Čtení na tyto dny

Na tom neulpí lež

Do vzduchu cválají
luční konící pod hřívami lipnic

Od sídlištních remízek
poržávají zrána na večer

Chtějí mne nosit
a nést chtějí se kudy jdu

Nemohu se jim vylhat
Dýhové dveře
- denně je odemykám a zamykám -
jsou pro ně pořád zarubaný les

Z pastuších tobolek
rozsutých
podél ulic stromů naproti
podráží tamaryšek

Hryzou rosná zubadélka - koníci

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Vlastnická práva, ochrana přírody a báňská legislativa aneb Anabáze jedné cihelny


Jan Moravec, č. 5/2013, s. 66-67
Tůním v bývalé cihelně hrozilo zavezení.
Tůním v bývalé cihelně hrozilo zavezení. Foto Jan Moravec

Bylo to někdy z jara roku 2009, pokud si dobře vzpomínám, kdy k nám na ústředí Českého svazu ochránců přírody volala pracovnice odboru životního prostředí Městského úřadu v Kutné Hoře, že mají v území své rozšířené působnosti starou cihelnu, která by se v rámci rekultivací měla zavážet. Vyskytuje se tam spousta zajímavých druhů živočichů, a řešit to legislativně je velmi obtížné. Jestli bychom ji nechtěli koupit. No vida, už i úředníci přišli na to, že pozemkové spolky jsou někdy účinnějším nástrojem ochrany přírody než zákazy a příkazy, zahřálo mě na duši. Potíž byla v tom, že na Kutnohorsku jsme tehdy nevěděli o žádném pozemkovém spolku ani jiné organizaci, která by byla schopná péči o lokalitu v případě jejího výkupu převzít.

Uteklo pár měsíců a volal nějaký Martin Starý z občanského sdružení Denemark, že se dozvěděl… a tak dále. Dodnes nevím, zda to byla náhoda, nebo důsledek široce rozhozených sítí. Každopádně jeden problém byl vyřešen - organizace, která má o lokalitu zájem a chtěla by o ni v budoucnu pečovat, byla na světě!

Kolegové z Denemarku se hned pustili do vyjednávání. Zjistili, že vlastníci přírodně nejcennější části skutečně se zachováním „divočiny“ ve vytěžené jámě nesouhlasí, že tam chtějí dle původního plánu rekultivací zpátky pole, ale že by byli ochotni pozemky prodat. Správce dobývacího prostoru souhlasil s tím, že pokud se nám podaří pozemky koupit, požádá o změnu rekultivačního plánu. Bylo tedy možné pustit se do shánění peněz. Díky podpoře místních firem, aktivně oslovovaných členy Denemarku, několika benefičním akcím a pravidelným dárcům veřejné sbírky Místo pro přírodu se za necelý půlrok podepisovaly kupní smlouvy.

Zatímco u jiných lokalit výkupem snahy o jejich záchranu většinou končí (samozřejmě, nepočítáme-li následnou údržbu), na Chmelišti tím naopak celá anabáze začala. Tušili jsme, že vstupujeme na tenký legislativně byrokratický led, ale… Správce dobývacího prostoru slib splnil a podal žádost o změnu rekultivačního plánu, v němž naše pozemky byly ponechány přirozenému vývoji, zatímco druhou část jámy po vytěžené hlíně navrhoval zavézt až na úroveň okolního terénu (původní rekultivační plán předpokládal „obnovit“ pole na dně jámy). Z hlediska obhospodařovatelnosti pozemků logické, pro rekultivační firmu samozřejmě výhodnější, avšak pro místní obyvatele nepřijatelné. Skládkování čert ví čeho, zvýšená doprava, prach z drtičky… Proti změně rekultivačního plánu se zvedl silný odpor, takže obec, třebaže v územním plánu měla v naší části cihelny zakreslené biocentrum, odhlasovala, že trvá na rekultivaci dle plánu původního. Nejspíš si v tu chvíli vůbec neuvědomila, že by to znamenalo i zavezení oněch krásných, biologicky cenných jezírek. Zato rekultivační firma si to uvědomovala velmi dobře a hned upozornila, že nebude-li nový rekultivační plán schválen, bude muset chtě nechtě zavézt - byť menším množstvím materiálu - vše. V danou chvíli nejspíš jemné vydírání, ale striktně podle zákona měla pravdu. Konzultovali jsme s několika právníky, zda lze skutečně zavézt místo s výskytem zvláště chráněných druhů živočichů. Co na to „stočtrnáctka“? Názory nejsou jednotné, priorita mezi zákonem o ochraně přírody a báňskou legislativou není zcela dořešena. Vesměs se však shodovali na tom, že by to byla dlouhá právní bitva s nejistým výsledkem, a pokud by tam firma začala něco navážet, nejspíš by to uhrála bez pokuty, protože postupuje přesně podle platného rekultivačního plánu, který je pro ni závazný. Proti vůli vlastníka? Vlastník v této situaci nehraje vůbec žádnou roli! Nutné je navíc vzít v úvahu, že pozemky jsou formálně stále polem, vyjmutí bylo pouze dočasné, a tak uvedení do „původního stavu“ je vyžadováno i podle zákonů na ochranu zemědělského půdního fondu.

Nezbývalo, než se nějak domluvit. Různé posudky, analýzy, ústupky. Výhradně inertní materiály, vše pod veřejnou kontrolou… Jedno místní sdružení přistoupí na kompromis, vznikne nové, radikálnější. Báňskému úřadu se zjevně příliš nechce v této zamotané situaci rozhodnout. Navíc byla v původním návrhu na změnu rekultivačního plánu řada chyb a nesrovnalostí. A do toho námitky některých kompetentních orgánů, že něco takového jako „rekultivace přirozenou sukcesí“ vlastně zákon vůbec nezná. Správní řízení přerušeno jednou, podruhé, potřetí…

Mezitím jsme se snažili vyřešit alespoň vyjmutí našich pozemků ze zemědělského půdního fondu; pokud by se toto podařilo, pak by padl jeden z hlavních argumentů pro rekultivaci. V srpnu 2012 nám přišlo z pověřené obce rozhodnutí o trvalém vyjmutí. Hurá! Rozhodnutí bylo vydáno na základě souhlasného stanoviska krajského úřadu. Tentýž kraj o několik měsíců později rozhodnutí obce zrušil, že k němu nebyla kompetentní, že toto přísluší ministerstvu… Také se v tom už ztrácíte? Z toho si nic nedělejte, v tom se postupně ztratili, zdá se, úplně všichni. Takže další nekonečné vysvětlování (abychom mohli schválit vyjmutí ze ZPF, musí být pozemky v územním plánu zakresleny jako biocentrum… vždyť tam je biocentrum… je tam NAVRŽENÉ biocentrum… no, protože nemůže být biocentrum v dobývacím prostoru…). Nakonec vydalo souhlas i Ministerstvo životního prostředí; ovšem nikoli nám, ale správci dobývacího prostoru jako podklad pro jednání o změně rekultivačního plánu. Vlastník je v dobývacím prostoru zkrátka stále na páté koleji.

Když na jaře letošního roku konečně obvodní báňský úřad vydal souhlas se změnou, bylo v něm tolik formálních chyb (včetně zmatku v číslech pozemků), že musel být nadřízeným orgánem zrušen. Více než tři roky od zahájení není správní řízení stále ještě ukončeno!

Všem těm vážkám, žábám a ptákům v cihelně aktuálně nic nehrozí. Český svaz ochránců přírody má se správcem dobývacího prostoru od letošního jara alespoň písemnou dohodu, v níž je jasně vymezeno, kdo na těchto pozemcích co může, nemůže a kdo za co zodpovídá. Ale kdy bude vše dořešeno i právně, to je ve hvězdách.

Bližší informace o cihelně Chmeliště najdete na www.mistoproprirodu.cz/zachranene-lokality/cihelna-chmeliste

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu