VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Začátek letošní senoseče jsem strávil v rumunském Banátu. Až dosud jsem ve Svaté Heleně - české vesnici nad skalnatými soutěskami Dunaje - vždy pobýval na přelomu dubna a května. V té době zde sice naplno kvetou divoké šeříky a slavíci tlukou o překot, ale louky a pastviny svými žlutými kručinkami a fialovými vstavači teprve kvést začínají.

Teď jsem je zažil v plném rozkvětu a oči mi z toho přecházely. V nejrůznějších kombinacích se zde mísily žluté kokrhele, panonské jetele, prasetníky, omany, kozí brady a čilimníky s modrými šalvějemi, zvonky a rozrazily více druhů a s růžovými i červenými hvozdíky, vikvemi, pětiprstkami a rozmanitými mateřídouškami. Nechyběla samozřejmě ani bílá, kterou kromě svízele zajišťovala především jižanská paprska velkokvětá. Ohromující bylo, že taková nepřeberná bohatost druhů, a tedy i barev a vůní, se v širokém okolí vesnice vyskytovala kdekoliv. V parné dny se občas objevovala bouřková mračna a vesničané spěchali se senosečí. Ze všech stran se ozývaly motorové kosy, úrodu sena však svážela na dřevěných žebřiňácích vznešená koňská spřežení. Tam kde se nekosilo, pásla se v květnatých porostech stáda krav a koz i ovcí. Sedával jsem v polštářích citronově vonící mateřídoušky mezi kravinci a kozími bobky, poslouchal tlumené volání dudků a byl blažený.

Záhy po návratu domů jsem se octl ve svém oblíbeném údolí na moravské straně Českomoravské vrchoviny. Stejně jako kolem českých vesnic v Rumunsku i tady převládaly louky a pastviny oživené kravami nad poli a lesíky. Proto jsem až dosud považoval toto údolí za čítankový příklad harmonické kulturní krajiny. Teď jsem si však s jistou nelibostí uvědomil, že když zde v máji v lukách a pastvinách odkvetou pampelišky a na polích řepka olejka, nevystřídá jejich monotónní žluť žádná další barva, natož spektrum barev. Jen v zanedbatelném množství zůstala někde na mezi mateřídouška, hvozdík, kokrhel či kopretina. Najednou mi tahle krajina, sice souvisle zelená, ale bez květů, připadala pustá, překultivovaná, ba nemocná. Ač jsem se sebe více snažil, nemohl jsem už v ní dosáhnout pocitu blaženosti jako dříve.

Milým překvapením proto pro mě bylo, že dosud kvete naše ulice na okraji města. Místo dlážděných chodníků jsou zde totiž podél vozovky travnaté pruhy, v nichž na prahu léta vítězí nad zelenou barvou ty ostatní. Osvěžující modř vnáší do parných dnů čekanka, za sluncem se otáčejí veliké žluté úbory kozí brady. A pod nimi bělorůžová čičorka, žlutý štírovník, modrofialová šalvěj, temně modrý černohlávek, narůžovělý jitrocel, bílé kopretiny a dokonce i jitřící pozdrav z hor - ze zahradních skalek uprchlý jestřábník oranžový.

Sedl jsem si mezi kozí brady a psí exkrementy a začal propadat pocitu blaženosti, když se náhle ozval řev motorových kos. To rychlá rota městských technických služeb vtrhla do naší klidné ulice a přinutila ji být uniformně zelenou. Pokoseno a pusto je i ve mně, jak se říká, v duši.

Jan Lacina