Čtení na tyto dny

* * *

nad polem křičí skřivánek
opřený křídlem o vánek
ve mně se dějí zázraky
a za stolem z vrásek
vychází souhvězdí dobrého údělu
pod kterým si dnes ustelu
když hluboká studna nebe
neprozradí ani co by stálo
za tichý neklid

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Lomy, haldy, jámy ve výtvarném umění


Jan Lacina, č. 5/2013, s. 30-31

V krajinomalbě bývalo, a dodnes je, zvykem vyhledávat ke ztvárnění především krajiny malebné. Tedy takové, v nichž jsou stopy člověka souladné s přírodou, nebo v nich dokonce přírodní prvky převládají. Přesto již odpradávna alespoň někteří malíři ztvárňující harmonickou kulturní krajinu, tedy tu malebnou, včleňovali do svých záběrů i rozmanité „jizvy“ původem antropogenních tvarů reliéfu. V modernější době si pak dokonce někteří výtvarníci zvolili nápadné tvary člověkem změněného a vytvořeného reliéfu alespoň dočasně za hlavní objekt své tvorby. Všimněme si alespoň některých.

Již Bedřich Havránek (1821-1899), jeden z prvních realistů mezi romantiky, zachytil kolem roku 1859 ve více skicách skalnaté údolí dolního toku Sázavy, místy načaté žulovými lomy. Adolf Kosárek (1830-1859), předčasně zesnulý krajinář na pomezí romantismu a realismu, maloval především široké záběry mírně zvlněné krajiny širšího Polabí. Pokud se na nich objevuje vodní prvek (viz např. obraz Česká krajina), jedná se zřejmě o zatopené písečníky, jakých zde dodnes najdeme plno. Kosárek kolem roku 1857 nakreslil i Svatoprokopský lom u Hlubočep a namaloval Pískový lom někde poblíž Prahy.

Antonín Chittussi (1847-1891), poučen malíři tehdy progresivní francouzské barbizonské školy, maloval počátkem 80. let 19. století v okolí Paříže i Krajinu s lomem u ChampignyPískoviště za městem. Zvláštní půvab a přitažlivost pro něho měly železnice. Zatímco ve více verzích obrazu Na dráze orleánské či v Krajině s vlakemÚdolí Jihlavky u Petrovic na Moravě z let 1884-1885 jsou již vysoké železniční náspy zapojeny do okolní krajiny vegetací, na obraze Ze Železné Rudy na Šumavě (1886) je nový železniční násep na pomezí Čech a Bavorska ještě velmi nápadný.

V melancholických dílech lyrického symbolisty Jana Preislera (1872-1918), ve více variantách uhrančivého Černého jezera (1904), jsou kontrastním prvkem bílé vápencové stěny, které malíř vnímal v lomech rodného Berounska. Jedním z nejvýznamnějších obrazů průkopníka kubismu v českém výtvarném umění Bohumila Kubišty (1884- 1918) je Lom v Braníku (1910). O tomto obraze v monografii o B. Kubištovi z roku 1984 její autorka M. Nešlehová píše: „Nedávný sesuv půdy v Braníku inspiroval malíře - myslitele, toužícího odkrývat hlubiny vnitřních jevů, přímo symbolicky. Náhoda odhalila to, co lze jen tušit pod povrchem země - její dřeň, její skladbu, a kontrastovala ji okolní zvlněnou krajinou.“ V každém případě je zřejmé, že právě hranaté tvary sesuvem a posléze lomem obnažených skal plně vyhovovaly kubistické formě malby.

Jako malíř Železných hor, zejména rozkvetlých ptáčnic kolem samot, je známý velice talentovaný Jindřich Prucha (1886-1914). Bohužel padl mlád hned v prvních dnech 1. světové války. Své malířské mistrovství si stačil ověřit i malbami lomu poblíž samoty Županda u Běstviny, kde žil - viz obrazy Opukový lom (1908) a Lom (1914) - ve více variantách. Od ztvárňování malebné krajiny rodné Vysočiny a Železných hor se krajem i námětem na čas odchýlil Oldřich Blažíček (1887-1953). Opakovaně ho zaujaly vápencové lomy u podbeskydského Štramberku - viz olejomalby Štramberští kamenáři (1912) a Lomy na Štrambersku (1920). Otázkou zůstává, zda by tento klasický krajinář maloval i odvaly současných uranových dolů, které se začaly tyčit nad vsí jeho dětství a malířských návratů Rožnou jen pár let po jeho smrti.

Téměř realisticky zobrazoval rozmanité krajiny vlasti i ciziny Otakar Nejedlý (1883-1957), dlouholetý profesor krajinářské školy na pražské Akademii výtvarných umění. K jeho často reprodukovaným obrazům (například i v katalogu k výstavě a konferenci Tvář naší země - krajina domova v roce 2001) patří i Zlatý kůň u Koněprus (1952) s nápadným vápencovým lomem.

Jistým překvapením bylo, když se nezaměnitelný malíř snových krajin i figurálních kompozic Jan Zrzavý (1890-1977) po jednom z návratů z přímořské Bretaně pustil - opět s nezaměnitelným rukopisem - do malování ostravských hald včetně širšího záběru této zcela změněné průmyslové krajiny - viz z roku 1933 Haldy večer, Ostravské haldy, Haldy na OstraviciStrusky na Ostravici, po letech pak opět (snad pokus o socialistický realismus?) Ostravské haldy (1950). Sám umělec k tomuto úniku do hornické krajiny ve svém vyznání Česká krajina roku 1939 napsal: „V době, kdy jsem maloval své nejlepší obrazy z Ile de Sein, přišel jsem do Moravské Ostravy. Nebyl jsem necitelným k atmosféře a poesii tohoto průmyslového a zakouřeného důlního města, ale malířského zjevení dostalo se mi až za městem. Strouhy černé důlní vody, haldy, strusky na březích Ostravice, změtené spousty vyvržených opuštěných hmot, bující býlí a traviny, vše žilo svým vlastním a fantastickým životem tvarů a barev, svět zvláštní divoké mimozákonné krásy.“ Je pravděpodobné, že malíře, který miloval „kámen a vodu“ by dnešní, vesměs souvisle zalesněné haldy již k malbě neinspirovaly. Vyhledával totiž krajiny volné, kde „není přesmutných a strašidelných vězení lesů“.

I krajinomalba postupně směřovala k abstrahování, k nepopisnému vidění a zobrazení vnímané krajiny. Citlivou meditaci nad strukturami země, jak píše uměnovědec J. T. Kotalík, představuje Jiří John (1923-1972) svým obrazem Čedičový lom (1961). Johnův žák Michal Ranný (1946-1981), rovněž meditující a v malířském projevu barevně i tvarově velmi střídmý, namaloval zřejmě stejný motiv jako jeho malířský vzor - známé čedičové varhany v národní přírodní památce Panská skála u Kamenického Šenova. Pojal je ovšem jako soustavu vertikálních barevných pásů, takže patří k „radostnějším“ obrazům jeho díla. Bohatstvím metafor a symbolů vyniká i krajinářská část malířského díla Bohdana Laciny (1912-1971). Najdeme v něm i obrazy Prázdný lom (1947) a Krajina, která byla mořem (1965), oba zřejmě inspirované opukovými lomy na Poličsku. V přibližně stejné krajině objevil krásu lomových stěn a v abstraktních obrazech ji přetlumočil Čeněk Dobiáš (1919-1980).

Zcela výjimečné postavení v kontextu české krajinomalby má Bohdan Kopecký (1928-2010). Ač rodák ze starobylé Litomyšle, ze které pocházel i slavný autor romantických a idylických krajin Julius Mařák, uchýlil se po absolvování krajinářské školy O. Nejedlého do Severočeského hnědouhelného revíru, kde dokonce i fáral. Právě z této měsíční krajiny obrovitých důlních jam a ustupujících vesnic i měst vytěžil svoje životní velmi originální dílo. Už názvy jeho obrazů vystihují poněkud krušnou realitu této podkrušnohorské krajiny - například Pinka (1961), Prázdný dům (1961), Měsíční kraj (1962), Hrozí propadnutí (1966), Neklidná hlušina (1973), Jízdní řád už neplatí v Mariánských Ředčicích (1974), Poslední zvonění (1976). Kopeckého tvorba, inspirovaná rozvrtaným Mosteckem, je z hlediska formy i obsahu natolik závažná a výjimečná, že již roku 1962 v katalogu výstavy v Alšově jihočeské galerii Josef Brukner mimo jiné napsal: „České krajinářství získalo Bohdanem Kopeckým opět svůj životní smysl“.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu