VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Znám kousek od Brna lesní rokli, do které ani silný vítr nedokáže zanést řev motorů, ba ani lidské slovo ne. Šumění bukových korun tam souzvučí s tlumeným cimbálem potůčku, narážejícího o kameny pod závějemi listí. Je tam dosud plno doupných kmenů pro plaché ptáky a hlubokým stínem vlhkého dna se stejně jak před staletími občas proplazí tajemný mlok. Do té rokle mě zavedl černý datel, když jsem se vydal po stopách nestárnoucího milostného příběhu: Mrštíkovy Pohádky máje.

Byl jsem ten den otupělý natolik, že ani jasnohlasí kohouti na dvorku podkomorské myslivny mě nedokázali probrat k vnímání voňavé vláhy. Mramorová Helenka pod kaštany se mi zdála být ještě nepřístupnější než v Mrštíkově románu. Věděl jsem, že tu kytičku petrklíčů, kterou svírá mezi ňadry, nevydá.

Ale pak se z hloubi lesa ozvalo táhlé vábení.

Jestliže vám někdy připadne, že léta ztlumila vaše sny a touhy, zkuste se jako já zaposlouchat do volání černého datla! Jeho milostné vábení je natolik pronikavé, že dokáže setřást popílky otupělosti a přinutí jít a hledat.

Neodolal jsem mu v jiných krajinách, jak bych ho tedy mohl nevyslyšet v lesích Pohádky máje, v krajině milostné? Kmeny stromů se v tom volání metamorfovaly v píšťaly varhan a pomlky v jejich hře byly najednou stejně mučivé jako pomlky v lásce. Ano, zase jsem šel za datlím hlasem jako omámený. Vedl mě ze smrčiny do doubrav, z doubrav do olšových mokřadů pod studánkami. Trmácel  jsem se cesta necesta a přitom měl pocit, že se vznáším.

Ale pak pode mnou zašustělo hluboké bukové listí. Černý pták poplašeně vzlétl z nedalekého kmene a prokličkoval mezi stromy. Les  oněměl. Nezbylo než zpokornět, schoulit se na dně hluboké rokle do listí a čekat.

Ponořil jsem se do bukového pralesa tak hluboko, že jsem se stal jeho součástí. Jen tak se mi podařilo přimět datla k návratu. Táhlé vábení se zvolna přibližovalo, les si je předával od kmene ke kmeni, až je nechal rozezvučet přímo nad mou hlavou. Černé perutě překryly šedostříbřitý kmen, bučina rozkvetla karmínovou čepičkou, jen na okamžik, dřív než pták zmizel v románském okénku dutiny. A vzápětí se to opakovalo po druhé, jen ten květ červené čepičky byl poněkud menší...

Pocítil jsem divokou radost a pochopil, že pomlky v datlím zpěvu jsou jen proto, aby vábení mohlo zaznít znovu, ještě hlasitěji a dychtivěji, aby nezůstalo marné.

Znám kousek od Brna lesní rokli, do které ani silný vítr dosud nezanesl řev motorů, dokonce ani hlasité lidské slovo ne. Helenka z podkomorské myslivny jí probíhala ustrašeně a dávala přednost tlukotu slavíků z křovitého podrostu dubového lesa. Já mám tu rokli rád.

Když jsou začátkem května listy staletých buků dosud smačkané, takže korunami probleskují hvězdy, dá se na jejím dně pošeptat stejně jako kdysi:
„Když spojíme svá tepla, tak ráno pod námi porostou hříbky, uvidíš - !“