Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Několik důležitých poznámek o J. S.


č. 2/1996, str. 34-35

Jan Steklík

Na tomto místě měl být původně rozhovor s Janem Steklíkem. Marně jsem doufala, že i v tomto případě budou platit daná pravidla - položím otázku, dostanu odpověď. Z omylu jsem byla vyvedena ve chvíli, kdy jsem se snažila naformulovat první dotaz: "Už deset let kreslíš pro Veroniku obrázky na téma ochrana přírody a životního prostředí. Příroda byla a zůstane inspirátorkou pro všechny druhy umění. Čím je navíc pro tebe?"

Steklík na mě kouknul zpoza brýlí a řekl: "No čím. Mám ji rád."

A začal vyprávět o své zahradě v Ústí nad Orlicí. Zahrada není obyčejná jako každá jiná. Jan Steklík vysazuje stromy a rostliny podle názvů, a proto je to zahrada lingvistická.

Pro kočky Pascala, Honzu a Donaldu zasadil kozlík lékařský, neboť, jak pravil, kočky jeho vůni milují. Rakytník řešetlákový nesl k sadbě už vloni, vyčuhoval mu z batohu jenom proutek. Lístky polníčku kozlíčku jsou dobré na salát, klanopraška čínská má pět vůní a její bobule osvěžují a posilují. Mezi bylinami kralují libeček a kerblík. Taky kvůli polévkám.

Největším zahradnickým úspěchem Jana Steklíka je naťový kedluben, který se vyznačuje tím, že zcela postrádá bulvu, zato má hojnou nať. A potom černá ředkvička. A tajemství jejího pěstování? Steklík se prostě necítil dostatečně odpovědný k tomu, aby při pletí rozhodoval, která rostlina má jít ven a která zůstat. Nechal je na záhoně všechny. Zčernaly.

Tolik o Steklíkově zahradě. Něco pro kočky, něco pro sebe a hlavně dopřát sluchu malebnost libozvučných jmen.

Jan Steklík také zastává již několik desítek let důležitou funkci (snad jedinou ve svém životě). Působí spolu s Karlem Neprašem jako ředitel Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Funkce ředitelů jsou jediné, které nelze nahradit nikým jiným. Ředitelé zůstávají nezastupitelně na svých místech, problémy jsou se sekretářkami. Stěhují se, vdávají a mají děti, takže pouze tato místa jsou obsazována stále novými tvářemi. Jedna z nich zůstává pro Křižovnickou školu (rozuměj - pro oba ředitele) nezapomenutelná. Růžička vonící rumem, s copánky staženými beruškami či kopretinami, Nataša. Na její počest uspořádala Křižovnická škola i několik výstav. Pod názvem "Sen o Natašce" byla jedna z nich instalována roku 1967 v Moravském muzeu a zahajovali ji Jan Skácel, Oleg Sus a Adolf Kroupa. Už tehdy se na její realizaci podílela i Veronica, ačkoli zdaleka ještě nebyla na světě. Hlavním organizátorem výstavy byl totiž Oldřich Bárta, pozdější výtvarný redaktor Veroniky.

Kvůli Natašce psali ředitelé i verše:

Tam, kam chodí vítr spát,
kam, Nataško, kam,
tam se budem spolu smát,
kde, Nataško, kde...

A jak už to bývá, vítr zavál i Natašku. Bůhví kam.

V poslední době došlo v Křižovnické škole k výrazné reorganizaci. Ředitelé zůstali ve svých funkcích i nadále, správa však byla rozšířena o novou funkci. Změna byla nezbytná a vyplynula z potřeby obou ředitelů. Z výletu v Litomyšli chtěli poslat slečně Alence pohlednici, a k tomu potřebovali růžovou tužku, neboť text sestával ze samých růžových srdíček. Za tím účelem zapůjčenou svěřili právě ustavené správkyni růžové tužky, aby byla ředitelům trvale k dispozici.

Jan Steklík se neustále pohybuje mezi Brnem a Ústím nad Orlicí. K vlastnímu uspokojení nedávno zjistil, že se území, v němž leží Ústí, nazývá Českomoravské mezihoří a od té doby má pocit, že neustálým přesouváním z Čech na Moravu (a naopak) musí prokazovat náklonnost oběma městům stejnou mírou.

Ústí nad Orlicí je nejenom rodným místem Jana Steklíka, ale má i několik jiných zvláštností a lákadel. Mezi ně patří Hanušovické pivo a především "Lípové pivo paní Malinové."

Takové pivo jinde nenajdete.

Musíte sedět na zahrádce u paní Malinové ve vůni rozkvetlých lip a do piva vám bude padat lipový květ.

Věra Fojtová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu