Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Srdce temnoty


Stanislav Komárek, č. 1/2014, s. 23-25

Nemoc začíná v duši
čínské přísloví

Samotka bez informací

Počátkem roku 2013 jsem absolvoval týdenní terapii tmou v lázních Čeladná v Beskydech pod vedením A. Urbiše (zájemcům lze doporučit jeho knihu Terapie tmou, ALPRESS, 2012). Určitě ne náhodou připadla také na třicáté výročí mé emigrace a čímsi ji připomínala (za mlada utíkáme do dosud nepřístupných zón vnějšího světa za poznáním a za „lepším“, po letech si uspořádáme výpravu do odlehlých koutů vlastní duše za sebepoznáním, a pokud to jde, za „sebepolepšením“). Proč si vlastně dobrovolně přivozovat něco v určitém aspektu připomínající týdenní korekci-samotku s temnicí, trest, jehož se děsili i zarputilí zločinci či nejodvážnější disidenti?

Moderní verze téhož je zajisté prostorná, příjemně vytápěná, zásobená vegetariánskými pochoutkami, a co je hlavní, chodí se do ní dobrovolně. Domeček s izolační komorou se jmenuje výstižně „vila Mátma“.

To podstatné ostatně začíná od pradávna vždy v temnotě a ve skrytosti - náš vznik, embryogeneze, počátky našich vnitřních převratů, ba někdy i počátky převratů společenských. Jak skvělé je aspoň týdenní odstřižení od vnějšího informačního běsnění, kterým se systematicky a do přesyceného krkání přežíráme! Ve středověké vesnici byla vepřová pečeně jen o zabijačce a stejně málo bylo i informací - potulný kazatel i cestující kupec přijeli sotva jednou do roka. Představa, že čím je informací - ve většině případů painformací - více, tím lépe, se ovšem v neztenčené míře udržela podnes, bez ohledu na okolnosti. Všichni se domnívají, že pokud by měli informací více, žilo a rozhodovalo by se jim lépe: ve skutečnosti je opak pravdou, nejsou schopni mnohokrát duplikované a vzájemně rozporné útržky vůbec nějak smysluplně zpracovat. Jsme potřební informačního odtučňování. Možná by stálo za to školit nový druh poradců - informační dietolog.

Kořeny tradice

Celá procedura pobytů ve tmě byla častá v tradičních společnostech při různých zasvěcovacích obřadech a v Asii se podnes takto uzavírají v mnohem prostších celách někteří tibetští mniši (procedura zvaná yangtik) či pravoslavní mniši (zatvorniki), chtějící se izolovat od rušivého, mnohotvárného a v různých aspektech nechutného světa. V rámci buddhismu se pobyt ve tmě chápe jako příprava na smrt, lépe řečeno nové převtělení, vulgárně řečeno cosi jako „čištění karmy“. Tma časná jako by připomínala tmu věčnou, při pokání v temnotě zůstáváme sami se svými hříchy - terapie tmou také čímsi připomíná těžkou nemoc s upoutáním na lůžko, odříznutím od vnějších podnětů a nakonec garantovaným „zmrtvýchvstáním“, také čímsi připomíná metamorfózu v kukle - jakýmsi způsobem dochází k našemu rozložení a opětovnému složení v trochu jiném modu fungování. Dochází tam také k jakémusi „restartu“ organismu po dostatečném probrání celého dosavadního života a vzpomínek na něj, které nám informační šum za běžných okolností nedovoluje po dlouhé hodiny panoramaticky prohlížet (neděje se to samozřejmě „od vajíčka do současnosti“, ale po úsecích).

Oproti běžnému očekávání se tam člověk ani minutu nenudí, naopak, obrazy se jen hrnou. Jasně vidíme, kde jsme v životě pochybili a co jsme nezvládli, někdy za velmi vypjatého emočního doprovodu, zejména ataku pláče (k tomu ovšem temná komora vlastně je). Naše životní příhody a peripetie se nám ukazují s tou měrou naléhavosti a délky, kolik je v nich dosud nedořešeného, asi jako se u soudu probírají případy dosud otevřené a sporné, nikoli ty už uzavřené - jejich protokoly jsou sice v archivu a na požádání se dají vytáhnout, ale jen málokdy je k tomu důvod. I jednotlivé životní periody jsou v rojících se vzpomínkách zastoupeny přímo úměrně svému subjektivnímu významu - dětství, venkovský domek, v němž jsem vyrůstal, školní léta, puberta a střední i vysoká škola byly jaksi přezastoupeny a roky po třicítce se objevují jen letmo: je to výmluvná výpověď o tom, že život s léty stále ztrácí na naléhavosti a bezprostřednosti. Též první cesta na Balkán v osmnácti letech, z pozdějšího hlediska zdánlivě nicotná, činila náplň celého jednoho dne. V temnu a tichu probíhá jakási generální inventura našich duší - když se začne uklízet ve skladišti, kam se přes padesát let ukládaly bez ladu a skladu různé krámy, sedal na ně prach a pavouci je opřádali, je to značná fuška. Zato objevíme věci, které jsme ani neočekávali, jen je třeba nemít z vlastního podvědomí panický strach - je přece jaksi bytostně naše. Celý pobyt ve tmě je také do značné míry cestou za odpuštěním. Jiným, sobě i celým periodám vlastního života typu dětství či studií, které se mi s odstupem let jevily přehnaně kriticky, skoro jako kárný tábor - teprve ve tmě jsem nahlédl, že to v zásadě nebylo tak zlé. Od-puštění je cosi jako stav, kdy nám nahromaděná voda za přehradou hrozí protrhnout hráz, a my ji musíme vytažením duševního stavidla poněkud odpustit. Není to ani tak kvůli jiným či kvůli Bohu samotnému, jako především kvůli nám samým.

Sny

První, co člověka po čtvrt století v akademickém provozu ve tmě přepadne, je jakási bytostná chronická únava, jakási „praúnava“, hezký německý výraz by byl „Urmüdigkeit“. Prvních čtyřiadvacet hodin jsem ve tmě téměř úplně prospal.

Obecně vzato se zdá člověku v temné komoře mnoho snů, zčásti zcela „obyčejných“, zčásti takových, které šamani kdysi označovali jako „velké“. Je zajímavé, že tři z nich se týkaly toho, jak jsem se opět začal orientovat: jednou se ukázalo, že komora má nedbale zacloněná okna (sny o uniknutí z temnostního režimu jsou prý velmi časté), podruhé se mi zdařila jakási echolokační lokalizace předmětů, které jsem tímto „viděl“, potřetí jsem dokonce vyšel z komory bez problémů do dvorany jakéhosi noblesního hotelu a odtud do krásného subtropického města s nádherným parkem a zámkem, v jehož zahradě jsem začal hledat domeček s temnou komorou, který jsem vlastně neoprávněně opustil - u jeho dveří jsem potkal terapeuta a ten se divil, jak to, že jsem venku, když pečetě na dveřích jsou neporušené: naznačil jsem, že jsem se ven asi teleportoval, a on mi potvrdil, že prý se to občas stává… (tento sen byl pozoruhodně podobný tzv. snům emigračním, které se tam zdály naprosto každému: zase se náhle octneme doma a k našemu velkému zděšení je nám StB brzy na stopě, už už nás zatýká a my se marně pokoušíme dostat zpátky do exilu - při posledním z nich se to nakonec podaří, třeba podplazením pod dráty). Po řadě snů následuje velká úleva, jiné zase vyvolávají stav, kdy si tělo „nanečisto“ zkouší různé chorobné příznaky - angíny, pleuritidy, bronchitidy, různé bolesti ve svalech a kloubech: po probuzení znepokojivé symptomy do několika minut mizejí.

Velmi zkreslené je vnímání času - zatímco za bdělého stavu by se snad ještě jakžtakž odhadl, čas prospaný určit naprosto nelze: trval spánek dvě hodiny, nebo deset? Poměrně brzy se mi v temnotě otočil denní režim: aktivoval jsem v noci, spal přes den, z čehož mne nepříjemně vytrhovalo přinesení jídla vždy v poledne do předsíňky temné komory - jediná událost, podle níž bylo možno jednoznačně určit čas a datum (jiní účastníci mi popisovali, že se jim zdálo, že venku uběhly za jejich mysterijního pobytu celé věky). Zajímavé je i kolísání nálad - sedmého dne už se dostavuje trvalá blaženost.

Přeludy

Po jednom dni se člověk začíná v komoře, kde je běžné zařízení typu postel, křeslo, stůl, židle, rotoped atd., orientovat a myslí, že tím věc vyřešil. To se ale převelice mýlí. Počínaje třetím dnem se začaly objevovat deprivační vize, zcela připomínající přeludy vyvolané psilocybinem (droga obsažená v psychoaktivních houbách, jako jsou lysohlávky, pozn. red.), pouze s tím rozdílem, že nenastupují v řádu minut, ale v řádu dní. Zpočátku se objevuje cosi jako zasněžené či zaprášené a pavučinami opředené „zásvětí“, mlha v údolích, závěje, „procesí duchů“. Poté udupaná hlína, povrchy cest za jarního tání, stěny jeskyní ze spraše či vápence, krápníky a krystaly. Někdy je celé divadlo zbarveno do žluta, jindy do červena či ocelově modra. Od čtvrtého dne se objevují vize interiérů, úplně jiných, nežli je ten, ve kterém jsem se nalézal, také bambusových a eukalyptových hájů, fíkusů a dracén. Tyto obrazy jsou zdánlivě stabilní, ale ve skutečnosti se dosti rychle proměňují a činí i udržení rovného směru na několika málo metrech nemožným - prostor je subjektivně zcela zdeformován, úhly nelze reálně odhadnout a zabloudit lze i na čtyři metry dlouhé cestě. Jediný smysl, na který se lze spolehnout, je hmat. Při pohybu je lépe zavřít oči, čímž jsou vize, které jsou ovšem stejně patrné i poté, přece jen trochu „odmocněny“. Pohyb rukou před obličejem je „vidět“ i při zavřených očích, jeho vnímání je tudíž proprioreceptivní.

Pokud snad mají ti, kdo oslepli později, jejichž slepota není vrozená, podobné zážitky konfrontací a kolizí s vnitřními obrazy, je jejich postavení ještě mnohem horší, nežli jsem si kdy představoval - za daných okolností přejít s holí reálnou silnici by byl pravý horor.

Adjustují se za čas tyto vnitřní obrazy na reálný vnější svět? Moje naivní představa, že si budu nudu v kobce krátit pochodováním na několika metrech tam a zpět a zpěvem lidových písní, byla zcela lichá - z výše uvedených důvodů je člověk nucen většinu času sedět na posteli a se zájmen zírá na divadlo, které se před ním prostírá. Vize se liší od vnímání na světle menší zřetelností a neměl jsem je tendenci mít za reálné, byť orientaci neobyčejně ztěžovaly. Zvlášť spektakulární byly vjemy kulatého světélka, připomínajícího tak nejspíš baterku ve tmě či měsíc, přes který přecházejí mraky. Také iluze kuželu světla, který se otáčí v eukalyptovém větvoví a nasvětluje různé listy, je naprosto uchvacující a nepochopitelná. Fenomén zřejmě souvisí se žlutou skvrnou, neboť pohybem oka se posunuje, ale není vidět zdaleka vždy. Jindy lze vnímat kužel světla se zdrojem mimo zorné pole, jako by baterkou někdo svítil zezadu - přitom už mi přebíhal po zádech mráz, někdy jsem spatřil i vlastní stín.

Proč vlastně patří všechny halucinogenní rostliny ke geologicky starým skupinám? Máme snad v mozku nějaké vrozené rastry k jejich vnímání, které nepotřebují ani vědomou zkušenost s nimi?

Je zcela typické, že po krátké, asi pětiminutové návštěvě terapeuta kolem poledne se intenzita vizí neobyčejně zvyšovala: krátké „prohrábnutí podvědomí“ rozzáří obrazy jako prohrábnutí ohniště - zdánlivé rozzáření a pohasínání interiérů jako by monitorovalo rozzařování a pohasínání mysli. Až do šestého dne se tento „jiný svět“ zdál zcela bez pohybu, bez lidí a zvířat - v zásvětních hájích není netopýrka, myšky, motýlka. Teprve poslední den se objevila step s pahorky zarostlými trávou, pouštní panoramata jako obrazy vlastních duševních polopustin. Zvířata mnohdy jaksi pomalu vystupovala z kamenů - netopýr je z počátku jen svým otiskem v břidlici, pak povystoupí a nakonec se zcela osamostatní. Postup od kamenů k zvířatům jako by svérázně dokládal vyprávění starých mudrců o tom, že člověk je „mikrokosmos v makrokosmu“ - jak o tom vlastně věděli? Jak známo, řada řeckých mysterijních kultů zahrnovala také dlouhodobé pobyty v jeskynních temnotách. Ve tmě člověk pochopí i další moudrost ve smyslu prisca sapientia, ať západní nebo čínské či jungiánské: máme v sobě odpovědi na všechny otázky, které si můžeme položit, pouze za běžného každodenního „smyslového hluku“ nemáme čas a prostor jim naslouchat. To nejzajímavější máme v sobě.

Výstupy

Temnota je mimořádně vhodné místo k tomu, abychom uviděli svůj život z nadhledu, ujasnili si priority a udělali jakousi „citovou inventuru“ lidí, kteří nám na srdci leží a kteří už ne. Ve tmě naše nevědomí nejdřív uklízí, reviduje a pořádá - když je toto smýčení aspoň z větší části hotové, má pak pokdy se radovat a hrát si. Tato generální inventura vlastních vědomých i nevědomých rejstříků je značná práce - přes hojnou vegetariánskou stravu (maso nejím ani „venku“) a téměř nulový pohyb jsem v komoře ztratil čtyři kila na váze. Intenzita zvukového vnímání se v izolované komoře rychle zvyšuje, za pár dní jsem zaslechl v dálce projíždějící vlaky a zvony z vesnického kostela. Zvukové halucinace či neobyčejné zintenzivnění čichu a chuti, které mi ze svého pobytu ve tmě popisovali jiní, jsem z vlastní zkušenosti nezažil, od samého počátku byla ale dobře vidět statická elektřina na plastových předmětech. Zato bylo trochu nepříjemné v temnotě jíst připravené jídlo bez obvyklé zrakové kontroly - jsme na to příliš zvyklí. Též nebylo obtížné psát si deník, heslovitě a velkým tiskacím písmem a s ohýbáním rohů už popsaných listů.

Po sedmi dnech se mi z temnoty, plné malebných obrazových přeludů, vůbec nechtělo. Přestal jsem vnímat macaráty jeskynní jako chudáčky, kteří vzali život za nesprávný nebo aspoň velmi podivný konec. Jak bohatí jsou ve své tmě, chladu a o střídmé stravě! Když jsem se po výstupu rozkoukal po společenské realitě, začal jsem chovat jen jedno přání - získat v komůrce několikaletou permanentku. Alespoň krátký, řekněme týdenní pobyt mohu jako ochutnávku vřele doporučit každému.

Ač jsem byl velmi zvědavý, to, že mne v temné komoře čeká jeden z nejzásadnějších zážitků celého mého života, jsem přece jenom neočekával. I závěr celé akce byl impozantní: když jsem vyšel a trochu si zvykl na světlo - zpočátku tak dvacet minut je nutno nosit tmavé brýle, oči jsou také po řadu dní zvyklé se ostřit do dálky (na blízko to hned nejde a například displej mobilu děsivě září jako okno do pekel) - představovala snídaně v lázeňském baru s přepestrými láhvemi, nezvyklými zvuky a spoustou jiných lidí zážitek srovnatelný exotičností a cizostí řekněme s průvodem k oslavě čínského Nového roku v Šanghaji.

Celý svět byl najednou jasnější, „jako umytý“, zrenovovaný…


Pozn. red.: Esej zveřejněnou již v Hospodářských novinách i na blogu autora se rozhodla redakce časopisu výjimečně otisknout znovu, protože je nejen zajímavým přispěním k tématu, ale i proto, že řada čtenářů Veroniky nebloguje. „Exil“ do tmy je hlavně cestou k sobě samým. Uvítáme proto, když budeme moci na tento článek navázat. Rádi bychom čtenářům zprostředkovali i jiné zážitky těch, kdo se na takovou cestu nebáli vydat.

Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr., (1958) je český biolog, filozof a spisovatel; autor svébytných esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Komárek)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu