Čtení na tyto dny

Na tom neulpí lež

Do vzduchu cválají
luční konící pod hřívami lipnic

Od sídlištních remízek
poržávají zrána na večer

Chtějí mne nosit
a nést chtějí se kudy jdu

Nemohu se jim vylhat
Dýhové dveře
- denně je odemykám a zamykám -
jsou pro ně pořád zarubaný les

Z pastuších tobolek
rozsutých
podél ulic stromů naproti
podráží tamaryšek

Hryzou rosná zubadélka - koníci

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Světlo pro světlušku? To ne! Tmu pro světlušky!


Jan Hollan, č. 1/2014, s. 16

Světlušky se vyskytují na všech světadílech s výjimkou Antarktidy. A všechny kultury si jich váží. Vystupují v jejich pohádkách, jsou symbolem krásy noci, nejen děti je milují. Aby se jejich populace neztenčovaly, musí světlušky dobře vidět své noční světelné signály, které jsou znamením pro reprodukci. Ty signály jsou ovšem výrazné jen za tmavých nocí, kdy neruší Měsíc nedaleko úplňku. Takové se už v mnoha místech urbanizovaného světa přestaly vyskytovat. A tak tam světlušky vymizely nebo jich řádově ubylo.

U nás v Brně na Lipové na zahradě na jižním svahu Žlutého kopce bývalo ještě začátkem 80. let kolem letního slunovratu po setmění za bezměsíčných večerů vidět vždy alespoň několik létajících jedinců (samečků) současně. Nyní lze tu a tam zahlédnout svítící samičku na zemi, ale létající jedince jsme neviděli již mnoho let, a to na zahradě večer sedáváme.

Ale už na Jurance, vzdálené jen půldruhého kilometru na západ, je jich za teplých večerů koncem června u horní hrany jižní stráně vidět naráz až deset, stačí si jen počkat na tmu. Jak to, že tam zůstaly, a na Lipové ne? Jistě to nebude novou výstavbou (žádná u nás neproběhla, obě stráně jsou pokryty zejména zahradami) ani užíváním pesticidů (těch za poslední desetiletí leda ubylo), o nichž se také jako možné příčině rapidního světového úbytku světlušek mluví. Mezi oběma lokalitami je jen jeden zásadní rozdíl: ta na Jurance je vzdálená 200 m od nejbližších lamp a je skoro sto metrů nad nimi. Žádné lampy odtud nejsou vidět…

Podobně je tomu v Hostětíně - dole ve vsi už světlušky nelétají, ale u Kundratovic sušírny, 100 m od nejbližší lampy, která je ale zcela skryta za lesem a beztak svítí jen dolů, stejně jako skoro všechny v Hostětíně, jich bývá hojnost.

Ke skutečně přírodním poměrům to ale má ještě daleko. Já takový úkaz, kdy světlušek bylo pohromadě řádově více, zažil v Chorvatsku v roce 1977. Jeli jsme tehdy pomalu GAZem, s malou kajutovou plachetnicí za sebou na přívěsu, v noci z Karlovce směrem ke Splitu. Auto mělo ještě původní reflektory, nijak silné. V jednu chvíli jsme zahlédli, jak údolím na pravé straně pod námi probíhají opakované světelné vlny. Zastavili jsme a zírali, vůbec jsme nechápali, o co může jít. Jak jsme přejeli most přes řeku, v obci jsme zastavili a tápajíce tmou klesali k řece. Záhy jsme pochopili, co se děje. Byly to statisíce světlušek, které zasvítily vždy jen na pár sekund, a to dokonale synchronizovaně, přičemž zážeh každé další vlny startoval vždycky někde níže a putoval proti proudu řeky. Světlušky vyplňovaly celé údolí. Pohled to byl nezapomenutelný.

Dál jsme už tu noc nejeli, jaké lepší místo zvolit pro přenocování. Spalo se nám dobře, v obci bylo jen několik slabých lamp, všechny až dost daleko od mostu a údolí. Ráno jsme zjistili, že místo je pohádkové i ve dne. Jmenuje se Rastoke, viz hesla na německé, chorvatské a anglické wikipedii. Přes rozlehlou ukloněnou travertinovou desku se tam vlévá chladná krasová řeka Slunjčica do mnohem níže ležící teplé Korany, v jejímž kaňonu v noci ony záplavy světlušek slavily léto. Na hraně desky je řada vodopádů a také mlýnů s turbínami se dřevěnými lžícovými lopatami. Tehdy už se neužívaly, ale vodní systém zůstal. Rastoke jsou dolním okrajem městečka Slunj, které bylo tehdy celé krásné. Poničili jej až srbští militanti během let 1991 až 1995, rozbili i největší vodopád Buk, dnes už je to až na vodopád zase opravené. Bohužel také plné silných lamp. Koncert světlušek jako div přírody jistě zmizel…, pokud ne, tak by o něm lidé bydlící u kaňonu nebo chodící po silnici na jeho severní straně jistě napsali a Slunj by se jím chlubila. Krijesnice, jak se jim chorvatsky říká, jsou už zapomenuty. Dnešní děti o nich jenom četly, tam i u nás.

Jestli to lze napravit, pokud budeme svítit řádově méně, dokonale směrovaně, jen v nezbytných chvílích, a v kritickém období, když jsou noci beztak kratičké a poměrně světlé, se mu vyhneme úplně, nevím. Ale rozhodně by to stálo za to.

Pojedete-li autem k moři přes Plitvická jezera, ve Slunji se na den nebo aspoň na tři hodiny zastavte, je to velký zážitek i ve dne. A pokud se vám podaří být u Korany v nocích kolem sv. Jana, napište nám, jak je to tam se světluškami dnes.

Jan Hollan

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu