VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kraj pod Zvičinou je plný přírody, štědré a pořád ještě víc kultivované než civilizované. Rozmanitost jeho rostlin a lidský zájem a péče o ně poznamenaly také jména zdejších osad: Bukovina, Vřesník, Bezník, Borek, Borovnice, Brusnice, Olešnice, Javoří. Co jméno, to kousek krásy přírodní i jazykové.

Zvlášť Javoří je krásné jméno a krásná ves. Přesněji jsou to vsi dvě, Horní a Dolní, a právě v té dvojitosti tkví jejich osobitý půvab. Má-li jej člověk cele vychutnat, musí obě ty vesnické sestry vnímat zároveň. Jak dobře se doplňují už svou odlišnou polohou! Jako kdyby je spojovalo rameno vah - dlouhé úbočí kopce svažující se k jihozápadu tam, kde je všeho víc než nahoře, hlavně stromů, především velkých pravidelně rozkošatěných lip, jejichž křivky tak dokonale ladí s přímkami zdí a střech pod nimi. Ale nad vesnicí se osaměle tyčí velkolepý jírovec, v tomto kraji převzácný. Oč bujnější je to, co zde roste, než na kopci, oč rušněji se tady projevuje život, poněvadž je tu potok a hned dva mlýny! Škoda, že oba už oněměly; ale já stejně v duchu slyším jejich veselý klapot a hukot.

V Horním Javoří (také se mu říká Javoř - ta Javoř) je všechno skrovnější, stromy, zahrady, políčka a domky, a kalná voda rybníčku sousedícího s barokní statuí svatého Jana Nepomuckého jako by mezi kopřivami věčně zatajovala dech. Jediné, čeho je zde opravdu hojnost, je vítr. A rozhledy. Rozhledy na všechny strany a jeden úchvatnější než druhý, ať ten k nížinám kolem Jičína, ve kterých Český ráj vyznačuje dramaticky svůj začátek někdejší sopkou Veliší, nebo k Nové Pace a Lomnici, na něž vladařsky shlíží Kumburk a Tábor, anebo ještě úžasnější pohled k severu, kde se zvedají ve velebném kontrapunktu pásma vrchů čím vzdálenějších, tím vyšších a mohutnějších. Začíná to Staropackými horami, Levínem, Kozincem a Čisteckou hůrou (každé to návrší je naleziště proslulých polodrahokamů) a končí samotnými Krkonošemi, vlevo se Žalým (z toho jména na mne vane dech dávného pohanství) a s Rýchorami a Vraními horami docela vpravo. A já vždycky, když se po veškeré té kráse rozhlížím, uvědomuji si spravedlivost, s níž se věkovité síly a procesy utvářející tenhle koutek české země postaraly, aby hojnost vláhy a zeleně na dolním konci stráně svou vahou o to výš pozvedla a k nebi přiblížila pokornou skromnost konce horního.

Před lety
chodíval jsem dlouhé hodiny po tomto kraji,
posouvaje obzor dál a dál.
aby stavba mého světa měla základ
(domov se mu říká)
tak veliký,
abych mohl v jeho středu stát co nejpevněji.
Dosáhl jsem toho?
Snad.
Jisté je,
že pro krásu a pocit štěstí
vycházím teď z našich vrátek mnohem míň.
Stačí mi už jen zahrada za domem,
náš malý libosad,
ten čtverec zeleně pod síťovou klenbou stromů
a mezi krajkovými stěnami,
které přizdobují rudé trsy rybízu
či tu a tam žlutý, růžový a bílý květ.
Poblíž své ženy,
kleče
s rukama v trávě a hlíně,
se zrakem upřeným k skrytému životu,
po němž většinou jen šlapeme,
učím se trpělivosti a pokoře někdejších alchymistů,
a když zvednu hlavu,
abych si narovnal hřbet,
vteřinový záběr věcí okolo,
pouhé zavadění pohledem
o ženiny šedé vlasy.
o květ šípku,
o bělostný oblak nad ním.
o pablesky hmyzích křídel na louce
v závanech teplé sladké vůně jasmínu,
to mi dá pocítit krásu žití silně jako nikdy dřív
a já se opět spokojeně sehnu k půdě,
abych se s ní dále připravoval k úplnému spojení,
v němž bude ta konečná, ta jediná skutečná jistota:
navždy, navždy v rodné zemi.
ve kterou se začas sám pomalu proměním.

PhDr. Jaromír Zemina (1930) je historik umění, kreslíř, fotograf, esejista a básník. Text byl vybrán z knihy Jiné texty, kterou roku 2000 vydalo nakladatelství Torst.