Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Cena Josefa Vavrouška za rok 2012 manželům Jongepierovým


Ladislav Miko, č. 5/2013, s. 65-66

Jména Ivany a Jana Jongepierových, kteří získali Cenu Josefa Vavrouška za rok 2012, nejsou rozhodně čtenářům Veroniky neznámá. Oba v našem časopise často publikovali, o jejich aktivitách také Veronica mnohokrát referovala. Ostatně, Bílé Karpaty, kde oba působí, patří k vyhledávaným tématům našich článků. V následujících řádcích proto přinášíme laudatio, které při předávání ceny pronesl jejich přítel Ladislav Miko, bývalý ministr životního prostředí.

 

Myslím, že není ekologa, biologa, botanika, zoologa, či snad ani amatérského přírodovědce, který by pracoval či navštěvoval území Bílých Karpat a který by současně neznal jména Jongepierová-Jongepier. Jsou součástí místní komunity, jsou součástí bělokarpatských luk, jsou dnes už téměř inventářem zdejší výjimečné přírody.

Nikdy nezapomenu na první setkání s touto dvojicí, kdysi dávno ve Veselí: halasná, bezprostřední a akční blondýna a její vysoký, rozvážný a klidný protipól si nelze nezapamatovat hned napoprvé. A pak desítky dalších setkání: při práci v kanceláři, u nich doma, na konferencích doma i v zahraničí, na ministerstvu a při předávání Ceny ministra životního prostředí - ale především tam, kde jsou oba během sezony nejčastěji a - myslím - nejraději: v terénu na Čertoryjích, na Jazevčí, na Žítkové či jinde na bělokarpatských loukách. Každý pohyb, každá věta, každá myšlenka prokazuje, že jsou s tímto územím srostlí.

Řečeno trochu strojeně - a mám pocit, že takto „oficiální“ tón se k ní téměř nehodí - Ivana je dlouholetou pracovnicí státní i dobrovolné ochrany přírody. Její práce na jedné straně a činnost a fungování Správy CHKO Bílé Karpaty na straně druhé patří nerozlučně k sobě: Ivana zde strávila celý svůj dosavadní profesní život a stojí za veškerou ochranářskou, ale i vědeckovýzkumnou prací správy, zejména v oblasti ochrany a obnovy bělokarpatských květnatých luk. Vyvinula, odzkoušela a do praxe uvedla řadu originálních postupů sklizně i setí zdejších travinobylinných směsí. S trochou nadsázky lze říci, že co desetiletí zanedbané péče a chybných postupů v časech nesvobody způsobila, Ivana s kolegy a mnoha dobrovolníky trpělivě a úspěšně vrací do Bílých Karpat. Není náhodou, že na ochranářské mapě Evropy jsou Bílé Karpaty vždy vyznačeny velkým vykřičníkem a poznámkou: orchideje - Ivana! Chodí sem studenti od nás i ze zahraničí, Bílé Karpaty se díky tomu staly jedním z učebnicových příkladů zcela nového oboru - ekologie obnovy. Samozřejmě v tom Ivana nejede sama - je ale organizátorkou zdejší vědecké práce, shání peníze, odborníky, materiál, publikuje a prezentuje. Každý, kdo ji trochu zná, určitě neopomene její vysokou odbornou fundovanost, ryzí ochranářské přesvědčení doplněné nezbytnou praktičností a znalostí reálných problémů a možností. Koho by neuchvátila její vehemence, nezdolnost, přesvědčivost, a je-li třeba, i zarputilost, pokud jde o ochranu přírody!

Své zkušenosti, znalosti a nápady předává Ivana dál. Je i s manželem jedním ze zásadních prvků zdejší renomované organizace ČSOP, pracuje s místními lidmi i s dětmi. Pochopitelně má také co říci na odborném poli: je autorkou či editorkou mnoha neopomenutelných publikací, z nichž nemohu nezmínit alespoň zcela unikátní monografii Louky Bílých Karpat, jejíž byla editorkou a spoluautorkou. Je jen příznačné podívat se na toto dílo blíže: dala dohromady přes 85 autorů, na díle se podílel významně i její manžel Jan a syn David… Mám pocit, že když se Ivana rozhodne, přesvědčí a získá skoro každého. Doufám, a myslím, že nejsem sám, že Ivanu také více uvidíme coby vysokoškolského pedagoga; rozsahem znalostí a zejména praktických managementových zkušeností z péče o květnaté louky nemá v Evropě mnoho konkurentů… Jan Willem, nebo spíše Honza, jak ho všichni známe, je v našich končinách rovněž dosti nevídaným zjevem: rodilý Holanďan, vystudovaný stavební inženýr a učitel matematiky, který mluví česky a jehož psaná čeština je lepší než u mnoha našinců. Byl a je milovníkem a obdivovatelem Bílých Karpat, do nichž se - jak sám říká - zamiloval ještě dřív než do budoucí manželky. Je skvělým amatérským botanikem, díky Ivaně se stal předním znalcem přírody Bílých Karpat, a ve výzkumné a ochranářské práci přispívá jako vynikající mykolog. Honza je ale především pedagogem: řadu let učí angličtinu a je uznávaným koordinátorem ekologického vzdělávání a výchovy na gymnáziu ve Strážnici, které pod jeho vedením opakovaně získává nesnadno obhajitelný titul ekoškola. Je zakladatelem a prvním ředitelem Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty ve Veselí nad Moravou, které fungovalo už v dobách, kdy se jinde o něčem podobném ještě snad ani neuvažovalo, a které je dnes nezastupitelným centrem environmentální výchovy jihovýchodní Moravy, s mnoha přesahy až daleko za hranice České republiky.

Ivana a Jan za sebou mají obrovský kus práce, jsou dle mého naprosto výjimečnou dvojicí po všech stránkách - lidské, odborné, ochranářské i osvětové. Jejich dům a jejich srdce jsou neustále otevřena pro každého, kdo chce přírodu chránit, být jí užitečný či ji zkoumat. Strávit podvečer v jejich přítomnosti a diskutovat o ekologii, ochraně přírody a jejím managementu je osvěžující a inspirující zkušenost, kterou si účastník doplní někdy chybějící energii a rád znovu zopakuje. Navštívit Bílé Karpaty v jejich doprovodu je a zůstane zážitkem a dnešní stav zdejších unikátních orchidejových luk je jejich skvělou vizitkou. Jsem si jist, že Josef Vavroušek by s rozhodnutím komise souhlasil a že letošní cena, která nese jeho jméno, bude v těch nejlepších rukou.

A na závěr drobná perlička. Když jsem Ivanu a Jana navrhl do nominace na letošní cenu, považoval jsem za slušnost je o tom informovat. Telefon zvedla Ivana a než jsem cokoliv stihl říct, zeptala se, kdy se konečně zase ukážu v Bílých Karpatech. Když jsem následně vysvětlil, proč vlastně volám, její první reakce byla: jen doufám, že to nedostaneme, to bych musela z terénu, kde teď opravdu musím být… Myslím, že to vypovídá o všem. Přeju Janovi a Ivaně, ať se jim daří, a české ochraně přírody, aby měla co nejvíce takovýchto dvojic!

Laco Miko

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu