Doklady o šíření mývala severního v ČR. Mapy M. Anděra

 

Doporučujeme ke čtení

České moře či velehory? Kde vám poví tuto story?

Martina Pásková, č. 2/2020, s. 2-4

Stone balancing neboli vyvažování kamenů

Jan Macek, Rudolf Novák, č. 2/2020, s. 13-16, pro předplatitele

Nech půdu žít

Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Jan Lacina, lesník s duší umělce a básníka (1944–2020)

Petr Maděra, č. 2/2020, s. 37-39

Erazim Kohák (21. května 1933 – 8. února 2020)

č. 1/2020, s. 3, pro předplatitele

Historie snah o územní ochranu oblasti na soutoku Moravy a Dyje

David Horal, Vladan Riedl, č. 1/2020, s. 4-7

Šíření savců v České republice


Jiří Gaisler, č. 2/2014, s. 24-28
Netopýr Saviův (Hypsugo savii) je jižní druh, který dává přednost skalnatým terénům, druhotně osídluje města, u nás je doložen od roku 2001.
Netopýr Saviův (Hypsugo savii) je jižní druh, který dává přednost skalnatým terénům, druhotně osídluje města, u nás je doložen od roku 2001. Foto M. Anděra

Tento příspěvek navazuje na Zejdův článek o návratu savců do naší krajiny (Veronica č. 1/2008) a na článek Gaislera, Řeháka a Bartoničky o změnách ve složení a početnosti naší netopýří fauny (Veronica č. 3/2008). Jak bylo konstatováno už v předchozím čísle tohoto časopisu, savci nejsou druhově nijak početná skupina. Jsou ale neobyčejně rozmanití, což dokládá už rozpětí jejich velikostí a tvarů: od rejska po slona a od lenochoda po geparda, pro příklad. Podle současných poznatků žije ve volné přírodě na území České republiky 89 savčích druhů, mezi něž nepočítáme druhy uniklé ze zajetí, které se ale dlouhodobě v přírodě nevyskytují. Nepočítáme sem ani domácí zvířata žijící na některých místech polovolně, jako např. kočku domácí. Na druhé straně za naše savce považujeme i druhy, u nichž nebylo nikdy prokázáno rozmnožování na území státu, ale jejich výskyt byl zjištěn, většinou opakovaně, jako je tomu u vrápence velkého (Rhinolophus ferrumequinum). Mezi letouny je ostatně takových druhů víc a u jednoho z nich, netopýra obrovského (Nyctalus lasiopterus), existují pouze pozorování, nikoli však doklad odchytem jedince. Počet 89 druhů je tedy nutno brát s určitou rezervou, jak je to podrobně zhodnoceno v nedávno publikované knize Savci České republiky (Anděra a Gaisler 2012). Poznatky o druhovém spektru našich volně žijících savců se mění poměrně rychle, stalo se tak i během sepisování citované knihy. Mezi naše volně žijící savce jsme museli zahrnout i druhy, které byly nově zjištěny třeba jen v jednom exempláři, přitom ale zcela určitě neuprchly ze zajetí, protože se příslušný druh u nás ani v sousedních státech nechová. V následujícím textu se zaměříme jednak na savčí druhy, které u nás přirozeně nežily a jejich výskyt, případně i šíření a populační exploze je důsledkem lidské činnosti, dále na druhy sice původní, u nichž ale došlo k nápadnému šíření a zvyšování početnosti a konečně na druhy, které byly nově zjištěny během posledních přibližně 20 let. Vzhledem k tématu tohoto čísla nebude zmínka o druzích, které ubývají nebo vymizely, ani o netopýrovi, který byl pro vědu objeven až v roce 2001, takže jeho dřívější výskyt není doložen.

Nepůvodní druhy

zahrnují především sudokopytníky, kteří k nám byli záměrně dováženi ve snaze o zpestření druhového spektra lovné zvěře. Jako první byl u nás aklimatizován daněk evropský (Dama dama), o němž je nejstarší záznam ze 14. století a v polovině 16. století byl už běžnou oborovou zvěří. Dlouhou dobu byl chován pouze v oborách, teprve po 2. světové válce se část populace postupně dostala do volné přírody. Výskyt daňka zjevně nemá žádné negativní dopady na naši přírodu ani na její biotu. Další dlouhodobě chovaný nepůvodní sudokopytník je muflon, jehož vědecký název je předmětem diskusí, proto ho neuvádíme. Mufloni pravděpodobně vznikli zdivočením domácích ovcí, které neolitičtí osadníci převezli z Malé Asie na ostrovy Sardinie a Korsika. Mufloni u nás žijí více než 200 let a jejich početní stavy během posledních desetiletí rostou, negativní vliv na naši přírodu nicméně nemají. Z tohoto hlediska jsou ale problematické introdukce jelence běloocasého (Odocoileus virginianus) ze Severní Ameriky a siky (Cervus nippon) z východní Asie. Počátky chovu obou spadají do konce 19. století. Zejména volně žijící část populace siky je nežádoucí kvůli křížení s jelenem lesním. Výskyt dvou nepočetných skupin kamzíků horských (Rupicapra rupicapra) alpského původu v Lužických horách a v Jeseníkách je sice turisticky atraktivní, ale z ochranářského hlediska problematický, zejména v subalpínských ekosystémech CHKO Hrubý Jeseník.

Další nepůvodní savci patří mezi hlodavce a šelmy. Pomineme-li synantropní (u lidských obydlí žijící) druhy čeledě myšovití, jejichž původ a postup šíření nejsou zcela jasné, je nejznámějším hlodavcem, v tomto případě záměrně vysazeným, ondatra pižmová (Ondatra zibethicus). Je původem ze Severní Ameriky, k vysazení došlo v letech 1905-1906 u Dobříše a mělo za následek postupné osídlení značné části Evropy s přesahem do Asie. Zajímavé je, že během posledních 40 let stavy ondater u nás bez zjevných příčin klesly. Z původně invazního druhu se tak stala neškodná součást naší přírody, která doplnila pobřežní niku rybníků a jiných mělkých vodních nádrží. Od 70. let minulého století se začali v naší přírodě objevovat jedinci nutrie (Myocastor coypus) uprchlí ze zajetí, kde byl druh chován pro kožešinu. Tento původně jihoamerický hlodavec zprvu nesnášel naše mrazivé zimy, ale od 90. let začalo přibývat míst, na kterých se nutrie udrží v přírodě celoročně včetně rozmnožování. Zároveň upadá její chov pro kožešinu. V poslední době se zdá, že nárůst početnosti ustal, přítomnost nutrie v naší přírodě je ovšem nežádoucí. Z šelem se jako první objevil psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), který do střední Evropy pronikl po vysazení několika set jedinců v evropské části Ruska ve 30. letech 20. století. K nám se dostal pravděpodobně z Polska a od poloviny minulého století se soustavně šíří, dnes je metodou mapovacích čtverců doložen prakticky z celé republiky. Jde o všežravý, přizpůsobivý, typicky invazní druh ve fázi populační exploze. Myslivecká legislativa ho vede jako zavlečený, v přírodě nežádoucí druh, který lze za určitých podmínek usmrcovat. Snižování jeho početnosti se však zatím nedaří. Zcela jiný je původ rovněž invazního druhu norka amerického (Neovison vison). Do volné přírody se jedinci uprchlí z kožešinových farem dostávali zřejmě už v první polovině minulého století, ale hlavní nárůst početnosti nastal v 90. letech, kdy farmy zanikaly a chovaní norci byli z nedbalosti nebo záměrně vypouštěni. Expanzi norka podpořila i okolnost, že částečně obsadil ekologickou niku po vyhubeném (nebo vymřelém) norku evropském. Vzhledem k jeho vazbě na rozmanitá prostředí, nejen břehy vodních toků, je omezování početnosti tohoto druhu ještě obtížnější než v případě psíka mývalovitého. Nejnovější hrozbu naší přírodě představuje šíření jinak populárního chovance zoologických zahrad, mývala severního (Procyon lotor). Stejně jako v případě předchozího jde o severoamerický druh, který se z různých příčin, včetně bombardování koncem 2. světové války, dostal do volné přírody v Německu. Odtud pronikl do Rakouska a dalších zemí a u nás je jeho šíření teprve v počátcích, nicméně rychle pokračuje (viz mapky). Mýval je odolný vitální druh, který ohrožuje nejen naši přírodu, ale může přímo znepříjemňovat i život lidí osídlováním budov, jak je to známé z USA a Kanady. V myslivecké legislativě je veden jako zavlečený a nežádoucí. Zprávy o úlovcích mývala je nutno posuzovat opatrně, protože fotografie dokazují, že lovci si často pletou mývala a psíka mývalovitého.

Původní druhy,

jejichž početnost roste, patří do různých skupin savců a také příčiny jejich příznivého početního vývoje mohou být různé, mnohdy ne zcela jasné. Někdy se jedná o druhy, které z našeho území vymizely a opět se objevily. Mezi letouny roste početnost vrápence malého (Rhinolophus hipposideros) a několika netopýrů rodu Myotis. U vrápence došlo k drastickému poklesu početnosti ve druhé polovině minulého století, a to nejen u nás, ale v celé západní a střední Evropě. Od konce osmdesátých let 20. století však početnost tohoto druhu opět stoupá, u nás zejména na Moravě. Dokládají to zprávy o výsledcích zimního sčítání, a to i z letošního roku. Několik tisíc jedinců tohoto druhu bylo např. napočteno v lednu 2014 v Javoříčských jeskyních. Podle některých autorů byla hlavní příčinou snižování početnosti několika druhů řádu letounů v Evropě velkoplošná aplikace DDT a jiných insekticidů. Po jejím ukončení se populace postupně zotavily, k jejich příznivému vývoji přispěla jistě i ochrana úkrytů, možná také oteplování klimatu.

Mezi hlodavci je nejznámější případ návratu a pozitivního vývoje druhu bobr evropský (Castor fiber). Historické prameny dokládají, že bobři u nás byli vyhubeni v důsledku neregulovaného lovu asi v polovině 18. století, i když pak byli ještě vysazeni, ale pro škody na hrázích rybníků opět pronásledováni. Bobři se pak vrátili po zhruba stoleté periodě v polovině 70. let 20. století, což bylo umožněno jejich vysazením v Rakousku, Německu, Polsku a na severní Moravě. Dnes u nás žije více než 3 000 kusů v povodí několika řek. Tento počet není vysoký, nutno ovšem uvážit, že bobr je druhem, který výrazně mění prostředí, jež obývá. Zdálo by se, že mezi původními druhy našich šelem není žádný, jehož rozšíření a počty se v poslední době zvýšily. Přece však je za takový možno považovat kunu skalní (Martes foina). Šíření kuny skalní pomáhá fragmentace lesních porostů a adaptace k životu v lidských sídlištích včetně velkých měst. Výskyt druhu v našich městech je sice znám už mnoho desítek let, v poslední době však početnost kuny skalní jeví zřetelně vzestupnou tendenci a podle údajů z dotazníků v urbánním prostředí žije až 6 ex./km2. Přesto se nezdá, že by kuny tropily ve městech nějaké škody, prospívají naopak lovem potkanů, i když to není jejich hlavní potrava. Ze sudokopytníků došlo k nápadnému šíření a růstu početnosti u prasete divokého (Sus scrofa). Prase původně obývalo celé území našeho státu, ale koncem 18. století bylo záměrně vyhubeno kvůli škodám v zemědělství. Vymizení druhu ve volné přírodě mohlo být podpořeno intenzifikací lesního hospodářství a zaváděním jehličnatých monokultur, prasata ale byla nadále chována v oborách. Poškození obor během 2. světové války, a to nejen u nás, ale i v Polsku a dalších státech, vedlo k úniku prasat do volné přírody, kde se začala rychle šířit; připomeňme, že samice rodí 4-7 (2-13) mláďat. Divoká prasata postupně osídlila prakticky celé území České republiky, v současnosti zde žije v nížinách až 40 ex./km2. Tento druh do naší přírody nepochybně patří, jeho početnost je ale neúnosně vysoká. Její snižování se daří jen částečně, jedním z důvodů jsou rozsáhlé porosty kukuřice, které prasatům v kritické době poskytují úkryt i potravu.

Nově zjištěné druhy

zahrnují především letouny. Uvedeme jen ty, jejichž výskyt na našem území byl doložen odchytem nebo nálezem zraněného jedince. V roce 2001 byl jižně od Brna zjištěn netopýr Saviův (Hypsugo savii) a později bylo na jižní Moravě prokázáno i jeho rozmnožování. V Brně byli zjištěni samci i samice v letním i zimním období, jedno tohoroční mládě bylo nalezeno v srpnu 2011 v bytě panelového domu. V roce 2007 byla ve Znojmě chycena do sítě samice netopýra jižního (Pipistrellus kuhlii), další dospělá březí samice byla chycena na okraji Brna v roce 2012. V zajetí pak porodila 2 mláďata, což opět prokazuje rozmnožování. V roce 2010 byl n. jižní nalezen i v zimě nedaleko lokality prvního zjištění. Donedávna se zdálo, že oba druhy pronikly jen na jižní Moravu, ale netopýr Saviův je nejnověji hlášen z Prahy. Dle databáze ZO ČSOP Nyctalus byl 12. 12. 2013 v kanceláři v centru Prahy zjištěn netopýr, který byl později identifikován jako samec netopýra Saviova. V roce 2011 byl ve stěně Hranické propasti chycen dospělý samec létavce stěhovavého (Miniopterus schreibersii). Je to zatím nejsevernější lokalita výskytu tohoto druhu, který obývá velký areál od severozápadní Afriky přes jižní Evropu až do Japonska. Kolonie létavce stěhovavého jsou známé z jižního Slovenska, ale na Moravě ani v Čechách nebyl druh, kromě fosilních nálezů z Moravského krasu, nikdy zjištěn. Výskyt nových druhů letounů v naší přírodě můžeme jen přivítat. Podle bohaté literární dokumentace letouni zdaleka nespotřebují potenciální potravní nabídku, takže zvyšování jejich druhové diverzity ani početnosti nemůže dosavadní populace původních druhů nijak ohrozit. Mezi šelmami je jediným novým druhem, který nebyl na naše území zavlečen člověkem, šakal obecný (Canis aureus). Podle dokladů z archeologických nalezišť a starších faunistických přehledů se šakal v historických dobách na našem území nikdy nevyskytoval. V roce 2006 byl získán první doklad nálezem uhynulého dospělého jedince v oblasti Vizovické vrchoviny. V pozdějších letech byly získány další doklady výskytu tohoto druhu na Moravě i v Čechách. Zdá se tedy, že šakala je nutno považovat za nový druh naší fauny, i když o jeho rozmnožování u nás zatím nemáme důkazy. Spekulovat o příčinách a důsledcích příchodu šakala do České republiky by bylo předčasné. Okolnost, že u nás až na nepatrné území na severovýchodě Moravy nežije vlk, však stojí za uvážení. Ekologické niky těchto dvou příbuzných psovitých šelem se samozřejmě liší, nicméně jsou dobré důvody soudit, že naše příroda bude tolerovat přítomnost aspoň jedné z nich.


Prof. RNDr. Jiří Gaisler, DrSc., emeritní profesor Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty MU Brno.

Autor děkuje RNDr. M. Anděrovi, CSc., (Praha) za pročtení rukopisu a posouzení správnosti uváděných dat.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu