Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Máme mít starost o kyslík?

Jan Hollan, č. 4/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Tragédie překotných výsadeb ovocných stromů v krajině

Martin Lípa, č. 4/2019, s. 21-23

Nechme les důstojně zemřít

David Veselý, č. 4/2019, s. 30, pro předplatitele

Vcházení do obrazů V – František Richter

Petr Halas, Jan Lacina, č. 4/2019, s. 40-43, pro předplatitele

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Skoro neznámý ovocný druh – tatarka


Ivo Dostál, č. 5/2013, s. 51

V poslední době se stále více mluví o oskeruši zásluhou jejího nadšeného propagátora Víta Hrdouška. Je to zajímavý strom s ne zcela vyjasněnou historií svého původu, která sahá snad až do oblasti bájí. Kde je pravda sice nevím, ale viděl jsem staré oskeruše v porostech lesa Forestra Umbra na italském poloostrově Gargano, který je už od 13. století chráněn jako královský revír a kde tento pozoruhodný ovocný strom tvoří přirozenou součást prastarých porostů a kde se i bohatě zmlazuje.

Oskeruše má jistě zajímavé ovoce, ale neméně pozornosti si určitě zasluhuje právě tatarka, někdy také zvaná hrušeň Tatarova. Tento málo známý ovocný strom byl nalezen ve výsevu semen z tzv. šípové hrušně (Sorbopyrus bollvylleriana - kříženec jeřábu a hrušně) jako nahodilý semenáč v roce 1857 zahradníkem M. Tatarem. Velkým překvapením byly jeho plody - veliké, tvarově podobné zploštělému jablíčku (jsou však jedinci s plody podobnými kulatější hrušce) až 4 cm velkému a váze kolem 50 gramů, žluté s červeným líčkem, šťavnaté a výtečné chuti. Semenáč byl pojmenován jako hruškojeřáb Tatarův - Sorbopyrus auricularis var. bulbiformis. Listy má podobné nejspíše jabloni, ale zespodu jsou stříbřitě pýřité jako u jeřábu muku, kterému se ostatně tím také podobají. Květy jsou podobné i pachem jeřábům a plody uzrávají v srpnu a začátkem září a vydrží skladování nejdéle do 3 týdnů. Uvádí se, že je velmi odolný a roste dobře v jakékoliv lokalitě, nejlépe však na slunci a na nepříliš suché půdě. Zkušeností ale není mnoho, takže tyto údaje bude nutno ověřit.

Já sám jej mám od pana Jagoše ze slováckého Lipova, který tento strom šířil, a pokud se dobře pamatuji, tak uváděl, že si rouby bere ze starého stromu snad z Kněždubu, který přinášíval metráky výtečných plodů, využívaných na vše, od přímé konzumace přes kompoty, džemy až po jistě výtečnou pálenku. Rouboval ho na hrušeň. Ještě mi neplodil, takže osobní zkušenost s plody nemám.

Příznivou zprávou je, že se dá už vzácně i koupit, protože ho někteří zahradníci začali množit. Pozor však na podobný základní kříženec hruškojeřábu Sorbopyrus auricularis, který má plody krásně oranžové o velikosti plodů jeřábu muku, ale chuťově moučnaté. Pokud někdo máte nějaké zkušenosti s tatarkou a podělíte se s námi, bude to jistě pro rozšíření pěstování tohoto zajímavého ovocného stromu velkým přínosem.

Ivo Dostál

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu