Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Mezi Karafiátovými Broučky i broučky


Jan Lacina, č. 1/2014, s. 12

Cesta k populárnímu příběhu o pokorné službě bohabojných Broučků, svítících za temných nocí lidem, začíná kupodivu za bílého dne pod žhavým sluncem. A nikoliv v Karafiátově rodišti Jimramově, tedy v malebné kopcovité krajině kolem řeky Svratky a Fryšávky, ale v plochém, převážně polním Polabí. Sám autor po letech na vznik Broučků vzpomínal: „Bylť spisovatel k tomu spisku inspirován na mezi, když se za parného dopoledne pěšky ubíral z Peček do Bošína. Odpočívaje nedaleko Hořátve, pozoroval on ten veselý rej a shon všelijakých broučků, a nosil odtud s sebou zárodek toho spisku po několik roků.“ Dodejme, že to bylo o prázdninách roku 1868 a pěší cesta od železnice v Pečkách za bratrem Josefem do Bošína u Křimic byla dlouhá přes 20 km! A ve „veselém reji a shonu“ snad mohl za letního dne zastihnout všelijaké páteříčky, klikorohy, rýhonosce, slunéčka, stehnáče, kovaříky a mandelinky, z nebroučků třeba ploštice, kněžice, cvrčky a pestřenky, nikoliv však světlušky, ať už menší či větší.

„Broučky“ začal Jan Karafiát psát husím brkem v září roku 1873 v Krabčicích u Roudnice, pokračoval v Čáslavi (tam působil na evangelickém učitelském ústavu) a dokončil je v září 1874 ve svém rodišti. Nikoliv úrodná polabská rovina, ale jeho rodná Českomoravská vrchovina tvoří hlavní krajinnou kulisu dojemného mravoučného příběhu - viz chaloupky Broučků na skalnaté stráni, ve vřesu, v mechu, pod jalovcem, viz tuhé zimy. Najdeme zde však i rysy krajin teplejších. Kmotříček s kmotřičkou a Beruškou bydlí pod dubem - ten však už v okolí Jimramova neroste, jeho přirozený výskyt končí jižněji v okolí Víru. Broučci létají svítit k městu přes vinice - ty Karafiát poznal v okolí Roudnice, kde krátce působil jako vikář, ale mohl si vzpomenout i na vinohrady, které vnímal za studentských let v Porýní kolem Bonnu.

Spisek vyšel poprvé - bez uvedení autora - roku 1876, pak zapadl a do širšího povědomí čtenářů se dostal díky pochvalné recenzi v Herbenově Času až v září 1893. Od té doby se dočkal dalších asi sta vydání, z části ilustrovaných. Jako první vytvořil postavičky Broučků secesní Vojtěch Preissig ve 4. vydání roku 1902. Dalšími ilustrátory byli například Adolf Wenig, Josef Wenig, Rudolf Mates, Ludmila Janská- Durová, Marie Fischerová-Kvěchová, Ondřej Sekora; 46. vydání ve válečném roce 1940 ilustroval a upravil Jiří Trnka. Ve sborníku „Nad Karafiátovými Broučky“ z roku 1941 o Trnkových ilustracích píše B. Kozák: „Je to posud nejvýše dosažený cíl v ilustraci Broučků. Malíř pojal svůj úkol jako nikdo před ním: básnicky. Jeho kresby a akvarely mohou žíti samostatným a na knize nezávislým uměleckým životem. Ve spojení s Karafiátovým dílem jsou dvojjediným celkem, jímž by se jistě i spisovatel Broučků potěšil.“ Určitě i proto, že by poznal v Trnkových ilustracích svůj rodný kopcovitý kraj se schýlenými chaloupkami. Malíř totiž rád pobýval v nedalekém Německém (dnes Sněžném) a malebnost této krajiny přenesl do svých obrázků. Ve stejné době jako ilustrace vytvářel i diorama „Svatba u Broučků“ pro světovou výstavu v New Yorku, která tam měla být roku 1939. V důsledku vypuknutí světové války se nekonala a umělec vystavil své dílo až na EXPO 1958 v Bruselu. Dnes ho můžeme spatřit v Síni předků v Jimramově.

V knížce „Karafiátovi Broučci v české kultuře“ z roku 2011 uvádí její autorka Věra Brožová dalších téměř 30 ilustrátorů. Do jejího přehledu už se nestačilo vejít zřejmě zatím poslední vydání Broučků z roku 2011, které ilustroval Aleš Čuma. Nepřekvapí, že jeho broučci svítí místo tradičními lucernami baterkami, ale poněkud zaráží, když v duchu dobového (ne)vkusu znetvořené postavičky ve svých bublinách zcela nekarafiátovsky vykřikují třeba „čau blonďáku“, „jauvajs“, „to je úlet!“ V této souvislosti není od věci připomenout další část úvahy shora citovaného B. Kozáka: „Karafiátovi Broučci však těžko snášejí transpozici do tóniny příliš lehké… Jsou povahově modelováni tak, že stojí namnoze morálně výše nežli někteří lidé… Žertovná karikatura se sice líbí malým čtenářům, ale svým vysokým diskantem umlčuje varhanově vážný, spodní tón knihy.“

Mám k Broučkům i jejich autorovi osobní vztah. Jak bývávalo v evangelických rodinách zvykem, naučil jsem se na nich číst. A dodnes rád chodím v Karafiátových stopách kolem Jimramova. Pociťuji tam, že pořád platí jeho vyznání z prvního dílu „Pamětí spisovatele Broučků“, které sepsal roku 1919: „… nevěřím, že jste spatřili světlo světa v koutečku právě tak krásném, leda byste se byli také narodili v Imramově“. A to je zvláštní: třebaže tudy v letních večerech opakovaně procházím od dětských let, nevzpomínám si, že bych tam kdy svatojánské broučky, odborně světlušky, spatřil. Snad se mi to konečně letos podaří. A určitě vystoupím na kopec Kamenice (780 m) nad blízkými Roženeckými Pasekami. Od roku 2007 tam stojí pomníček Broučků, byť poněkud recesní. Ale vlídně - jak ostatně ani není možno jinak, když jeho spolutvůrcem je čestný člen redakční rady Veroniky Karel Hudec.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu