Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Řeka ve městě


Václav Čermák, č. 5/2006, s. 20-21

Co je řeka?

Pro někoho domov pod širým nebem, jiskření vlnek pod stropem korun věkovitých stromů, chladivé objetí v parném létě, hravé mihotání rybího plůdku na štěrkové lavici, cesta klukovských dobrodružných plaveb. Pro jiného temné, škaredé místo, kde utonulo milované dítě. Povodně jsou pro někoho noční můrou, probouzející ho při každém větším dešti, pro jiného zajímavým zážitkem. Moje matka často vzpomínala na svoje dětství a jedním z jejích nejsilnějších zážitků byla rozvodněná Kyjovka v Kyjově. Jakmile voda dostoupila třetího schodku v chodbě rodného domu, to byla chvíle, kdy se necky proměnily v gondoliéru a kyjovské ulice v benátské laguny, po nichž plula se svou kamarádkou. Pro každého člověka je řeka jiná.

Komu patří řeka?

Podle vodního zákona nepatří voda v řece nikomu, ani státu. Každý ji může užívat bez povolení ke koupání, sportování, bruslení na hladině. V tomto smyslu zákona jsou řeky pro lidi, podle praxe lidé, natož živočichové nemají v řekách co dělat. Strom v korytě, štěrková lavice, na které se brouzdají děti, tůň, ve které se dá koupat, ostrůvek, na němž se může tábořit, to všechno jsou škodné, určené k likvidaci. Správci vodních toků, za velké peníze, znovu a znovu modelují přírodou samovolně revitalizovaná koryta řek do jednotvárných geometrických tvarů, aby naplnili jinou literu vodního zákona - neškodné převádění vody korytem řeky. Takto se stávají řeky nepoužitelné jako lidská obydlí.

Názorným příkladem nehumánnosti je existence jezů - zabijáků. Nejproslulejší jsou na Lužnici, Pilař a Čejnov, na nichž utonuly desítky vodáků. Setkal jsem se s výkladem, že skluz a vývařiště těchto jezů odpovídají normám a pokud je jez nebezpečný, nemají jej vodáci splouvat nebo se na něm koupat, je to jejich riziko. Zprávy o utonulých jsou stále běžné a málokdo se nad nimi pozastavuje. Většinou jsou to zbytečně zmařené životy k nimž dále dochází vinou cynismu a lidské lhostejnosti těch, kdo mohou nebezpečné jezy změnit.

Takovým zabijákem se od konce šedesátých let stal i jez na Riviéře v Brně. Čtrnáct obětí, většinou mladých lidí, a mnoho dalších tonoucích přiměly nejdříve správce vodního toku pouze k postavení oplocení jezu a k instalaci cedulí se zákazem koupání. K odstrašení tam chtěli ještě vyvěsit velkou barevnou tabuli se seznamem obětí jezu. Až smrt dalších dvou mladíků, utonulých na jezu v průběhu jednoho týdne července 1995, vedla k prosazení změny konstrukce jezu na bezpečnější. Navzdory tvrzení tehdejšího technického ředitele správy vodních toků, že problém nebezpečného jezu se jeho rekonstrukcí nezmění a že nemá smysl do toho vrážet peníze, na nové konstrukci dodnes nikdo neutonul ani netonul. Jeden milion korun stál za několik lidských životů. Jez v Brně na Riviéře je precedens, který je možné uplatnit na většině nebezpečných jezů. Že řeky jsou pro lidi a pro přírodu, na tom je třeba trvat.

Jak se řeky vytratily z měst

Většina našich větších měst stojí na okraji údolních niv nebo v nivách. Řeky byly nejdůležitějším krajinotvorným fenoménem území, který se rozhodující měrou podílel na vzniku a rozvoji měst, rozvoji, který postupně vytlačoval luh. Takový byl i charakter obou brněnských řek, které se do konce první poloviny 19. stol. klikatily od svého vstupu do brněnské kotliny. Několikrát za rok se rozlévaly. Při větších povodních jejich záplava vytvářela malé brněnské moře, které sahalo od Zábrdovic přes Radlas, část Cejlu, Olomouckou, Komárov, Heršpice až za Rajhrad. Bylo delší než 20 km. Proto se Brno zpočátku rozvíjelo na vyvýšeninách, na březích svého občasného moře.

K systematické regulaci Svratky a Svitavy se přistoupilo v roce 1847, v době propouštění dělníků z továren. Svratka od Poříčí a Svitava od Zábrdovic se po toku dolů narovnaly a zahloubily. Regulačními pracemi byl pověřen inženýr Seifert, zaměstnávající na různých „hladových“ stavbách 1 500 až 2 000 bývalých továrních dělníků a tuláků. Na území jižní části města, poblíž jeho centra, zbaveném záplav vznikly vhodné podmínky pro stavbu továren. K rozvoji průmyslu zde přispělo i přivedení železnice v roce 1839 od jihu z Vídně a napojení železničních vleček.

Regulacemi obou brněnských řek se říční charakter vytlačil z obrazu jižní části města. Jejich funkce se eliminovaly na převádění vody. Strmými svahy, nábřežními zdmi, inundačními hrázemi a hlubokými koryty se řeky izolovaly od okolního území a stávaly se bariérami rozdělujícími město na části, překračovanými jen několika mosty. Řeky v Brně začaly překážet. Kdysi se mě ptal jeden významný brněnský urbanista, jaký mám názor na zaklenutí Svratky na Poříčí, které by umožnilo vedení čtyř pruhů velkého městského okruhu.

Poněkud jiný byl vývoj Svratky od Poříčí proti vodě směrem k Pisárkám, Jundrovu, Komínu až k Bystrci a Svitavy od Obřan k Bílovicím. Zde si řeky zachovaly relativně přírodní charakter a jejich poříční zóna se stala významným výletištěm. V roce 1832 psal o Pisárkách jeden Pražák žijící v Brně, že to bylo místo, kde se scházel všechen brněnský lid, neboť tam byla zvláště krásná krajina. Toto výletiště bylo v té době navštěvováno stejně hojně jako bubenečská zahrada v Praze. Brňané navštěvovali četné zahradní restaurace na březích Svratky, na hody do Jundrova je přivážel od Kamenného mlýna parníček.

V devadesátých letech 19. stol. vznikl v Pisárkách zábavní park, jemuž se přezdívalo Malý Prátr. Při mnoha různých slavnostech a brněnských trzích tam bývaly tisíce lidí. Promenádní koncerty vojenské hudby v parku před Střelnicí se staly dostaveníčkem brněnských vyšších vrstev. Začátkem 20. stol. návštěvnost, a tím význam Pisárek jako rekreačního a společenského centra, postupně klesala. Mezi brněnskými občany byly oblíbené i nedělní výlety z Bílovic do Obřan romantickým údolím Svitavy s návštěvou místních restaurací.

Jak vrátit řeky do měst

Město a řeka mají leccos společného. Urbanistické a ekologické principy jsou si podobné. Aby byly město a řeka vitální, musí mít co nejméně bariér a co nejvíce různorodosti. Tak jako široké, rychlé silnice, velké průmyslové či univerzitní areály rozřezávají město na kusy, jejichž okraje pak odumírají, chudá na život je řeka odtržená od svého okolí nábřežními zdmi a rozporcovaná jezy nebo přehradami, které vodní živočichové nejsou schopni překonat. Ulici svědčí, když je živá od rána do noci, k čemuž potřebuje domy s byty, budovy - pracoviště, kavárny, restaurace, výstavní místnosti, kino, divadlo. Pokud má být řeka živá, musí skýtat rozmanité prostředí pro pestrá společenstva živočichů, rostlin a nakonec i bohaté prostředí pro lidi. Pro město i řeku rovněž platí, že jsou na styku různých funkčních ploch nejživější. Na pěších komunikacích, které jsou v kontaktu s obchody, kavárnami, venkovními restauracemi, panuje nejčilejší ruch. Analogicky v přírodním pobřežním pásu je možné najít nejpestřejší společenstva rostlin a živočichů vodních, příbřežního pásma a suchozemských.

Město a řeka mohou spolu velmi dobře spolupracovat a vzájemně se podporovat. Co pro to udělat? V prvé řadě je třeba „sešít“ řeku s městem, tj. propojit řeku a její poříční zónu s okolní zástavbou, dát řece prostor a pohledově ji otevřít městu, obnovit podélné i příčné říční kontinuum lužní krajiny tak, aby se stala výraznou urbanistickou páteří města. Lužní krajina je charakteristická svými lužními lesy, meandrujícími řekami, rozdvojováním koryt řek, slepými rameny, jezírky, břehovým a doprovodným porostem řek, vlhkými loukami, mokřady, které jsou vzájemně propojeny vodním režimem, energomateriálově i biologicky. Koncepce luhu ve městě vychází z potřeby zachování, resp. obnovy přírodních nivních a říčních procesů. Na okraji města se více zaměřuje na rozvoj přírodního prostředí, čím blíže k centru, tím více na rozvoj obytných funkcí. Luh tak přechází z přírodě blízké podoby lužních lesů a luk na okrajích města přes formu lesoparku až krajinářských parků, využívaných k rekreaci, sportování a společenskému životu, po nábřeží uvnitř města.

Parky samy o sobě ještě nemusí být zárukou živého poříčí. Mohou se naopak stát mrtvou, málo užívanou zónou posunující bariéru od řeky směrem do města. Neměly by se tam pouštět ve větší míře komerční oplocené sportovní areály vytvářející bariéry. Do poříčí by měly naopak pronikat malé, a dokonce i docela všední činnosti řemeslníků či zahrádkářů, architektura zrcadlící se na vodní hladině, veřejné prostory, na nichž se obyčejní lidé opalují, loďkují, rybaří, pořádají pikniky, prodávají zmrzlinu a párky, posedávají v zahradních restauracích nad vodou, poslouchají koncert, pouštějí draky, rodiče ukazují dětem vodní ptáky, party hrají na pláccích fotbal nebo volejbal, v zimě na zamrzlém jezírku hokej a běžkaří. Při koncipování poříční zóny ve městě se musí pamatovat i na čistě přírodní enklávy skýtající potřebný klid pro rozvoj biotopů. Cestujícím na kole nebo pěšky zanechá takové prostředí spoustu zážitků.

Jsem přesvědčený o tom, že pokud se budou ctít principy odstraňování bariér a různorodosti, bude návrat řek do měst úspěšný a řeky se stanou harmonickou složkou složité městské tkáně. V současné době se ve vyspělé cizině prosazuje spojování protipovodňové ochrany se zpřírodněním řek a s jejich zapojováním do urbanistické struktury měst. Takovým pokusem revitalizace je např. úprava řeky Isar v Mnichově v délce 8 km, s níž se začalo v roce 2000. Cílem projektu je vytvořit ve městě přitažlivé prostředí pro odpočinek, rekreaci a sport. Odsunutím hrází a rozebráním opevnění řeka získala prostor. V ozeleněném mezihrází se voda rozlévá při povodních. Velkorysý záměr, který stál 30 mil. eur, byl úspěšný. Řeka se stala oblíbeným místem obyvatel, kteří tam chodí na procházky, pozorují vodní ptactvo a mohou se zase v řece koupat. Pro myšlenku projektu se podařilo získat obyvatele Mnichova, kteří našli k řece Isar hlubší vztah. Takových příkladů je možné najít v cizině více, u nás se o vrácení řeky Moravy do města pokouší olomoucká radnice.


Ing. Václav Čermák - v současné době spolupracuje s nevládními organizacemi na prosazování přírodě blízké protipovodňové ochrany

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu