Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Vzpomínka na Markýze


Miroslav Kundrata, č. 5/2013, s. 64

Rok 2013 je rokem nedožitých sta let Oldřicha Bárty, jednoho z nejvýraznějších poválečných redaktorů, 15. listopadu uplynulo už 20 let od jeho úmrtí. Drásovský rodák se zapsal do kulturní paměti Moravy jako redaktor významných periodik šedesátých let. Časopisům Lidé a Země, Host do domu nebo Index dal tehdy i typografickou tvář. Podílel se na nich s osobnostmi, jako byli Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Oleg Sus, Ludvík Kundera, Jan Trefulka a další. Tyto bohatýrské doby, v nichž si Oldřich Bárta také vysloužil svou přezdívku „Markýz“, by dnes nejautentičtěji dosvědčili jeho žijící spolupracovníci Milan Uhde, Jan Steklík nebo Miroslav Plešák. Sdíleli spolu i osud černých ovcí po roce 1968.

S Veronikou spojil Markýz poslední etapu svého pracovního života; od roku 1985 až téměř do své smrti. Seznámila mě s ním jeho snacha Jitka Bártová, když jsme hledali, kdo by nám mohl pomoci s redakcí. Starý pán byl tehdy z nicnedělání nemocný a my jsme sice měli vizi pro nový časopis propojující přírodu s kulturou, ale absolutně žádné zkušenosti s profesionální redaktorskou prací. Když jsem ho někdy na podzim 1985 oslovil, ohromně ožil a pustil se s vervou do práce. Zase z něj byl ten starý energický Markýz, krásný chlap, a i jeho rodina byla za to ráda. Dali jsme dohromady nulté číslo, obsah i zrcadlo, jehož principy drží Veronica dodnes. Byli jsme nadšeni. Pan Bárta nás vedl a učil typografickému i redaktorskému řemeslu. Jak promyšlené krácení prospívá textu, jak pracovat s prázdným místem, linkou či titulkem, jak umístit fotografii na stránce, jak využívat kresbu či krátký verš pro uzavření stránky a mnoho dalších. Když bylo číslo hotové, začali jsme hledat tiskárnu.

Dnes už si neuvědomujeme, kolik nástrojů cenzury komunisté tehdy používali. I když jsme mávali v ruce jakýmsi povolením k vydávání bulletinu Českého svazu ochránců přírody a slovu časopis jsme se opatrně vyhýbali, nikdo v Brně nechtěl Veroniku vzít do tisku. Pamatuji si, jak mě pan Bárta vedl do tiskárny Rudého práva na dnešním Moravském náměstí a ještě před vchodem mi říkal: „Tady je to jistota, Mirku, kluci mně znají, tiskl jsem u nich toho tolik…“ Vyšli jsme do patra, vstoupili do sazárny a najednou všechno strnulo, vzduch se dal krájet. Když spatřili Markýze, měli najednou děs v očích a bylo jasné, že s touto personou non grata nechtějí nic mít. Po chvíli se vzpamatovali, vyměnili si s ním pár povrchních přátelských slov a vzpomínek, nechali si představit zrcadlo chystaného časopisu a s kombinací neurčitých slibů a vytáček nás vypoklonkovali z tiskárny. Naše nálada byla na bodu mrazu. Pan Bárta se tam šel pak ještě jednou zeptat, zkoušel to i jinde, ale brzy bylo jasné, že v žádné tiskárně v Brně se Veronica tisknout nebude. Když ne kvůli obsahu, tak už jistě proto ne, že je spojena se jménem Oldřicha Bárty, redaktorské legendy šedesátých let.

Plynuly týdny a měsíce a už jsme pomalu ztráceli naději, když jsem se o tom zmínil svému prostějovskému kamarádovi a amatérskému filmaři Ivanovi Stříteskému. Ten zapojil svého tátu a už jsem vezl Markýze s týmž nultým číslem časopisu na schůzku do tiskárny v Prostějově. Nejprve jsme se potkali s nevýrazným mladým vedoucím. Měli jsme strach, že se brněnský scénář bude opakovat, ale zlom nastal v sazárně. Té velel starý pan Havlík. Malý mužík s bystrýma očima, rukama černýma od sazečského olova, který vysokému Bártovi sahal sotva po ramena, ale okamžitě si padli do oka. Pan Havlík si se zájmem prohlédl zrcadlo Veroniky a bylo vidět, že se mu líbí Bártova typografie. Mluvili spolu o řemesle a já jsem viděl, že je ruka v rukávě, že máme v tiskárně spojence ze staré školy, který má rád svoje povolání a v tiskárně má větší přirozenou autoritu než vedoucí. Vzal si Veroniku pod křídla. Dodali jsme texty, pan Havlík je vysázel, udělali štočky obrázků a stříhali jsme první „špígl“. Učili jsme se od Bárty postupu, korekturám, kontrole tiskových náhledů. Při tehdejší technologii všechno zdlouhavé, pracné, ale výsledek o nic horší než při dnešní výrobě. Snad i nějak plastičtější! V létě roku 1986 jsem z Prostějova přivezl první náhled nultého čísla časopisu Veronica a už jsme připravovali další a další.

Doba byla plná napětí a předrevolučního kvasu, trochu podobná tomu, co Bártova generace zažívala na konci šedesátých let. Nás vtahoval vír událostí, panu Bártovi pomalu ubývalo sil, ale s přípravou dalšího čísla Veroniky vždy ožil. Občas byl nemocný a časopis jsem podle jeho mustru sestříhal sám nebo později můj nástupce v roli šéfredaktora, ale když jsem si nebyl jistý, vždy jsem za ním zajel do Bystrce pro radu.

Rozloučili jsme se s ním; ani se mi nechce věřit, že už je to 20 let, co Markýz odešel. Člověk s grácií, vkusem, velkou rozhodností, ale i slabostí pro ženy, představitel silné poválečné generace brněnských kulturních osobností, jakých už dnes není. Často na něj vzpomínám; nejen proto, že on dal tvář časopisu Veronica!

Miroslav Kundrata

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu