Čtení na tyto dny

Dno

Vzpomeň si, jak jsme sbírali
u hájovny křik
divokých husí

Rybník byl na zimu vypuštěný.

Nad černým dnem —
v přísných a potrhaných řádkách
letěla hejna.

Ze střechy křídel
jsem skládal vlastní dno.

(Jan Skácel
Smuténka, 1965) 

 

Jak se žije v mém kompostu aneb Chvála kompostu


Olga Lepšová-Skácelová, č. 1/2014, s. 37

Titulek může svádět (a ne až tak neoprávněně) k dojmu, že se bude jednat o život v pracovně či dokonce příbytku biologa či jiného přírodního živlu usazeného mezi čtyři stěny. Nikoliv. Jde o kompost opravdový, v zahrádkářské kolonii umístěný, jehož přirození obyvatelé jsou zřizovatelkou hýčkáni, přikrmováni a rozmazlováni. Za to se pečovatelům odměňují nejen krásnou kyprou zeminou, která průběžně vylepšuje chudý půdní horizont brněnské Kraví hory, ale i zlepšením jejich kondice díky poloze ve vrcholové části kolonie.

Průběžně tomu půdnímu hemžení přilepšuji kávovou sedlinou, cibulovými a česnekovými slupkami i vaječnými skořápkami, a to z brněnské domácnosti i „z dovozu“, tedy mého nového působiště v jižních Čechách (odtud vozím jen to, co neobtěžuje zápachem domácnost ani spolucestující ve veřejné dopravě). Když jsem poprvé spatřila, že na skořápky chodí drobné zpěvné ptactvo, první reakce byla „kšššššš“, abych si hned vzápětí uvědomila cenu tohoto zdroje vápníku pro potomstvo opeřenců, potažmo na celý potravní řetězec včetně likvidace hmyzu snižujícího úrodu. Vždyť babička blahé paměti drtila skořápky pro slepice. Od té doby skořápky nezahrabávám a servíruji je opeřencům na povrch kompostu.

A co půdní zvířátka? S trochou nadsázky se chlubím nejkrásnějšími a nejspokojenějšími žížalami, ještě více se to však hemží svinkami, stínkami, stonožkami, mnohonožkami a kdovíčím ještě… Sem tam při odběru hlíny narazím na tlusté dítě zlatohlávka. Onehdy mi byly tyto tlusté bílé larvy nabídnuty smažené na ochutnávce při přednášce o entomofágii. Nedala jsem si a ty naše vařit nebudu, i když by to mohla být odveta za zlatohlávka zavrtaného do první meruňky, která se mi urodila na „ananasce“.

Nevítaní jsou invazní slimáci Arion lusitanicus. Zde však kompost může sloužit jako místo pro jejich dobrovolné soustřeďování na vadnoucích listech zeleniny a lze je snáze vysbírat než po celé zahradě.

Posledním hitem je provětrávání kompostu pomocí papírových roliček od toaletního papíru či papírových utěrek, event. plat z lisovaného papíru na vajíčka. Kompost má větrat, kvůli tomu se do něj dávají nasekané větvičky mezi vrstvy těžké organiky, trávy nebo plevele. Ruličky ani plata teď už netrhám na kusy ani nesešlapuju, ale hážu je tam celé. Nevěřili byste, kolik se jich dá za krátkou dobu ze dvou domácností nashromáždit.

Pak je tu ještě takové malé voodoo. Partner si k vlastnímu výskytu i práci na zahradě udržuje důsledný odstup. Zabuduju do kompostu alespoň jeho vlasy a vousy, když už výjimečně smím zapracovat nůžkami na jeho přírodním vzhledu.

Často si vzpomenu na našeho „dětského pedagoga“ pana doktora Lauterera, který na příkladu lesní hrabanky plamenně demonstroval nepravdivost biblických textů - konkrétně „prach jsi a v prach se obrátíš“ - vysvětlením, že se ve skutečnosti jedná o částice, které prošly něčí trávicí soustavou.

Moje první setkání s kompostem (takto oficiálně nazvaným) neproběhlo kupodivu na zahradě prarodičů, ale v rovině teoretické - v hodinách předmětu „pracovní vyučování“ na ZDŠ Úvoz 55. Tato škola se od jiných výchovných zařízení lišila kromě směřování k závodnímu sportu také velkou plochou zahrady ukryté za budovou pod úpatím Kraví hory. Pozemkům vládl pan učitel Čubrna, suchý snědý muž v plátěných kraťasech, jehož modlou byl právě kompost. Třída, ve které jsem základní vzdělání nabývala já, bohužel tuto osobnost na „pracáky“ nedostala. Byl nám přidělen (resp. my jsme mu byli na tento předmět přiděleni) neduživý neurotický češtinář, který z budovy dobrovolně nevycházel, a tak jsme místo hrabání v hlíně museli pečlivě rýsovat těleso kompostu do sešitů pracovní výchovy a byli hodnoceni za úpravu. Velmi se mně dotklo, že jsem za obrázek kompostu dostala „za tři“. Hnána tvůrčím potenciálem, který ve svých žácích rozdmýchával brněnský malíř Petr Skácel na lidové škole umění, zvolila jsem neobvyklý odstín hnědi a obrysy vytáhla redisperem. Dílo nebylo pochopeno, nýbrž označeno za mazanici.

Pokud bych měla kompost kreslit se současným vztahem k němu a se všemi zážitky, asi byste se, pane učiteli, tomu obrázku podivil.

Olga Skácelová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu