|
Vstup pro předplatitele: |
— dnes 25. listopadu 1979 —
neříkat už nadále stromům stromy,
nýbrž nazývat je jmény:
pravými, smyšlenými, přezdívkou,
nikdy ne nadávkou:
Nazdar, jeřábe před oknem,
dočkáš se letos zase kvíčal?
Čao, kočičí jabloni na dvorku!
Sníš, hruško, o budoucích rydlech?
Smrky se jmenují
Nicolas, Henri, René.
Keř pámelník volá
po komolení,
i slovo se dá rozšlapat.
Jilmy, vydržte.
(Ludvík Kundera)
Hamvas, B.: Filosofie vína. Průvodce po Onom světě. Malvern, Praha 2008, 95 s.
Žádný z několika drobných rodinných vinařů, které znám tak nějak blíže, toho o víně moc nenamluví. Snad o jeho výrobě a práci ve vinohradě. To ano. V pití vína jsem samouk. Až na výjimky mě zajímá, co piji. Rád podnikám cesty na jih, s vínem a za vínem. Těším se ze vzácných chvil spojených s pitím vína v krajích jeho vzniku - portského v Portu, šampaňského v Champagne, tokajského v Tokaji. Chuť vína má vlastní mluvu. Většinou bloudím bez překladatele. Nějaká ta knížka občas přijde vhod.
Filosofie vína maďarského filozofa a esejisty Bély Hamvase rozhodně není pokusem spoutat duši vína do filozofických konstrukcí a kategorií, porozumět této tekutině ve všedním přízemním smyslu tohoto slova. „Je apologií vzácných, slavnostních chvil života, jakými jsou uvolnění, hry a bezstarostný jas. Je to svět dionýsovského, středozemního opojení, napůl bdělé a napůl snové meditace v srpnovém odpoledni pod ořechem, v altánku vedle včelína, čistá záře Orfeova.“ (Antal Dúl)
Hamvasova metafyzika vína začíná pojednáním o „světě úst“, jejichž zakoušení světa je bezprostřednější, než je tomu u abstraktnějších smyslových orgánů, například očí: „poznat pravou povahu věci mohu jen tehdy, když ji ochutnám“. Témata dalších autorových úvah nám naznačí následující letmý výčet názvů kapitol: Pohár vína: salto mortale atheismu; Odbočka eschatologická; Víno a idyla; Hrozny, víno, drahokam a žena; Kdy pít a kdy nepít? Na poslední položenou otázku filozof odpovídá: „Pití vína řídí se jediným zákonem: kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv. Vážné roční době, vážnému člověku a vážnému národu dostačuje.“
V závěrečné modlitbě je nabídnuto poučení, plynoucí z anatomie opojení: „Opojení je stav, který o mnoho převyšuje všední rozum, neboť je počátkem vlastní bdělosti. Počátkem všeho, co je v životě krásné, slavné, vážné, zábavné a čisté. Ono je tou nejvyšší střízlivostí. Je totiž střízlivostí skutečnou.“ V Hamvasově rozjímání je i dost myšlenek, kterým nerozumím. Začítám se do něj opakovaně, dosud však vždy „nasucho“. A to bude zřejmě ta chyba.
Pavel Klvač