Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Podle skutků poznáte je


Jiří Sádlo, č. 2/2014, s. 2-4
Invaze bolševníku na neudržovaných pozemcích opuštěných venkovských usedlostí.
Invaze bolševníku na neudržovaných pozemcích opuštěných venkovských usedlostí. Foto Jan Pergl

Mluvíme-li o nepůvodních organismech jako o našich hostech či vetřelcích, vidíme v nich určitou paralelu k lidem. To je přístup zároveň svůdný, a zároveň nebezpečný, už proto, že formulace „nejsem rasista, ale…“ má na českých webech 142 000 odkazů včetně kritických. Proto nechám tyto analogie spíš stranou a bude na čtenáři, aby si je doplnil sám. Přitom jsem si dost jist, že náš vztah např. k takovým rostlinám i lidem nejsou jen tak náhodné analogie, ale mají tytéž základy. V poslední době se objevují jak články, které nepůvodní druhy zatracují, tak články, které zatracují boj s nimi (shrnuje to např. Richardson et Riccardi 2013, Diversity Distrib. 19:1461-1467). Musíme tedy hledat nějaké smířlivější postoje.

Původnost nebo aktuální vlastnosti?

Půjde tedy o nepůvodní organismy. Jak se k nim máme vztahovat, jak s nimi prakticky zacházet, jak o nich vůbec myslet, to záleží v zásadě na jediné věci: do jaké míry je brát jako skupinu „cizí“ a odlišnou od organismů původních. Buď totiž řekneme, že už sám ten cizí původ ukazuje, že jim máme věnovat zvláštní pozornost, a to asi bedlivější a přísnější, než jakou věnujeme druhům původním. Čili je odlišujeme podle původu, a pokud je kritický, zkoumáme jejich vlastnosti. Anebo je odlišujeme podle vlastností, a pokud jsou kritické, zkoumáme původ. Obojí lze podle situace a dá se to i kombinovat. Vzniká tím solidní operační pole k informovaným zásahům i k informované toleranci. A teď, co mluví pro ten či onen přístup.

Nepůvodní organismy jsou skutečně jiné než ty původní, a tak bývá přísnost namístě. Být nepůvodní, to je zvláštní evolučně-ekologická kategorie, a ne nějaká naše předsudečná konvence. Ano, skoro každý druh se někdy ocitl v situaci nepůvodního organismu, když z místa svého vzniku kolonizoval nové území. Ale jde o dnešek: původní organismy jsou už na místní krajinu dlouhodobě adaptované, plně obsadily své niky, takže nedokážou přerůst své možnosti. Ty nepůvodní jsou v zásadně jiné situaci: adaptují se na nové poměry, některé z nich to nezvládnou a vymírají, jiné se s nějakým odstupem začnou náhle a silně šířit a konkurovat, opět jiné se do místní fauny a flóry začlení tiše a nenápadně. A v nové situaci se ocitá i krajina a lidé v ní, prostě se s jejich přítomností musíme nějak vyrovnat.

Toto zjištění má velkou prediktivní schopnost a vede k důsažným závěrům pro praxi. Z praktických důvodů je na něm založen samostatný přístup, který se zaměřil právě na tyto nepůvodní druhy. Problém nastane, když si vše příliš zjednodušíme a řekneme, že cizí původ příslušné organismy zkrátka diskvalifikuje, a to navíc bez ohledu na to, kde se vyskytnou a zda jsou úspěšné málo (ignorovat!), mírně (sledovat!) nebo hodně (hubit a vyhubit!). Teď si to srovnejme s běžným přístupem k druhům původním. Ty málo úspěšné druhy chráníme, a ty úspěšné tolerujeme, až i ctíme jako tradiční dominanty naší přírody. Jenže ono není divu, vždy je bližší košile než kabát.

Abychom byli spravedliví, on to není zásadně špatný názor; pokud máme například co dělat s výskytem jasně invazního druhu v chráněném území, je to prostě přístup první volby. Potíž nastane teprve, když se vydává za jedinou možnost. Takto byly dosud nepůvodní druhy vyháněny mimo přírodu a mimo ochranu přírody - asi jako odpadky nebo znečištění vod. A s nimi je vyháněna například i podstatná část městské krajiny. Kam? Do urbanistiky, jakožto „neudržovaná zeleň ve veřejném prostoru“. Z deště pod okap.

Opačný přístup nad původnost druhu staví jeho konkrétní chování v konkrétní situaci. Musí se říci, že tento přístup je na jedné straně komplexnější, ovšem tím také složitější, protože nyní pracujeme se všemi druhy a musíme vážit, co je vlastně více nepříznivé - invaze americké ondatry anebo opětovné šíření kdysi původního bobra? Navíc je to potřeba posuzovat místo od místa, ne paušálně pro celý stát: je vidět, že co někde škodí, je jinde vhodné tolerovat, ne-li rovnou chránit a podporovat. Zde se najednou výrazně objevuje, co do předchozího přístupu příliš nezapadalo. Ukážeme to na rostlinách.

- Druhy nepůvodní, ale hodnotné. Sem patří množství archeofytních plevelů zařazených do Červeného seznamu (např. koukol polní, jablečník obecný). Ale svou hodnotu mají i některé neofyty, např. druhy indikující horskou německou kolonizaci (všedobr horský, čechřice vonná) nebo přetrvávající staré odrůdy ovocných stromů.

- Druhy původní, ale expanzivní. V zásadě je to domácí a starousedlá obdoba invazních druhů, třeba kopřiva dvoudomá, pýr plazivý nebo horská třtina chloupkatá. V přírodě jsou tyto druhy hojné, ale ani by nás nenapadlo je nějak omezovat. A že jsou schopny expandovat, poznáme až na biotopech těžce ovlivněných lidskou činností. Někde proti nim zasáhneme, jinde jsme rádi, že tam vůbec něco roste.

- Druhy nepůvodní a konkurující, zejména pokud původních není mnoho k dispozici. Např. na periferii měst nebo na výsypkách nelze nízkou diverzitu původních druhů příliš svádět na konkurenci neofytů: kdybychom se jich zbavili, zbydou fádní trávníky a křoviny. Aspoň občas tu můžeme říci, nač v tom přísnějším režimu nebylo ani pomyšlení: že jsou to prostě (v té příměstské druhové bídě) nové příspěvky k diverzitě a nové dominanty.

Praxe v krajině: co tedy s nepůvodními druhy?

Jsou tři scénáře, které se prolínají v současném přístupu k nepůvodním druhům.

Scénář Rezignace znamená kapitulaci před většinou soustavných pokusů s nepůvodními druhy bojovat. Převládá pasivní „nenávistná tolerance“, kdežto hubení se omezuje jen na lokální „sebeobranu“. Zároveň některé druhy, zejména neofytní okrasné dřeviny, jsou při rekultivacích výsypek nebo při ozeleňování silnic bez kontroly aktivně šířeny.

Scénář Eradikace žije v představách a z představ. Vyhubení, doslova vykořenění alienů je veřejností obvykle pociťováno jako ideální stav, k němuž je třeba směřovat. Scénář je však nerealistický zejména pro finanční náročnost, navíc je veden mylnou představou, že lze uskutečnit návrat do idealizovaného obrazu minulosti.

Scénář Pogrom je založen na obavách a ústí v chaotické čistky. Tyto rysy vykazuje až do nynějška velká část akcí regulujících výskyt nepůvodních druhů. Příznačný je paušální a neujasněný záměr („akát musí pryč“), přecenění sil a kontraproduktivní následky včetně poškození původní vegetace. Scénář charakterizuje výrok: „víme, že je nedokážeme vyhubit, ale aspoň se o to poctivě snažíme kvůli ekologii a chceme na to peníze“. Toto vede do pekel ekologických, finančních i morálních.

Scénář Diferencovaný přístup bude potřeba posilovat, protože je založen na důkladném rozlišování různých krajinných situací. Dobrým příkladem je prosazující se zacházení s akátem, který pěstujeme v intravilánech, tolerujeme v oblastech, kde je vůdčí dřevinou lesních porostů (Kladensko, jižní Morava) a jeho hubení se dnes omezuje na místa, kde skutečně škodí, zejména v okolí stepních lokalit. Rozlišuje se tedy, kde a kdy je hubení konkrétních nepůvodních druhů namístě, kde je neproveditelné a kde tyto druhy nevadí, nebo jsou i přínosem. Významným nástrojem se tak stává v konkrétních situacích tolerance, nebo dokonce ochrana druhu, tedy týž vztah, jaký automaticky zaujímáme vůči běžným organismům domácího původu.


RNDr. Jiří Sádlo, CSc., (1958), Botanický ústav AV ČR, Průhonice, Jiri.Sadlo(zavináč)ibot.cas.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu