Čtení na tyto dny

Vzpomínka na Bohuslava Martinů

Noci jako koně vrané
studánky zavírané
už nikdo neotvírá

A bolest srdce svírá
kam ztratila se víra
studánky umírají

Pramínek nezazpívá
a v duši žízeň zbývá
smutno je po nich v kraji

A voláme v té písni
kde najít slova písní
co vodu otvírají

A kdo k nim nápěv složí
studánky aby v hloží
nám z mrtvých vstaly

(Jan Skácel) 

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Kde se vzaly invazní rostliny?


Radomír Řepka, č. 2/2014, s. 7-9

Základními důvody přítomnosti invazních rostlin v naší krajině jsou:

(1) Globalizace: především intenzivní doprava materiálů a produktů, tzn. přenos diaspor na velké vzdálenosti ve značném množství, bez geografických bariér, které dříve tvořily přirozený, často nepřekonatelný hiát.

(2) Úmyslná nebo neúmyslná introdukce cizích druhů. Zastavme se u první z nich: úmyslně zavlečené druhy okrasné listem či květem, pěstované v parcích a zahradách. Kolik druhů začalo svoji pouť z botanických zahrad? Kolik jich bylo zprvu pěstováno jako nevinné letničky či trvalky? Příkladů máme opravdu hodně: krásná letnička s velkými barevnými květy, velmi rychle narůstající byla netýkavka žláznatá. Jak to dopadlo, všichni víme: během 50 let dosáhla absolutního úspěchu v kolonizaci pobřeží všech našich řek a v tu dobu byla již daleko na jednotlivých přítocích, a to i v takových nadmořských výškách, které by nikdo nepředpokládal. Druhým, zato vytrvalým druhem, byl zlatobýl kanadský, často i dnes pěstovaný jako trvalka, zdobící naše zahrádky a posléze vázičky koncem léta zlatožlutými latami drobných úborů. Není pochyb o tom, že toto byly primární zdroje diaspor, které později znamenaly vytváření ložisek na nesečených ruderálních plochách, jejich exponenciální růst a nakonec lavinovité šíření v krajině. K tomu jen poznámka: můžeme zahrádkáře a zahradníky, kteří ještě v 70. letech tuto trvalku a další druhy dnes klasifikované jako invazní doporučují v popularizujících knihách (V. Vaněk: Trvalky v zahradě, SZN Praha, 1973), soudit, odsoudit a žalářovat? V 70. letech min. století snad nikoho ani nenapadlo, co z pěstování doporučovaných trvalek může v budoucnu vzniknout za pohromu. Ano, slyšeli jsme o invazních druzích v Austrálii (opuncie, králíci, koně a velbloudi), u nás to nevypadalo, že se k takovým problémům můžeme také propracovat. Dnes víme, že většina nebezpečných invazních druhů pochází z podobných geografických šířek jako střední Evropa, avšak z jiných kontinentů, nejvíce ze Severní Ameriky a Asie (střední i východní).

(3) Skrytá genetická plasticita organismů, která se může projevit v cizím území, ve změněných podmínkách prostředí jako interakce, ač druh v původním areálu tyto vlastnosti nevykazoval. O těchto vlastnostech nikdo nic dopředu netuší.

(4) Management krajiny, nezájem lidí o krajinu. Opouštění tradičního hospodaření v krajině, dlouhodobá absence odstraňování biomasy, ať jsou to louky, bývalé pastviny, meze nebo opuštěná pole; tak vznikající nesečená lada jsou ideálním biotopem pro invazní rostliny. Musíme také počítat s 15 kilogramy dusíku, který nám za rok padá na hektar, tj. stále se stupňující a místy až neuvěřitelná eutrofizace naší krajiny.

(5) Nezájem lidí o tuto problematiku. Je opravdu dobře, že se problematikou invazních druhů zabývá čím dál více vědců a odborných pracovníků, ale: jejich práce čte jen omezený počet lidí, informace a popularizace se často děje opět jen na odborné platformě. Chybí nám další praktické zkušenosti a důležitá fakta, která bychom mohli použít v boji proti nim. Máme propracovanou technologii likvidace pěti nejběžnějších invazních druhů v ČR, ale pomáhá to? Ne, snad jen lokálně a dočasně. Bylo by třeba spolupráce všech, kteří chtějí dosáhnout úspěchu v krajině, systematicky a na všech frontách soustředit své síly. Myslím, že by to v prvé řadě musela chtít většina lidí. Tedy shrnuto: člověk systematicky připravuje podmínky pro tyto organismy v krajině, ač to možná netuší, a rostliny na to jen reagují. Vezměme možnosti mnoha druhů nejrozsáhlejší čeledi krytosemenných, Asteraceae (hvězdnicovité), s jejich obrovskou produkcí drobných anemochorních nažek, často opatřených chmýrem, které mohou létat na velké vzdálenosti nebo být ještě navíc snadno přenášeny (převáženy) na jinak pro ně nedosažitelná místa. Tyto druhy jsou svou strategií přímo pro invaze předurčeny. Navíc jejich reprodukční cyklus je někdy velmi rychlý (jednoleté terofyty) a produkce diaspor obrovská (i více než 100 000 nažek na 1 rostlině turanky kanadské). Existuje již několik studií, které se predikcí invazí zabývají, ale: je nám to něco platné, když tyto druhy neberou v potaz žádné hranice, navíc uvolněné Shengenem, kterým se nyní vozí všechno možné, co bylo dříve pod přísnou kontrolou nebo přímo zapovězeno? Nebude to přece jen otázka celkové globalizace a intenzivní činnosti člověka na celé Zemi, který bere čím dál méně ohledy na vše kolem a je mu trochu jedno, jak to kolem něj dopadá?

Radomír Řepka

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu