Čtení na tyto dny

Chalupy

Nedoslýchavé chalupy
v soumraku
a povídají si
měděnkovými hlasy něco zšeřelého,
už velmi dávno zapomenutého.

Na plotě zvlhlá vůně léta visí -

Za humny chlad
a netopýr.

Přes obzor safírová pšenice se řine
z natrženého pytle tajemství - 

(Josef Suchý)

 

Co s naším děravým vesmírným korábem? (Etika ve vztahu k přírodě)


Igor Míchal, č. 4/1990, str. 1-5

Dnes již málokdo pochybuje o tom, že pokračující ignorování ekologických zákonitostí by nás přivedlo ke zkáze. Respektování ekologických zákonitostí je tím teoreticky uznáno za jeden z životně důležitých společenských problémů. Mají-li však společenské postoje k jakémukoliv problému vést k jeho efektivnímu řešení, musí překonat několik vzestupných fází vyznačených schématem:

Fáze 1. Mluvit - nečinnost (byl objeven reálný problém k řešení, které se však nedaří prosadit)
Fáze 2. Mluvit (úspěšná osvěta a přesvědčování) - činnost:
2a. Likvidace důsledků, příčiny působí dál
2b. Likvidace příčin problému. Případně:
Fáze 3. Nemluvit (není třeba, vždyť jde o obecně uznané samozřejmosti) - činnost: Systematická prevence příčin vzniku problému

V případě ekologické krize závisí posuny společenského vědomí z jedné fáze do druhé (alespoň podle mého soudu) mnohem víc na proměnách dobové myšlenkové atmosféry nežli na hospodářském rozvoji nebo na dalším hromadění vědeckých poznatků. Pokusím se ukázat, že přechod z jedné fáze do druhé lze přitom chápat nejen jako pokrok ekologického uvědomění a odpovědnosti, ale také jako společenský pokrok vůbec.

Nebyly to žádné objevy nebo jiné duchovní výkony, co posunulo veřejné mínění na práh 2. fáze ekologického uvědomění. Zcela v duchu marxistické teze „bytí určuje vědomí“ to bylo především zjevné zhoršování celkové ekologické situace. Pokračování v tomto trendu by však nabylo vražedného rázu.

Pokud bychom splnili původní záměry dodnes progresívní „státní koncepce tvorby a ochrany životního prostředí a racionálního využívání přírodních zdrojů“ z roku 1985, vytvořili bychom technické podmínky přechodu do fáze 2a. Tyto záměry však byly hrubě deformovány resortními přístupy už v navazujících „národních“ koncepcích bývalé ČSR a SSR a všeobecně se ví, že v termínu 1993 splněny nebudou. Bohužel i řada opatření obou národních vlád po listopadové revoluci svědčí o tom, že významná část naší politické reprezentace svým ekologickým uvědoměním dosud vězí „přinejmenším jednou nohou“ ve fázi 1 (za mnohé důkazy alespoň: zdražení veřejné dopravy). „Modrá“ kniha MŽP ČR sice záslužným způsobem shrnuje příčiny současné devastace prostředí a manifestu je přechod k fázi 2. Její vyústění - k veřejné diskusi předložená „duhová“ kniha - však dosud není uceleným návrhem politických a ekonomických rozhodnutí vlády, ale spíše další sondou směrem k fázi 2a (likvidace důsledků).

Soudobá konvenční moudrost spatřuje klíčový problém našeho devastovaného prostředí jednou v nedostatku finančních prostředků, podruhé v nedostatku právního uspořádání, potřetí v nedostatku moderní techniky. Z tohoto hlediska mohlo šokovat prohlášení J. Vavrouška (Zelená nit života, Lidové noviny 16. 7. 1990), že pro náš přístup by mělo být klíčové především „hledání nové etiky“. Představitel federální vlády hned dodal, že taková změna bude „velice obtížná, protože souvisí s ochotou lidí změnit celkový způsob života“, primárně orientovaný na materiální spotřebu. Tento postoj zaznívá ještě výrazněji v odpovědi na dotaz, co považuje za hlavní problém našeho životního prostředí: „Největší problém je prostě přežít - jako lidský druh i vůbec … Předpokládá to změnu systému hodnot, změnu přístupu k sobě, k životu, ke svému bližnímu“ (Mladý svět č. 31 z 31. 7. 1990). Tolik na důkaz, že část naší politické reprezentace začíná uvažovat o podmínkách přechodu k fázi 2b ve výše uvedeném schématu. Zamyslíme-li se nad fází 3, pak lze silně pochybovat, zda jí můžeme dosáhnout do konce tisíciletí. Ale nejen to: Dnes ještě narážíme na pochyby, zda je její dosažení vůbec reálné - bez ohledu na jakékoliv časové horizonty. Ve fázi 3 by totiž muselo být dosaženo takového kvalitativně zcela nového stavu morálky a následně i práva, které by ve svých ustanoveních zakotvilo většinový souhlas o hodnotě přírody „o sobě“ (nikoliv jen o její hodnotě „pro člověka“). Jen za tohoto předpokladu se může stát součástí obecně známé morálky, tj. společensky fixovaných představ o tom co je „dobré“ a co „zlé“, vzájemný respekt mezi lidmi a přírodou i mezi lidmi navzájem - vztah založený na harmonii a nikoliv ovládání. Na úroveň ekologického uvědomění, odpovídajícího fázi 3, se dnes propracovává jen malá menšina; menšina, kterou humanistická výchova, ekologické poznání, anebo náboženská víra přivádějí k poznání, že taková morálka je nezbytná k vyústění „sapientace“ lidského rodu - zmoudření druhu Horno sapiens na úroveň odpovídající jeho roli určující síly (edifikátora) globálního ekosystému Země.

Podle L. Vaculíka (Jinou ústavu - Literární noviny 15/1990) je v současné situaci „náš další osud určován stavem přírody více než vládou a úřadem“. Proto požaduje, aby ústava ČSFR zakotvila (vedle právní úpravy vztahu občan-stát) také požadavek rovných práv člověka a přírody. A vzápětí se dozvídáme (J. Franěk: Poručíme větru, dešti - Lidové noviny 1. 8. 1990), že tento požadavek je „myšlenka stejně nedomyšlená a nešťastná, jako snaha poroučet větru, dešti“. Prý „skutečnou odpovědnost vůči Zemi a životu na ní … nemůžeme prokázat nějakým sebeomezováním v činnosti, kterou činíme již miliardy let, tj. ve využívání bohatství Země“.

I hleďme, hleďme: J. Franěk zřejmě mluví jménem veškerého vyššího živočišstva včetně legií vymřelých druhů - vždyť existence řádu primátů není doložena více než 65-70 miliónů let. Homo sapiens sapiens po více než 30-40 tisíc let a orba po více než 10 000 let, a přece náš neomezený rozvoj rychle spěje ke globální ekologické katastrofě z vyčerpání přírodních zdrojů Země. Dobrá, ta Fraňkova miliarda let je podobenství, berme to prostě jako „hlubinu věků“ - ale požadavek „jen žádné drastické sebeomezování“ znamená, že „my jak tu náhodou zrovna žijeme, spotřebujeme a zničíme Zemi většině lidí, kteří se teprve narodí“ (L. Vaculík); ignoruje jak poznání limitů růstu na této drobné křehké Zemi, tak i poznání, že neexistují žádné limity lidskému učení. Požadavek „jen žádné drastické omezování“ tak znamená z evolučního hlediska prokazatelně posílat lidstvo do propadliště, do horoucích pekel.

Uvědomíme-li si s Vaculíkem i současnou vědou, že náš další osud je určován stavem přírody více než vládou a úřadem, nesmíme tuto pravdu zamlčovat a musíme ji říkat, i když bude mnoha lidem nepříjemná: Stav naší přírody je důležitější než brzký příchod tržně ekonomického ráje, je nadřazen bojům o pozice stran ve veřejném životě atd. Poznanou pravdu nesmíme smlčet.

Veřejné mínění je setrvačné a na nové podněty reaguje se zpožděním, které se může stát významným faktorem naší vlastní zhouby. Z praktických důvodů by cíle a koncepce odvozené z teoretického poznání (v tomto případě z ekologie a z etiky jako filozofie morálky), neměla do společnosti její prozíravější menšina chrlit vcelku, ale v dávkách pro společnost v dané historické situaci na základě učiněné zkušenosti „stravitelných“. Vždyť kdo by rád slyšel o tom, že si nevidí na špičku nosu a nemá ponětí, co vlastně potřebuje? Nemáme-li společně směřovat k hraně útesu, za nímž hrozí pád do propasti, měly by tyto cíle a koncepce (nejen podle mého soudu) zahrnovat už dnes

  • přerušení jednostranné závislosti „bytí určuje myšlení“ předstihem myšlení před bytím v duchu ekologizace rozhodovaní, které dokáže anticipovat ekologické důsledky lidské činnosti v dostatečném předstihu, 
  • zakotvení ekologických poznatků v morálce a právu.

K charakteristice morálních problémů, spojených s každou ze vzestupných fází ekologického uvědomění, jak jsou uvedeny výše, připojíme představu o riziku, které tu kterou fázi provází.

První (současná) fáze ekologického uvědomění

odpovídá přechodu mezi fázemi 1 a 2a: Příznaky ekologické krize - znečištění ovzduší, vod a půdy - už nelze přehlížet, a i když snad dosud nejsou obecně spojovány s krácením průměrného lidského věku dožití, stalo se jejich odstranění obecným požadavkem.

Všichni jsme přispěli k tomu, že jedeme společně v děravém člunu. Pouze se dohadovat, kdo do něj udělal větší díru, by nám bránilo společně usilovat o to, aby se člun nepotopil. My však ve snaze o rychlou nápravu hledáme viníka a obviňujeme určité společenské skupiny, jednotlivá výrobní odvětví, nedokonalé zákony, zdravotnictví, totalitní systém jako celek - kohokoliv s výjimkou nás samých. Hlavní problém této vstupní fáze ekologického uvědomění tkví v tom, že břitce kritizujeme ty ostatní a tváříme se, že jsme se sami na této žalostné úrovni nijak nepodíleli. Morální defekt takového postoje spočívá v tom, že většina společenských subjektů se posuzuje izolovaně od ostatních a od společného prostředí všech: (Energetik) Vadí vám elektrárenské emise? Přece nechcete svítit loučemi! (Zemědělec) Teče močůvka do rekreačního rybníka, nebo dokonce kontaminuje přírodní léčivé zdroje? My přece plníme plán výroby masa a mléka, a jíst byste chtěli! (Představitel ministerstva stavebnictví) Nechcete, abychom devastovali další území těžbou štěrkopísků? Přece nebudeme bydlet v dřevěných staveních … atd. atd. Jakkoliv se dnes takové výroky mohou zdát karikaturami, jsou to doslovné citáty z úst konkrétních lidí, zastupujících donedávna výrobní resorty. Takové výroky byly účinnými triky, jak obcházet platné právní normy a zbavovat se odpovědnosti za zhoršování stavu přírody i životního prostředí. Jestliže se takové postoje staly neúnosnými, je to především z morálních a nikoliv právních důvodů: Staly se očividně nemravnými, což je jednak důkazem posunu ekologického uvědomění pod tlakem zhoršujícího se prostředí, jednak zdrojem naděje do budoucna.

Další negativní rys období přechodu k vyšší úrovni společenského uvědomění (fáze 2a) spočívá ve zjednodušeném, a proto matoucím pohledu, jako bychom si s problémy ochrany přírody a životního prostředí mohli poradit jednorázovou kampaní: Dejte nám dost peněz na ekologické investice a problém je vyřešen … Stačí, když zavedeme novou výrobní technologii atd. atd.

Ekologické uvědomění však bude mít krátkou životnost a akce podnikané na jeho základě budou mít malou účinnost, pokud se budou omezovat na řešení důsledků a ponechají se netknuté hodnotové hierarchie a postoje, které nás k devastaci prostředí zákonitě přivedly a nadále přivádějí. Ekologická krize je výrazem našeho světového názoru, výsledkem našich postojů k přírodě, postojů k technologii i postojů k sobě navzájem. Využívat nové technologie a investovat značné částky do ochrany prostředí je absolutně nezbytné, ale samo nemůže ekologický problém vyřešit. Odstraňování důsledků ekologické krize pouze přispívá k prodloužení času, který nám zbývá k řešení skutečných příčin. Těmi jsou u nás především nemoudré aplikace technologií a z nich plynoucí plýtvání energiemi; v globálním měřítku přelidnění chudého „jihu“ a prestižní konzum bohatého „severu“; obecně vyjádřeno - neracionální uspořádání jednotlivých společností.

Druhá fáze ekologického uvědomění - „posádka vesmírného korábu“

odpovídá ve vpředu uvedeném schématu fázi 2b: Od likvidace důsledků znečišťování prostředí budeme přecházet k odstraňování jeho příčin úměrně tomu, jak pronikne do obecného povědomí, že z hlediska energomateriálových toků jsou těmito příčinami - naše vlastní spotřeba, její úroveň a způsob a synergický efekt různých způsobů využívání zdrojů země.

Ekologické problémy začínají být předmětem řešení na kontinentálních i na globální úrovni úměrně poznání, že jejich efektivní řešení pouze v rámci státních hranic je nemožné. Průmyslově vyspělé i rozvojové země si začínají uvědomovat, že jsou společnými uživateli biosféry a že její ochrana se musí stát nezbytností pro každého, nejen „pro ty ostatní“.

Na úrovni celé biosféry lze zapsat příčiny globální devastace (stejně jako cesty k jejímu odstranění) jednoduchou rovnicí:

Celkový účinek (narušení ekosystémů a znečištění prostředí) = Počet obyvatel × Spotřeba na hlavu × Specifický účinek výrobních technologií vztažený na jednotku spotřeby

Představa o jednoduchých příčinách ekologické krize, příznačná pro 1. fázi ekologického uvědomění, se i ve světle této jednoduché rovnice ukazuje jako neudržitelná: Většina obyvatel průmyslově vyspělých zemí si uvědomuje, že jim běžná úroveň spotřeby při daných počtech obyvatel Země a daných technologiích výroby je nedosažitelná vzhledem k omezeným zdrojům naši planety. Spravedlivý požadavek „rovných práv všem“ je tedy neuskutečnitelný. Nezbývá než simultánně ekologizovat všechny výrobní technologie, redukovat luxusní úroveň materiální spotřeby i uvědoměle snižovat počet obyvatel většiny kontinentů i celé Země.

Naznačené akce jsou samozřejmě v konzumně orientované společnosti nepopulární. Nemohou být prakticky realizovány, dokud významný podíl Země nedospěje k jasnému vědomí konečnosti Země, k jasnému vědomí zranitelnosti jejích nosných ekologických systémů a k absurdnosti představ o řešení přelidněnosti Země emigrací lidstva do vesmírného prostoru. Z takového vědomí pak vyplyne požadavek respektovat vzájemnou závislost všech lidských bytostí a vědomí morální povinnosti neničit, nenarušovat a nezneužívat přírodní zdroje, které nezbytně potřebujeme my i následující generace (tedy vše dnes již teoretické samozřejmosti!).

Tato zdánlivá idyla však přinese nová podstatná rizika. Potenciální nebezpečí 2. fáze ekologického uvědomění může ozřejmit dosti frekventované podobenství, ve kterém je Země přirovnávána k vesmírnému korábu a lidstvo k početné posádce kosmonautů. Když použijeme jako model pro řešení našich ekologických problémů toto podobenství, pro mnohé dnes poeticky atraktivní, zjišťujeme: Vysoce pozitivním rysem je láskyplný pohled na „krásnou modrou planetu“, zprostředkovaný prvními kosmonauty, a z toho plynoucí vědomí křehkosti Země a jejích ekologických systémů, zaručujících existenci veškerého života. Pod dojmem této představy přestáváme být jen příslušníky jednotlivých ras, národů, kontinentů a stáváme se především občany planety Země, které hrozí ztráta obyvatelnosti. Výsledkem takových postojů může být např. moratorium na některé technické inovace, jejichž důsledky nedokážeme spolehlivě předvídat a jež pro lidský život a blaho nejsou podstatné (luxusní doprava nadzvukovými letadly, nové biocidy a plastické hmoty, stavba obrovských jaderných elektráren, přehrady na všech hlavních tocích, bezuzdná exploatace deštných pralesů, podmořská těžba nerostů apod.). Koncepce lidstva jako „posádky vesmírného korábu“ však nepostrádá rozporné rysy: Naším úkolem je udržet vesmírný koráb v chodu, a proto na něm potřebujeme mít pokud možno vše pod kontrolou. Z ekologie jako potenciálního zdroje lidské moudrosti se tím stává pouhý nástroj manipulace a zdokonalovaného ovládání přírody. Pro svět „nespoutané“ přírody se zde stává cílem taková jeho „humanizace“, při níž bude vše v přírodě „sloužit člověku“. Pokud něco fungujícího bez zřejmého užitku pro člověka uchováme, pak jen v případě záruk, že to projeví svou služebnou užitečnost, v budoucnu. Ukáže-li se to ke službě nevhodným, mělo by to být „racionálně“ likvidováno. Jakmile tedy přijmeme jako základní model pro řešení globální ekologické krize miliardovou posádku vesmírné lodi v přesvědčení, že tím vzniká automaticky „nejlepší z možných světů“ (což je u nás běžná interpretace pojmu „noosféra“), jak v pojetí Teilharda de Chardin, tak i Vernadského, pak nutně směřuje k filozoficky scestné a zastaralé představě člověka jako „pána a vládce přírody“. Namísto spontánnosti, spoluprožívané radosti, svobody, novosti a podobných hodnot, jež dávají lidskému životu smysl, vidíme na rubu představy miliard kosmonautů vesmírného korábu, řízeného z jediného centra, kulturní homogenizaci, monotónnost, nudu a omezování svobodných možností rozvoje nejen přírody, ale i člověka.

Třetí fáze ekologického uvědomění - „Zeměobčanská etika“

Rozeznat konečnost Země a jejích přírodních zdrojů i vzájemnou závislost všech lidí je důležitým a nutným, nikoliv však postačujícím krokem. Jako na úrovni 2. fáze ekologického uvědomění, bude i ve 3. fázi ekologický problém hodnocen jako složitý průnik fyzikálních, biologických, sociálních, politických, technologických a ekonomických faktorů, ale na rozdíl od 2. fáze k nim přistoupí nutně významný, možná rozhodující faktor etický. Tento stav je však tak vzdálený, že jsme schopni formulovat spíše jen souhrn mlhavých, byť nutkavých přání než něco, co by bylo možno vydávat za prognózu.

Úlohy všech společenských institucí ve 3. fázi ekologického uvědomění zahrnou mj. funkci udržovat ekologickou stabilitu, produktivitu a diverzitu biosféry a vytvářet člověka důstojné prostředí v harmonické kooperaci s přírodou. Protože nemůžeme nikdy beze zbytku vědět, jak vše (ba spíše ani jak většina věcí) souvisí s ostatními, plyne z toho vědomí vzájemná ohleduplnost, tolerance a v mnohém ohledu dokonce pokora. Nějak se musíme propracovat na úroveň takové etiky, která usiluje o řešení ekologických problémů v harmonické spolupráci lidí a přírody, v selektivní kontrole založené na porozumění ekologických zákonitostem a na společné evoluci. Takovou etiku nelze uskutečňovat jinak než v souběhu s etikou mezilidských vztahů, a to nikoliv jen na úrovni jednotlivých národů a států, ale na globální „Zeměobčanské“ úrovni.

Zní to mlhavě a vizionářsky: Říkáme „propracovat se nějak“, aniž jsme schopni alespoň provizorně formulovat „jak“. Jsme však přesvědčeni, že k tomu musí dojít v předstihu před tím, než nás naše vlastní postoje k přírodě i k ostatním lidem přivedou k apokalyptickým důsledkům, srovnatelným s jadernou válkou - k důsledkům, které lze dnes zcela racionálně prognózovat. Jde proto o jeden z jednoznačně vytyčených a téměř obecně nutně pociťovaných problémů, k jejichž řešení zatím neznáme schůdné cesty, nevzdáváme se však naděje, že je objevíme, a proto je usilovně hledáme. Víme s určitostí, že „Zeměobčanská“ etika nemůže být založena na extrémně antropocentrickém nazírání (podle něhož význam ohrožení biosféry se omezuje na to, že jím ohrožujeme sami sebe), ale zahrne také uznání naší odpovědnosti vůči veškerému životu pro tento život samotný. Zároveň si můžeme být jisti, že klíčové rozdíly mezi 2. a 3. fází ekologického uvědomění se týkají i etiky mezilidských vztahů. Rozdíly v názorech a postojích mezi oběma fázemi ekologického uvědomění shrnuje tabulka (Miller jr. 1975):

Klíčové kontrastní zdroje postojů k přírodě


ve 2. fázi ekologického uvědomění typu „posádka vesmírného korábu“ 


  1. Blaho člověka je výlučným kritériem všech hodnot. Teprve vklad lidské práce zhodnocuje přírodní zdroje, které jsou jinak volně přístupným veřejným statkem.  
  2. Příroda existuje pouze pro lidský užitek (extrémně antropocentrický instrumentální přístup). 
  3. Prvotní smysl lidské existence je produkovat, spravedlivě směňovat a kultivovaně konzumovat.  
  4. Produkce musí růst do nekonečna, protože člověk má právo na stále rostoucí úroveň materiální spotřeby. 
  5. Heslo „každému podle jeho zásluh“ vede k požadavku uspokojovat všechna klíčící přání.  
  6. Materiální zdroje jsou neomezené a případná omezení (zdánlivé limity) dokáže technika vždy překonat. 
  7. Člověk se nepotřebuje přizpůsobovat přírodnímu prostředí, protože je s využitím vědy a techniky vždy dokáže přetvořit podle svých potřeb.

ve 3. fázi ekologického uvědomění typu „Zeměobčanská“ etika


  1. Člověk není zdrojem všech hodnot. Pracovní teorie hodnoty bude překonána pro své očividné negativní ekologické důsledky (nevíme čím a jak).
  2. Uznává se, že příroda má smysl a hodnotu sama o sobě, i když způsoby zdůvodnění (ekologické kosmocentrické, teologické) se mohou lišit. 
  3. Prvotní smysl lidské existence je služba něčemu přesahujícímu vlastní existenci. Rozvoj lidských schopností je tomu podřízen. Výroba je pouze prostředkem pro jiné cíle mimo materiální konzum.
  4. Stálý růst materiální produkce přestává být pro zlepšování komplexně chápané životní úrovně nezbytný.
  5. Heslo „každému podle jeho potřeb“ vymezuje horní úroveň růstu spotřeby (a tím nepřímo i výroby).
  6. Materiální zdroje Země jsou konečné a musí být při zvyšování spotřeby striktně respektovány.
  7. Člověk musí nastolit s přírodou symbolické partnerství a chránit fyzickou, biologickou a kulturní diverzitu veškerého (lidského i mimolidského) života na Zemi.

V takto naznačených souvislostech lze předpokládat, že převládající lidské postoje vůči přírodě i vůči sobě navzájem musí zahrnout v podstatně větší míře než dnes

  • uznání svobody (v protikladu se všezahrnující kontrolou),
  • ohleduplnost a toleranci (v protikladu s plánovitými předpoklady vševědy a úplné kontroly přírodních procesů), 
  • cílevědomou podporu rozmanitosti ekosystémů i kultur (v protikladu s paušálním zjednodušováním ekologických systémů a homogenizací lidských kultur).

To vše jsou etické imperativy, kterými musíme, máme-li jako lidstvo přežít, vybavit co nejdříve společenská zřízení, o která usilujeme. Když přehlížíme historii humanismu nebo velkých náboženství, nenacházíme v klíčových postojích toho, co jsme zde označili provizorním názvem „Zeměobčanská“ etika, vlastně nic principiálně nového. Rozdíl tkví v tom, že jsme dnes na Zmi dosáhli stavu, kdy o takové etice nestačí hovořit, ale kdy ji musíme - bez ohledu na název, kterým ji obdaříme - společně začít uvádět ve život.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu