních ekosystémů, jsou lidským výtvorem, vzniklým na základě vědomého ústupku z dosavadní snahy zemědělce odstranit ze svých pozemků „neužitečné“ rostliny a živočichy. Jsou tedy závislé na širších sociálních podmínkách. Mají svou sociální historii. Psali jsme o ní v únorovém čísle předloňského ročníku Vědy a života.

Konstatovali jsme v něm, že větrolamy byly na našem území projektovány před čtyřiceti lety s jednoznačně agrotechnickým, především protierozním záměrem. Na to, že větrolamy přispívají na druhově ochuzené jižní Moravě k přírodní rovnováze, se tehdy myslelo jen docela okrajově. Projekty výsadby se podařilo v poměrně krátké době a v úctyhodném rozsahu uskutečnit. Základní sociální a právní podmínkou pro to byly změny v poválečné držbě půdy. Na konfiskované půdě bylo ve vylidněných oblastech snadné vyčlenit plochy pro  zakládání větrolamů.

Výsadba větrolamů byla ovšem akcí řízenou shora. Byla to veliká, státem podporovaná kampaň. Větrolamy se staly symbolem budování nového zemědělství, symbolem nadšené práce mládeže, i dokladem ochoty učit se od Sovětského svazu. Venkovští obyvatelé však posuzovali větrolamy, a to nejen kvůli výše uvedeným důvodům, často nepříznivě. Stromové a křovinné porosty v polích se jim jevily jako neužitečné, navíc jako zdroj plevelů. Usilovali o to, aby bylo ve větrolamech vysazováno něco, „co je k užitku“ - ovocné stromy, jetel, cibule. Kritickým obdobím pak prošly větrolamy v šedesátých letech. V některých oblastech byly dokonce likvidovány koncentrujícími se zemědělskými podniky, které chtěly stůj co stůj získat další půdu.

Dnes je tedy o větrolamy znovu zájem. Sociální podmínky se však podstatně změnily. Jiná, širší a pro laiky méně přesvědčivá je i argumentace odborných zastánců větrolamů a projektantů: větrolam především znamená „významné liniové biologické společenstvo, které je díky své relativní druhové rozmanitosti součástí kostry ekologické stability v krajině“. Plně jsou doceněna starší hlediska mikroklimatická a samozřejmě nadále platí původní argumentace o větrolamech jako překážce větrné eroze.

Sociologové spolupracující s ekology se zajímají o současné sociální podmínky pro obnovu stárnoucích větrolamů a pro případnou tvorbu větrolamů nových. Stát se dnes sotva stane jejím garantem. Spíš by se jí mohl ujmout někdo místní, kdo má přímý vztah ke konkrétnímu území. Proto jsou důležité postoje venkovského obyvatelstva a jeho ochota podílet se na přetváření krajiny.

Výsledky sociologického výzkumu u obyvatelstva v jihomoravských Pasohlávkách a Vlasaticích prokázaly, že v postojích lidí k větrolamům nastala ve srovnání se stavem před čtyřiceti lety zásadní změna. Jen 2 % z dotázaných osob se vyjádřilo, že větrolamy jsou zbytečné a že by se měly vykácet. Představuje to pouhých 15 ze 737 dotázaných. Všech 15 osob patřilo k nejvyšší věkové skupině. Odečteme-li další 3 % těch, kteří na větrolamy nemají žádný názor, zbývajících 95 % respondentů vyjádřilo různou míru kladného postoje k větrolamům. Zdůvodňovali přitom svůj názor ve shodě s dosavadní osvětou a propagandou hlavně protierozních funkcí. Odpovědi, které by hovořily o větrolamech jako o oáze přírody v zemědělské krajina, jsme dostali spíš výjimečně.

Srovnání se speciálním testem, který postihuje mimonázorové složky postojů, naznačilo, že venkovské obyvatelstvo se staví k větrolamům příznivě zejména v oblasti názorové. Lze to říci tak, že lidé přijali argumentaci o užitečnosti větrolamů, že však méně často berou větrolamy jako součást své krajiny v oblasti estetické a emocionální. Hlouběji nahlíženo, větrolamy mají v sociální percepci nevýhodné postavení. Nemají vlastnosti, pro něž by je běžný občan považoval za přírodní útvar hodný ochrany a pro něž by byl ochoten se angažovat. Větrolamy totiž postrádají tradičně chápanou estetickou, kulturní, historickou a rekreační hodnotu, případně vlastenecky či krajově akcentovanou dimenzi, která je typická pro klasické objekty ochrany přírody. Tak je přirozené, že lidé sice uznávají význam větrolamů, charakterizují jej však jako význam užitkový či přímo výrobní, a proto větrolamy delegují do péče zemědělských podniků. Sotva lze proto předpokládat, že by občané jihomoravských vesnic při všem platonickém zájmu dobrovolně a spontánně přispěli k údržbě starých a výsadbě nových větrolamů.

V lokalitách, které jsme zkoumali, je to o to nepravděpodobnější, že obyvatelé vesměs úkorně chápou vybudování Novomlýnských vodních děl a s poukazem na ně skepticky krčí rameny nad všemi „ekologickými řečmi“. Naznačená skepse obyvatelstva, posilovaná celkovou privatizací zájmů, není ovšem dobrým motivačním základem pro aktivní občanskou pomoc při přetváření krajiny. Jistou výjimku z tohoto pasívního postoje venkovského obyvatelstva představují speciálně zainteresované skupiny osob, lidoví myslivci a včelaři, u nichž bychom při budování větrolamů mohli snad očekávat aktivní přispění. Zvláštním případem by zde mohlo být i městské obyvatelstvo, zejména ochránci přírody, kteří se osvědčili například v akci „Valašská motyka“ nebo „Biokoridor“. Na ty, beztak přetížené, však nemůžeme vkládat břemeno ekologického ozdravění zemědělské krajiny. Osudy větrolamů a ekologické stability krajiny vůbec je tedy podle nás skutečně třeba vložit do rukou zemědělských výrobců.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu