Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Krajina mého srdce


Mojmír Trávníček, č. 6/2008, str. 20

Krajinami svého srdce bych měl nazvat ony krajiny touhy a snů, které jsem v životě nikdy nespatřil, ale které uvázly v obraznosti natrvalo od chvíle, kdy jsem v dětském věku o nich četl. Nejprve to byl romantický Island z knížek Jóna Svenssona, projížděný "na koni mezi ledy a ohni" dětským hrdinou Nonnim. Záhy se k němu připojily pouště a horské pustiny blízkého Východu, v nichž prožíval "ve stínu pádišáha" neuvěřitelná dobrodružství Kara ben Nemsí v knihách Karla Maye. Toto dětské období snění o vzdálených končinách, kam se jednou vypravím, uzavřely polární kraje Rasmussenova cestopisu Cesta bílým tichem, přijímané zejména prizmatem životopisu Roalda Amundsena, který sugestivně napsal Zdeněk Urbánek pod titulem Hrdina obou pólů.

Pro celý život mělo význam, že tyto krajiny (a jejich lidé) vstupovaly do srdce a mysli prostřednictvím slova, skrze literaturu. Realita poválečného života je uvěznila provždy jen do srdce, a k jejich poznání a vyznání lásky na místě nedošlo. Bylo mi souzeno pohybovat se v obzorech podstatně bližších. A tak zamýšlím-li se dnes, která že krajina vstoupila do srdce skutečně a bezprostředně a vydobyla si v něm nejpřednější místo, musím vyznat, že je to pořád jen krajina mého dětství: ne vysněná polární a pouštní, ale ta, kterou jsem poznával pomalu a postupně očima i nohama, sluchem a všemi smysly od prvního rozhlédnutí dítěte po poslední návraty. Krajina mých všedních dnů i nedělí, nerozsáhlý kout Valašska, který nevyniká ničím mimořádným, nenabízí turistům žádnou okázalou pamětihodnost a pravděpodobně jak svým obyvatelům, tak nahodilým návštěvníkům a cestujícím připadá až příliš krotká, skromná a málo atraktivní. Myslím, že právě pro její nenápadnost a nevnucující se vlídnost, pro přívětivou náruč nevzrušivého horizontu své krajiny jsem jí znovu a znovu dával přednost a omlouval se jí, kdykoliv jsem se vrátil dočasně okouzlený magií či slávou jiných krajin a měst. Je to krajina, která nevyrušuje kontemplátora a neodmítá ani dobrodruha.

Údolí proti proudu říčky Senice od Vsetína k Horní Lidči, kterým jsem projížděl dvakrát denně po osm let střední školy a pak dodnes bezpočtukrát, po proniknutí sevřením soutěsky u Čertových skal v Lidečku otevírá ono centrum securitatis mého dětství a útočiště vzpomínek i cíl návratů muže a starce. Kotlina jediným pohledem obsažená od vvsoko položeného hřbitova nad kostelem sv. Kateřiny v Lidečku se přehoupne v Horní Lidči přes vodní předěl a pokračuje k Valašským Kloboukám. A to je v podstatě celý ten kout jižního Valašska, který mi přirostl k srdci.

Denně jsem ho poznával v celé rozloze a širokém okolí na plastické mapě okresu, která visela na stěně schodiště obecné školy, kterou jsem nenavštěvoval - protože jsem v ní trvale bydlel. Žasl jsem nad vzepětím Bílých Karpat, které připomínaly Himálaje, nad strmostí Makyty i lidčanské Stráně, kterou jsem přece znal jako mírné návrší. Bratranec-učitel mi vysvětlil, že to je dáno růzností měřítka. Předvedl mi názorně, že kdyby se použilo měřítka použitého plošně i na výškové poměry, výrazný reliéf by se ztratil a nelišil by se příliš od nějakého drsného papíru. Bylo to jedno z nejvýznamnějších životních naučení: porozumění měřítku a jeho užití. Pomohlo mi to pochopit, že i krajina může být "přidělena" člověkovi na míru. Pochopil jsem, že ten můj rodný cíp Valašska okolo Horní Lidče a Valašských Klobouk odpovídá všestranně mé míře, dokonce i těm docela prostomyslně zvažovaným možnostem fyzickým: právě na tyto tak málo gigantické kopce stačím dechem, úvozové cesty podél nestrmých svahů (už dávno jsou zavezeny, "meliorovány") vyhovují mým nohám.

Proměny krajiny vnímá věk a odloučenost převážně srdcem. Jeho prizmatem se formují i vzpomínky. Podvečerní slunce osvětlující kaluže na návsi po letní přeháňce za mého dětství je pojednou skvělejším světlem než polární záře. Utkvění času za poledního vyzvánění o kterési neděli před půl stoletím vyvolá paměť ještě dnes s větším okouzlením, než by vyvolala nejbizarnější fata morgána. Ale samozřejmě nemůže opomenout to hmatatelné a viditelné: nepřetržitý život krajiny. Mladému netrpělivému věku se zdávalo, že se nic neděje a nemění. Zdi byly čím dál unavenější stáním a okna zaprášenější dřímotným hleděním - nějak tak to viděl milovaný autor ve vlastní rodné obci. Ale ukázalo se, že jde o optický klam. Jakmile jsem se vzdálil a čas se posunul, překvapovala mě při každém návratu nezadržitelná míra života. Z někdejších vrabčích hnízd některých nepořádných příbytků a neuspořádaných zákoutí vyrostly úhledné a přitažlivé, právem oceněné "vesnice roku". V jedné dědině za druhou se zvedly věže nových kostelů a kaplí: Horní Lideč, Střelná, Študlov, Lačnov… A ten starý dobrý známý vítr, nepřestajně vanoucí údolím odedávna, jako by přinášel poryvy naléhavé hudby. Píseň toho větru je tichá a mírná a oslovuje především duše přímé a bezelstné, které se nehoní za senzacemi a rekordy, neusilují jen o to, co je super, ale hledají to, co odpovídá měřítku jejich srdce. Proslavené končiny domova a světa - Český ráj a Šumava, Beskydy a Vysočina, Auvergne a Umbrie - naplňují velkou literaturu. Moje rodná krajina nenašla dosud svého básníka, a kdo do ní vstoupí a přijme ji do srdce, nebude ovlivněn literaturou, ale výhradně osobním trpělivým poznáváním jejích půvabů, které se nevnucují.


Mojmír Trávníček (1931), liter. kritik a publicista, editor díla J. Zahradníčka, J. Čepa, I. Slavíka, V. Vokolka ad.; knižně vydal životopis Jana Čepa Pouť a vyhnanství (1996), studie a vzpomínky Skryté letokruhy (2001), Sdílet věčné (2002), O Františku Křelinovi (2003), Eseje, portréty, vyznání (2007).

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu