Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Unikátní neživá příroda NP Podyjí


Jaromír Demek, č. 2/2013, s. 24-25

Ve sluncem prozářené mírně zvlněné krajině jižní Moravy s poli, sady a vinicemi vytvořila řeka Dyje mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem hluboko zaříznuté kaňonovité údolí, které se v roce 1991 stalo základem národního parku (NP) Podyjí. Hluboké kaňonovité údolí řeky Dyje ve Znojemské pahorkatině s řadou zaklesnutých meandrů, příkrými údolními svahy se skupinami skalních útvarů a pokryvy suťových akumulací je unikátním geologickým a geomorfologickým jevem. Řeka protéká v rámci NP Podyjí morfostrukturou klenbového typu, která je vázána na prvohorní (variskou) strukturu dyjské klenby. V západní části NP Podyjí je tato klenba budována metamorfovanými horninami moravika (vranovská, bítešská a lukovská jednotka). Ve východní části NP odděluje významná tektonická linie moravikum od brunovistulika, představovaného vyvřelými horninami dyjského masivu. Kry krystalických hornin východně od Znojma postupně klesají podél zlomů do karpatské předhlubně a horniny především dyjského masivu jsou pokryty neogenními a kvartérními usazeninami. Příkré údolní svahy jsou v míře větší než u jiných obdobných údolí modelovány souborem geomorfologických procesů, mezi které patří zejména svahové gravitační procesy.

Gravitační svahové pochody značně ovlivnily pravý svah údolí Dyje mezi koncem městyse Vranov nad Dyjí (Zadní Hamry) a státní hranicí s Rakouskem. Řeka tu vytvořila dva zaklesnuté meandry a údolní svah pod Braitavou dosahuje v celém národním parku největší výšky (235 m). Vlivem odlehčení bítešské ruly došlo na svahu k pohybu horninových ker, svah získal stupňovitý tvar. Na meandrové ostruze Skalní město vzniklo rulové skalní město tvořené izolovanými skalami a skalními hřbítky oddělenými hranáčovými závrtovými strouhami. Na následujícím amfiteatrálním nárazovém svahu zaklesnutého meandru pod Braitavou je skalní masiv rozvolněný s pokleslými a vykloněnými krami a skalními pilíři a věžemi a pseudokrasovými jeskyněmi.

Zcela unikátní tvary se pak vyvinuly na protějším levém údolním svahu. K porušení stability svahu tvořeného bítešskou ortorulou došlo v meandrové ostruze zaklesnutého meandru označovaného na mapách názvem Ledové sluje. Ostruha je dlouhá 0,8 km a je protažená od východoseverovýchodu k západojihozápadu. Od vyššího terénu ji odděluje sedlo, kterým vede turistická cesta označovaná názvem Pašerácká stezka. V sedle jsou pseudokrasové závrty kontrolované zlomy. Ostruha dosahuje největší výšky u památníku (obelisku), a to 429,6 m n.m. Osu ostruhy tvoří západojihozápadně od obelisku skalnatý hřeben dlouhý 600 m. Výška hřebene ostruhy se směrem k západojihozápadu do údolí Dyje snižuje až na 320 m a současně se hřeben zužuje. K jihovýchodu spadá hřeben skalní stěnou. I sklon severozápadního svahu ostruhy je značný. Dosahuje až hodnot srázu (35-55°). Sráz je pokrytý balvanitou sutí, která místy tvoří balvanová moře. Pod obeliskem se na severozápadní straně ostruhy rozkládá výrazná deprese zvaná Zlomová rokle, což prokazuje rozsednutí skalního masivu. Na stěně Zlomové rokle jsou ohlazy, které vznikly pohybem a třením horninových ker pohybujících se podle zlomové plochy. Tektonická zrcadla byla nalezena i na stěnách pseudokrasových rozsedlinových jeskyní vázaných na tektonickou poruchu vyznačenou na povrchu terénu skalním srubem. Pohybem skalních ker vznikl rozsáhlý a jedinečný systém rulových pseudokrasových jeskyní. Specifikem rozsedlinových pseudokrasových jeskyní je výskyt podzemního (jeskynního) ledu až do pozdního jara. Při vzniku svahových deformací a systému pseudokrasových jeskyní působil celý soubor geologických pochodů, počínaje odlehčením skalního masivu po zaříznutí údolí Dyje, vlivů tektoniky masivu (hlavně zlomů) a rovněž zemětřesení. Celý skalní masiv je i dnes v pomalém pohybu. I dále po proudu jsou na levém nárazovém údolním svahu pod Pašeráckou stezkou výrazné skalní útvary, jako jsou skály U křemenné žíly, U jeskyně (s pseudokrasovou jeskyní) a Zikova skála.

Ve skalnatém levém údolním svahu naproti rakouské obci Hardegg s hradem se stýká bítešská rula s východnější lukovskou jednotkou moravika s pruhy krystalických vápenců. V krystalických vápencích se vyvinuly krasové tvary (jeskyně, krasový pramen). Skalní stěny s odlučováním skalních ploten se střídají se strmými svahovými roklemi, balvanovými moři a balvanovými proudy. Jednou z nejvýraznějších dominant dyjského údolí je nejvyšší skalní stěna zvaná Vraní skála (relativní výška 80 m) na levém nárazovém svahu. I geolog a geomorfolog, hledící většinou na zem, se zájmem zvedne hlavu, když sokol stěhovavý vysoko na nebi učí mláďata využívat vzdušné proudy nad sluncem rozpálenými skalami.

Nejkrásnější zaklesnutý meandr vznikl na hranici s Rakouskem pod zříceninou Nového Hrádku postaveného na meandrové ostruze zvané Ostroh. Řeka Dyje složitě obtéká meandrové ostruhy Umlaufberg v Rakousku a Ostroh v Česku. Menší odolnost hornin lukovské jednotky umožnila vznik unikátního ladně zaobleného zaklesnutého meandru s pokročilým zaškrcováním (skalnatá ostruha u Nového Hrádku je úzká jen 110 metrů).

Pod ústím Žlebského potoka je údolí Dyje zaříznuté do vyvřelých hornin dyjského masivu. Pod meandrovou ostruhou Šobes s agrárními terasami řeka Dyje náhle mění směr svého toku a prudce se stáčí v závislosti na síti tektonických poruch v žulách ze směru severozápad-jihovýchod směrem k severu až k severovýchodu. Současně se mění i ráz údolí. Jeho hloubka se zmenšuje na 120 až 160 m a jeho tvary v žulách jsou zaoblenější. Zejména na pravém údolním svahu od Papírny až k Sealsfieldovu kameni se tyčí četné žulové skalní věže, pilíře a hřebeny. V žulách jsou vyvinuty i zajímavé exfoliační tvary a drobné formy zvětrávání a odnosu jako skalní mísy a žlábkové škrapy. Pod Sealsfieldovým kamenem jsou nápadné dlouhé balvanové proudy z velkých žulových bloků.

Od Býčí skály až po město Znojmo vyplňují údolí vody údolní nádrže Znojmo. Kaňonovité údolí Dyje je tak hlavním geomorfologickým a krajinnoekologickým fenoménem NP Podyjí.

Významným rysem parku jsou však i hluboká a skalnatá údolí přítoků Dyje, zejména levých přítoků Klaperova, Žlebského a Mašovického potoka s mrazovými sruby, balvanovými a blokovo-bahenními proudy a vodopády. Při ústí Mašovického potoka se nachází pozoruhodný viklan.

V hlubokých údolích Dyje a jejích přítoků se drží studený vzduch a dochází k lokálním klimatickým inverzím a místnímu proudění vzduchu v důsledku nestejného oslunění a nahřívání skalních svahů. Místní klimatické rozdíly vyvolané georeliéfem ovlivňují průběh geomorfologických pochodů a mají dopad i na biotu. Proudění chladného vzduchu v balvanových mořích na svazích je příčinou sezonního zalednění Ledových slují.

Nad horní hranou kaňonovitého údolí Dyje i zaříznutých údolí jejích přítoků se pak rozprostírá sluncem zalitý mírně zvlněný povrch Znojemské pahorkatiny tvořený plošinami, zaoblenými pahorky a hřbítky. Je to typická holorovina České vysočiny s obnaženou bazální zvětrávací plochou a se zbytky kaolinických zvětralin vzniklých v tropickém (savanovém) podnebí druhohor a třetihor. V žulách dyjského masivu leží na bazální zvětrávací ploše žokovité žulové balvany a vyskytují se nízké exfoliační klenby (ruwary). Sníženiny mezi nimi jsou místy vyplněné neogenními mořskými usazeninami ze záplavy, která na území dnešního národního parku zasáhla v mladších třetihorách z přilehlé karpatské předhlubně. V chladných obdobích starších čtvrtohor se pak usadily spraše.

Vysoká geodiverzita je tedy také základem pro vysoký stupeň biodiverzity NP Podyjí.


Prof. RNDr. Jaromír Demek, DrSc., (1930) - geograf a geomorfolog

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu